Rawenův WEB » Literární tvorba

Literární tvorba

Tato sekce obsahuje téměř všechny mé pokusy na poli literárním, až na několik experimentů a netextových záležitostí, vše bylo postupně publikováno na Totemu. Všechno je seřazeno chronologicky, od telecích let k letům méně telecím – snad tam je vidět postupně alespoň nějaký progres. Byl jsem mladistvým grafomanem a tak je toho docela hodně, kdysi jsem tedy vybral cca to nejlepší a narval to do sbírky Z gest, kterou si můžete stáhnout v sekci Ke stažení. Příjemné počtení.

A tak tam má u hrobu živou sochu

Poslední stojím tu na smutném místě,
hřbitov mi polaskal navlhlou tvář.
Byla mi nejdražší ze všech mých drahých -
to vím jistě. Za nocí temných jí svítila svatozář.
Listopad nešťastný pláče tu nade mnou,
vysoké jilmy mi smekají koruny.
Listy se smutkem svým do sebe zavinou,
světlušky večer se schovají do Luny
a nechají mě tu úplně samotného.
Chrobáci špinaví zalezou do hlíny,
mraky se rozplynou, leč měsíc se schová.
Neunes na zkázu pohled – byť jediný.
Zmlkne i hudba – smutná, zlá, pochodová.
Už jsem jim zaplatil.
Je večer, já stojím na stejným fleku.
Zůstanu tady, navždycky. U ní.
Oči své otírám červené od breku,
srdce mi v útrobách divoce duní.
Vykonal jsem svou poslední štreku -
k hrobu své milé, kde marjánka voní.
Večerní zvony mi z daleka zvoní:
„Cesta tvá skončila, když teď už je po ní.“
Je po ní.
Noc mi uklidila pokoj a já usnul vyčerpáním.
Ve stoje.

Naposled

Budu tedy psát. Budu psát o smutné neděli,
všichni jsou ještě v posteli, když vstávám k ranní koupeli.
Je studená jako tohle ráno. Jenže, aby jste věděli,
nikde již není psáno, optimismus že mi nadělí.
Nepomohla.
Kartáček na zuby – ostrý jak jehla, po pastě jakoby země se slehla,
doufám jen v mýdlo. Je tady. Snad.
Našel jsem čistotu, v které jsem rád.
(Dveře od koupelny byly napolo spálené, neumím si to vysvětlit.)
Vracím se do tmavé světnice, která je za svitu měsíce
úplně jiná, lepší, není vidět ta špína. Ráno je vidět velice
dobře.
Dobře?
Ne, je mi špatně od mozku. Světnice poznává,
vítá mě – pana Násosku, který si s chlastem pohrává…
Lustr se houpe, nevím proč. Říká mi : „Provaz ke krku – Skoč!???“
Stěna se loupe a říká mi : „Ne!“
Lustr se naposled hne
a dost!
V rohu mé světnice samá kost. Byl to můj přítel, byl to můj host.
Byl to můj pes, byl pro radost.
(Usnul jako já, neprobudil se.)
Musel jsem spát snad dvě stě let, má římsa – dříve samý květ,
teď v prachu leží a já stěží poznávám, že dřív byla radostná
a zelená.
(Byla to dříve pýcha má, do doby než jsem zjistil, že na ničem nezáleží.)
Rozhodl jsem se otevřít svůj dům světlu, popadl jsem svou kostěnou metlu,
zametl, poklidil, ustlal a dál. Na stole červotoč výsměšně stál,
dřív než jsem ho smet. Teď je tu – radost pohledět, dá se tu žít
i tisíc let.
(Doufám, že se probudím již tak brzo.)
Zavírám branku, ulehám k spánku, století nebo dvě – nebo i dýl.
Před spaním ještě chvilku jsem pil a snil o tom, co bude až se
probudím.
Světnici kolem už nevidím, pomalu zjišťuji, že už spím.
Opouštím domov a nacházím jiný.
Je plný červů a lásky.
A hlíny…

Motýlek

z kolekce ‘+’

Zaskřípalo to. Nechtěl jsem ji tam vyrušit a tak jsem se k ní pokoušel
přiblížit pokud možno nepozorovaně. Zaskřípalo to dlouhým, táhlým zavytím,
ale ona tam stála bez hnutí dál. Obloha se zatáhla, ani jsem si toho po
cestě nevšiml. Nebude trvat dlouho a mokrý šedivý závěs vyprázdní své
útroby na naše hlavy.
Ale ještě nepršelo, bylo teplo a sucho. Vánek z jihovýchodu jí roztančil
šaty, vlasy jí sčesával na jednu stranu. Ani jsem nevěděl, že ze střechy
tohoto starého domu lze spatřit tak velkou část města. Mravenci dole se
hemžili odpoledním tempem, brzo je překvapí déšť a oni si zalezou do svých
komůrek v zemi. Byl jsem rád, že jsme v tuto chvíli tak vysoko, nikdo nás
nevidí a máme absolutní soukromí. Její hlas v telefonu zněl tak rozrušeně,
slzami okořeněný bolavý sten, kolísavý, nerozhodný, prostě pro ni naprosto
netypický. Hodně mě rozhodil.
Pomalu jsem doplul až k ní a pošeptal ordinérní: „Ahoj.“ Nic lepšího mě
nenapadlo, ale byl jsem v situaci, kdy jsem mohl klidně mlčet. Teď bude
mluvit ona a to, co řekne, možná navždy změní naše životy. Popustil jsem
svůj zrak na chviličku k ní, abych jí viděl do tváře. Dívala se dolů a
měla naprosto kamenný výraz.
Sfinga mi odpověděla tichým: „Hm.“
„Takže jsi to četla?“ musel jsem začít.
Otočila se, abych si všiml, že má ten papír ve druhé ruce. Byl zmačkaný, to
bylo špatné znamení. Nevypadala, že by byla vůbec schopná promluvit. Byla
v rozpacích. Nikdy jsem nevěřil, že je možné, aby ji člověk spatřil takovou.
Královna večírků, sexsymbol komuny, nedotknutelná modla. Jak tam tak stála,
viděl jsem ji jako vajíčko s ocelovou skořápkou, kterou se mi podařilo
rozbít.
„Já….já jsem nic netušila, já….“
Roztřásla se a oči jí divoce těkaly ze strany na stranu. Nedívala se na mě,
kdyby se mi podívala do očí, viděla by, že jsem paralyzován překvapením. Měl
jsem sem přijít, ona se mi měla vysmát a praštit za sebou dveřmi. A ona…
Ona si klekla na kolena a třesoucím hlasem mi připomněla, že jsem právě
v sobě zbořil veškeré své představy o ní.
„Odpusť mi to. Já jsem tak slepá. Já jsem fakt nic netušila. Odpusť mi to,
nechtěla jsem….“
Klekl jsem si ke své malé Ledové královně a oči se mi zalily slzami. Byla v
šoku, ruka se jí rozevřela a pustila papír na hrubý beton. Ten dopis jsem
dával dohromady skoro dva týdny. Bylo tam úplně všechno. Všechny mé básně,
při kterých mi ona šeptala do ucha znějící nesmysly. Všechny své pocity
spojené s ní. Ten kus papíru byl prosáknut bolestí, kterou mi nevědomky
způsobovala po celá ta léta. Na konci třesoucí se rukou připsáno dvousloví
„Miluji Tě“.
„Já jsem strašná, pojď sem…“
Obtočila mi své bílé ruce kolem mých ramen a mě se zajiskřilo před očima.
Seděli jsme v objetí beze slov možná deset minut, možná půl hodiny. Hodinky
jsem neměl a kostelní zvony přestaly v údivu bít. Pomalu jsem dýchal vůni
jejího lesa, nechal jsem se naplnit její podstatou. Houpali jsme se.
Houpali jsme se přitom do rytmu nějaké neznámé skladby, která se během
chvilky stala tou „naší“.
Hlava se mi naplnila otázkami, nebyl jsem schopen rozumně uvažovat. Je to
snad objetí na rozloučenou? Jenom jsem ji šokoval? Bože, co když mě má taky
ráda? Neublížil jsem jí? Měl jsem právo to všechno udělat? Co bude teď?
Ta nejistota, ta strašná nejistota mi nevadila snad jedině proto, že ona
byla tak blízko.
A pak…
„Ano.“
Tři písmena vhozená do větru z těch nejkrásnějších úst na Zemi. „Ano“ s
první kapkou, dopadající na rozpálený asfalt. „Ano“, které jsem jasně slyšel
a přesto jsem nevěděl, zda mě nešálí smysly.
„Co?“
„Ano.“
Odpoutala se ode mě a poprvé se mi podívala do očí. Usmála se, ona se smála.
Opravdu, v očích se jí ještě leskly slzy a ona se smála. Ten úsměv byl
jenom pro mě. To chladné stvoření mi teď leželo v náručí. Roztálo teplým
lidským citem, který mi samovolně vytryskl na papír. Zdá se mi to, všechno
se mi to zdá. Tohle nemůže být pravda. Jestli je to pravda, tak… Viděl
jsem sám sebe v její rohovce, neschopného cokoliv pochopit. Zaraženého,
šokovaného.
Déšť jí na tvář pomalu maloval slzy a udělalo se chladno. Nevnímal jsem ho.
Nevnímala ho ani ona. Polibek přišel v zápětí, jako přirozené vyvrcholení
předcházejícího děje. Katarze.
A pak už jsem to nevydržel a vyletěl do vzduchu, radost mi pulzovala
každičkou částí mého těla a chtěla mermomocí ven. Hlasivky mi výskaly samy,
bože, pobíhal jsem po té střeše jako blázen a tančil se světem. Tančil jsem
kolem ní a prosil bohy za odpuštění. Tančil jsem a ona po malé chvíli
ohromení tančila taky.
Když jsem se ovládl, zpíval jsem jí v objetí verše. Verše jenom pro ni. Nové
verše. Starých, bolestných už nebylo zapotřebí. Tančil jsem s můzou, kterou
už za nic na světě nenechám uletět pryč. A ona, jakoby mi četla myšlenky,
roztáhla své ruce a její šaty vytvořily křídla.
„Jsi motýl, jsi motýl !!!“ křičel jsem na ni přes závoj deště a oba jsme se
smáli jako šílenci. Vzrušení v její tváři, touha. Něco tak silného jsem od
ní nikdy nečekal. Nádherný, nejnádhernější okamžik mého života.
„Já chci letět, chci letět s tebou. Chci letět pryč. Poletíme!“ ječela a po
tvářích jí stékaly slzy radosti. Byla motýl, chycený do provazců vody. Vzal
jsem ji do náruče a postavil ji na vyvýšený okraj střechy. Smála se, smál
jsem se. A pak jí cosi pomalu splnilo přání a vyzdvihlo ji dva centimetry
nad zem. Radost.
Radost byla najednou hmotná a všude kolem. Byla to vlna, na kterou se může
člověk posadit a nechat se vynést do výšin blaženosti. A ta vlna jí omotala
její malá chodidla a s mou pomocí ji vynesla do výše.
Smích vystřídalo tiché, spokojené, čarovné ticho. „Děkuju.“ pošeptala mi,
než jí ústa zalepila pavučina větru. Stál jsem tam a naslouchal posledním
tónům té neskutečné symfonie. Políbil jsem jí ruku, za kterou se mě
instinktivně chytla v okamžiku, kdy se vznesla nad okraj. A pak se pustila.
Já jsem ji pustil.
A ona letěla…

Kráska a zvíře

z kolekce ‘+’

Probouzím se s pocitem, že krvácím. Krvácím na tom místě, kdy bylo
kdysi srdce. Už si ani nevzpomínám, kde jsem ho ztratil. Vím jenom proč.
A kvůli komu. Byl jsem odsouzen k rychlému vykrvácení a teď jen
prožívám posmrtnou křeč. Naštěstí mi ještě dovolí vstanout z postele
a dobelhat se do koupelny, kde na mě zase čeká on… Podívá se na
mě se zhnuseným výrazem. „To jsem skutečně já?“ zeptá se zklamaně
poté, co se otřepe z úvodního šoku. A já mu neodpovídám, protože
už nemám sílu. Možná mu někdy plivnu do ksichtu, až někde seženu
dostatek energie. Možná to chce jen čas…
Z hlavy mám přesýpací hodiny. Nic nedává smysl. Nic nemá význam.
Svět si žije i beze mně, tak proč se vlastně snažit. Šklebí se na mě
a já ucuknu pohledem, protože už je to k nevydržení. Už mě nebaví
ani spílat bohu za to, co mi dal do vínku. Bůh není, není na kom si vylít
vztek.
Když si vysvléknu tričko, vidím jen zasychající rudý otvor. Přiložím na
něj ruku a ani mi moc nevadí, že to pálí. Přesto si neodpustím instinktivní
usyknutí. Nic tam nebije. Již neexistuje nic, co by mi rozproudilo krev
v žilách. Pouštím kohoutkem teplou vodu a oplachuji si obličej. Třeba
ho smyju a objevím pod ním jiný. Třeba je můj obličej jen nánosem
špíny. Voda je ledová. Už jsem si zvykl, že mi nic nevychází. Strčím
pod vodu celou hlavu a nechám ji chvíli stékat. Voda se mne neochotně
dotýká a pospíchá do čističky, co nejrychleji může. Písek v hlavě mi pomalu
tuhne a objevují se první myšlenky, pochybnosti a otázky. Vracím se.
Spouští se mi krev z nosu – poslední pozůstatek červeného zázraku mi
pozvolna vyprchává z těla. Točí se v umyvadle proti směru hodinových
ručiček. Nepospíchá. Ještě žiju, ještě stále žiju. Je to skutečně život ?
Je to jen rez z mých tepen.
Jsem mrtvý.

Opustit kruh

Bylo mi jasné, že se ten den už nic nového nepřihodí. Už když jsem přišel
domů z práce, přede dveřmi jsem si uvědomil, že vím, co mě za nimi čeká.
Uměl jsem si představit minutu po minutě. Proč je to pořád tak zatraceně stejný?
Ani se mi moc nechtělo ty dveře otevřít. Otevřel jsem je, protože to mám
naučený. Odsoudil jsem se na další stejný večer nepodmíněně.
Štěkot psa, děti se zas o něco pohádaly a já je mám rozsoudit. Lenka na mě
jenom houkne něco o Tomášově čtyřce z počtů. A když si zničeně sednu na
lavičku, pes mi nadšeně občůrá nohavici. Dívám se na sebe naproti do
zrcadla a vidím jenom člověka chyceného do pasti, křečka v kole. Je mi
najednou tak nějak smutno. Nejsem tak starý, abych upadl do letargie a
prožil zbytek svého života v nekonečné smyčce. Další studená večeře, umít
nádobí, pomoct dětem s úkoly, dát jim domácí vězení a vyhubovat jim. Řekla
jim přece: „Počkejte až příjde táta…“
A pak do jedenácti televize. Je už jedno, co tam je. Prostě jsme v tuhle
dobu vždycky koukali na televizi. Když ze svého křesla pohlédnu z okna,
vidím stovky sousedů, jak tupě zírají do svítící plochy. Nechtělo se mi
přemýšlet o tom, že v paneláku naproti bych uviděl to samé. Viděl bych sebe.
A pak je jedenáct a Lenka vypne televizi a řekne mi abych vynes
odpadky, protože jsem na to zapomněl. A já jí řeknu, že už je pozdě a ona
se na mě jen chvíli dívá, a pronese tu bolestnou pravdu: „Ale to se musí
udělat každý den…“
Nazul jsem si svoje chlupatý bačkory a zvedl odpadkový koš. Byl skoro
prázdný. Musí se to dělat každý den, nebo se zblázním.
Dnešek nebude jiný, nebude. Pak už jen sex a spánek a budík a ráno…
Scházel jsem po schodech dolů. V každém patře jsem si musel znovu rozsvítit,
nakonec jsem toho nechal a šel jsem potmě. Po paměti. Výtah přece nejede.
Každý den. Před sebou jsem neviděl nic. Žádnou budoucnost. Bylo mi líto
sama sebe. Sešel jsem až dolů a otevřel dveře. Na obloze nebyl měsíc, ani
hvězdy. Kolem mne svítila pouze okna do dalších životů. Blikala modře.
Zastavil jsem se.
A pak se moje nohy automaticky rozešly ke kontajnerům. Bačkory mi ožily na
nohou a přinutily mne splnit můj předposlední dnešní úkol.
První popelnice byla plná, druhá taky. I další. Hledal jsem nějakou
prázdnou.
A tak jsem šel dál. A popelnice tam byly taky plné…
A teď jsem tady. V prosinci, když uhodily nejostřejší mrazy, mi sice bylo
trochu zima, ale kamarádi mi pomohli. Moje bačkory už byly strašně
rozšlapané, na Vánoce jsem dostal od Františka jedny, co našel vyhozené na
skládce vedle Armaturky. Dal jsem mu za to své hodinky. Nebudu je
potřebovat. Všechno co potřebuju, najdu. V popelnicích.

11.září 2001

Na tento kousek světa neprší. Obrovský mramorový pomník, popsaný jmény obětí.
Každý den nové květiny. Nechybělo mnoho a mohl jsem být mezi nimi.
Procházím se kolem toho místa a hledám v paměti. Je tam černá rýha,
kterou si nemohu s ničím jiným splést. Tehdy mi bylo dvacet a svět byl
jiný…
Ten den bylo krásně. Procházel jsem se mezi skleněnými obry a přemýšlel, co
se životem. Město klokotalo obyčejným, všedním životem. Inspirující
mraveniště lidských osudů. Ten den mi vyšla má první povídka v New York
Times. Byl jsem vzrušený. Rýsovala se mi zajímavá budoucnost. Najednou v ní
nebyla chladná, holá kancelář v bankovním úřadu. Najednou tam byla má
vášeň, moje záliba, můj svět. Posadil jsem se na lavičku a chvíli se
zavřenýma očima vychutnával ten pocit. Na jazyk se mi drala slova a
vytvářela ta seskupení, která mě měla živit po celý zbytek mého života.
Slunce mi stíralo z tváře všechny mé minulé pochybnosti. Dokážu to, dokážu.
Bude mě znát celý svět. Snad mě přece jen čeká šťastná existence. Otevřel
jsem oči a pozdravil oblohu a mraky a celý svět kolem mne, ten krásný svět,
mou inspiraci. Vlhký vánek z jihu mě zvedl z lavičky a zavedl mě do
blízkého parčíku. Léto už chystalo krajinu pro svého chladnějšího bratra,
stromy se však stále prohýbaly pod nákladem jasně zeleného listoví…
Na obloze se proháněli rackové. Smáli se mému pošetilému bláznovství.
Uvolnili místo pro jejich většího kolegu, bílého lesklého krkavce, který
pozvolna klesal k zemi, aby mi vyvrátil všechny sny, aby mi sebral naději.
A pak už jen křik a chaos. A lidé ve dvou skupinách. První propadli šoku,
druzí zachovali na okamžik chladnou hlavu. Ale když přilétl druhý šíp z
oblohy, všichni už jen polykali slzy a utíkali do bezpečí, co nejdál od
místa, které bylo předurčeno už dlouho dopředu. Já jsem jenom stál a díval
se na domečky z karet. Neuvěřitelný pohled mi zakryl až štiplavý mrak
prachu a kouře. V šoku jsem klesl na kolena a prosil boha, aby to
nebyla pravda, aby to byl jenom sen. Ale ten křik, ten křik mě budí ze sna
do dnes. Od doby, co jsem ten zvuk slyšel, co mi ten zvuk poprvé drásal vědomí,
od té doby se totiž změnil svět.
Poprvé jsem se z té noční můry probral na šedém chodníku, uprostřed šedého
světa. Obklopen šedými stromy a šedou oblohou. A dál? Dál už byl svět jen
šedý. Šedý svět stínů z Manhattanu…

Láska?

Jeden šrám za druhým pálí mou kůži,
v tvých rukách bělostných kožený bič.
Já nejsem člověk co něco ti dluží -
dostanu výprask a uteču pryč.
Večer si před spaním vylížu rány,
lehnu si na bok a zkusím i spát.
Přes noc se zacelí rány mé panny,
kterou mám přes všechno na světě rád.
Druhý den začíná jako ten dnešní.
U kůlu čekám – snad na další ránu.
Směje se otvorem barveným třešní,
odvracím obličej na druhou stranu.
A upadám do bezvědomí…

Možná se ptáte:
Jak ji můžu večer nenávidět a druhý den ráno opět milovat ?
Odpovím:
Ale ona to dělá nevědomky !!!

Někdy je to holt těžký

z kolekce ‘+’

přetěžké slovo mi upadlo na zem
chtěl jsem ji oslovit
jak jsem tam stál
vypadlo z úst a škobrtlo, srázem
mi sletělo dolů
šlápla mi na něj
asi jsem tu slečnu nezajímal…

Pohled z okna

Kolona aut se mi pomalu táhne,
táhne se ulicí, vedená tanky.
První tank na konci ulice zahne,
zahne mi doleva, jak byly stánky.

Druhý, jak obratel, zahýbá za ním,
za ním i další a další též.
Jedou tam navzdory mým tichým přáním,
mým tichým přáním se zhroutila věž…

Jedou do války…

Papiňák

z kolekce ‘+’

Ten pocit byl tím nejhorším, co jsem za posledních několik let zažil.
Rentgenové pohledy všech mých blízkých. Hovoří se mnou s účastí v hlase a
nespustí ze mě oči. Mapují, monitorují mě a jí jim to oplácím tou
nejkřečovitější přetvářkou. Když jsem o samotě, všechno chce ven, ale můžu
si to dovolit pouštět jenom polehoučku, aby mé vzlyky nebyly slyšet v druhé
místnosti. Horký proud slz mi nedovolí zamhouřit oči, musím jej vždycky
násilím zastavit, když někdo zlehka našlapuje kolem mých dveří. Někdy
dokonce otevře a zeptá se mě, jestli je všechno v pořádku. Mám s tím
strašné problémy, vyhazuju mokré, slané kapesníky do koše a někde za sebou
slyším ty obdivné poznámky. Je tak silný. Vyrovnal se s tím skvěle…
Naštěstí mi s tím pomáhá čas. Ani už mě tolik nebolí hlava. Nejhorší to bylo
hned to první dopoledne. Srkal jsem horkou polévku a hustý kouř mi dráždil
dutiny. Ostatní mě pozorovali ostřížími zraky a já jsem měl sto chutí
je všechny poslat do prdele. To ticho, strašné ticho, které jsem v té
místnosti nikdy dřív nepoznal, tu situaci doslova natahovalo. Breč, breč,
vyplač se !!! Jak to, že neležíš na podlaze a nesvíjíš se bolestí??? Tvářit
se
naprosto neutrálně, když se mi chce řvát, křičet, rozbíjet… Ale nebrečel
jsem, nebrečel jsem před nimi. Utekl jsem ven a vyběhával adrenalín a vztek
a bůhvíco ještě. Vypotil jsem to ze sebe jako černou horečku a doma jsem už
jen vyčerpaně klesl do své slzavé postele…
Zkurvený svět, zkurvený lidi, proč zrovna já. Proč zrovna já musím být tak
silný, když jsem uvnitř natlakovaný k prasknutí?
Zatraceně…

Metro(polis)

z kolekce ‘neva’

V jedenáct a tohle? Den pomalu, ale jistě končil a metro bylo narvané k
prasknutí. Lidičkové se nedobrovolně sexuálně a kdovíjakještě obtěžovali
a já byl mezi nima namáčknutý jako sardinka v konzervě, přejeté
dvacetitunovým náklaďákem. Ale divže jsem si nepískal, protože…
Dneska byl krásný den. Teda tak do té čtvrté odpolední nic moc, ale potom
jsem prožil krásné chvilky s jednou krásnou dívkou. Dneska už mě nic
nerozhází, alkohol mi příjemně stoupl do hlavy a já se rozhodl, že těch
třináct zastávek metra nějak přetrpím. Hustý atmosféra mi naplnila mozek,
hustý
vzduch mi vyprázdnil plíce. Ufgh. Vtěsnán do úzkého prostoru mezi několik
na první pohled nesympatických lidí, zaujal jsem krkolomnou, leč stabilní
polohu právě včas, aby mne trhnutí vlaku nevhodilo do nepříjemné
společenské situace. Obrovská masa masa, jakoby nachvíli splynula v jedno
a obrovské mnohoruké zvíře si setrvačnost vybilo na držadlech soupravy.

Panebože, byl jsem plný krásných zážitků, chtěl jsem si jenom všecko
„zatepla“ rozebrat v hlavě, tak jak jsem na to byl zvyklý doma… Ale tady
mi to nějak nemyslí, nebo co…

Okamžitě jsem odvrátil hlavu od příšerně tlusté ženské, jejíž dech byl
prosycen zpola rozloženou griotkou. Opilý mužík v ošoupané džínové soupravě
se komíhal ze strany na stranu, oběma rukama pevně připoután k držadlu
vysoko nad sebou. Ale bylo mu fajn. Lidem, kteří seděli přímo pod ním se
sice nelíbilo jeho občasné příškrcené krkání, ale já byl ještě v pohodě…
Ono přece…

Měl jsem tolik věcí k přemílání. Bylo to tak krásné setkání po tak
dlouhé době, všechno jsem alespoň na chvíli mohl odhodit za hlavu a
vychutnávat život…. Chladný, čerstvý závan myšlenek se mi v hlavě
rozplynul, jako pára nad hrncem, protože…

To strašné vedro se vážně nedalo vydržet. Slušní lidé kolem mě nejdřív
jen decentně propotili spodní prádlo, aby se společensky neznemožnili, ale
když se plešatému podnikateli za mnou spustil po rudé pleši potůček až
kamsi k zemi, přestali se ostýchat a vesele se rozpotili. A já nevesele
nimi.
Znechucen tím, že by TEN večer měl skončit TAKHLE jsem odvrátil oči od
zarudlých, blištících se obličejů a popustil jsem zrak pod sebe.
Zatraceně. Tyhle nové soupravy metra mají jednu nevýhodu. Na jejich čistých
a neposvrněných podlahách se leskne pot !!! Nebylo kam, nebylo kam se
obrátit. Rudé čalounění na nových sedačkách se skvěle hodilo do tohohle
pekla.

Satan otevřel dveře a monotónním hlasem mi připomněl, že mi na kolej zbývá
ještě deset zastávek metra. Takový krásný večer mi nepokazí ani všichni
svatí.

Z vagónu vypadl jeden naprosto navlhlý pasažér a nastoupilo asi deset
suchých, vonících nováčků. Ubožáci. Zamrzl jsem na místě a neschopen
soustředění jsem se chtě-nechtě zaměřil na konverzaci mých sousedů. O dveře
se opírala křehká, hezká dívenka. Mohlo jí být tak šestnáct, nevím, to se
těžko poznává. Naproti rozkročený kluk v mém věku. Kluk s velkou černou
navštívenkou. Oba vypadali sympaticky.
Ona: „Ale já tam byla a moc se mi to nezdálo.“
On: „No, oni tam dělaj spíš i SMko a tak. Nic pro tebe, já vím.“
???
Ona: „Ale u Mony to bylo dobrý, tam se to jako dalo, ale víš, znáš mě…“
On: „Jo, tam je to pro tebe zase moc soft, co? Ale ještě tady mám něco.“
Otočil navštívenku, aby si ji mohla prohlédnout. Zvedla zrak, měla krásné,
nevinné modré oči sedmiletého dítěte. Vytáhla mobil a …
Ona: „Počkej, já si to radši napíšu.“
On: „Ale zase jsem slyšel, že tam ty fotky jsou moc rozmazaný.“
Ona: „Neva, mrknout se tam snad můžu né?“

Brigoška?

„On“ stál zády ode mě, ale u „Ní“ jsem mohl ten dialog pozorovat se všemi
gesty a výrazy obličeje. Občas se mi podívala do očí, pokračovala nevrušeně
dál a po chvíli pohled odrhla. Asi jsem se jí jenom nelíbil, nebo se jí
nezdálo, že se na ní pořád tak nevěřícně koukám. A tak jsem se chvíli koukal
vedle na staříka, který se vedle dál nenuceně kýval ze strany na stranu a na
lidi pod ním, kteří by dali království za noviny, kterými by si zakryli své
Levisky a HISky, aby měli jistotu…

Ale mě přece dneska nic nerozhodí. Vždyť dneska přece…
Co jsem to vlastně dneska…? Jo, byl to celkem dobrej večer, jak se ta
holka vlastně…..???

TŔI. TŘi zastávky! To už se snad dá přežít, nebo ne? Ona s ním vystoupili na
poslední stanici, bože, zdá se to tak dávno. Kyvadlového staříka budou
zřejmě z držátka sundávat až v depu, protože nevypadá, že by z našeho světa
něco měl. Velká tlustá paní už je taky v čudu. Těsno tu sice je, ale už si
na to pomalu… Zvykám?

Chtěl jsem sice po cestě přemýšlet o tom, co jsem dneska večer prožil.
Jak to bylo krásné.
Co to sakra…

Bylo… ???

Bolest

Svíjím se bolestí. Vždycky, když přijdu domů se svíjím. Dělá mi to
nepředstavitelně dobře. Svíjet se. Přes den se svíjet nemůžu, protože by mi
zavolali sanitku a ta by mi nepomohla. Bolest je stejná, je jí jedno,
jestli jsem někde mezi lidmi, nebo v naprostém soukromí. Ale když se s ní
svíjím, tak je nám oběma tak nějak líp. A dá se to s ní vydržet.
Občas je tak horká. Tak nepředstavitelně horká, jakoby jste mi do břicha
nalili vroucí lávu. Rozlévá se ze strany na stranu a nepřestane ani na
chvilku. Ani v noci. Ani když se snažím usnout. Nedovolí mi, abych se
otočil na druhou stranu. Brní mě přeleželá ruka, ale nemůžu si jí uvolnit,
protože by pak bolest byla ještě horší. A pak ráno. Ráno mě bolest přivítá
záchvatem vnitřního škubání a já ji musím zchladit vařící kávou, abych byl
schopen v práci přemýšlet.
Ve tři posouvám svou vůlí vteřinovou ručičku o milimetry dál a soupeřím se
svou věčnou sokyní, která mi z jedné minuty dělá deset hodin. Když už pak
nemůžu, schoulím se v metru do kabátu a vypustím jeden tichý sten. Do
prázdna. Nikdo jej neslyší, ale trochu mi to pomáhá. Sotva se za mnou
zavřou dveře od baráku, křeč mi dovolí vydrat z hrdla nelidský skřek, který
už mi dávno odrolil omítku ze zdí. Svalím se do neustlané postele a dám
nohy co nejblíž k tělu. Obejmu si je rukama a houpu se do rytmu pulzující
křeče. A pak zpívám do rytmu, který mi bolest ten den přichystá. Nikdo tomu
nerozumi, myslí si, že jenom sténám, ale já zpívám každý den věčný duet se
svou nejbližší přítelkyní. V težkém kabátě na špinavé matraci, v pomlklém
prostředí provoněném zahnívajícími zdmi. Kapající kohoutek mi přízvukuje a
já se houpu dál a dál, protože na něco jiného už nemám sílu.
A pak přichází.
Migréna.
Má další, ale ne tolik okoukaná. Pere se s mou první o zbytek bolesti a
vnitřnosti mi pulzují z hlavy do břicha a zpátky. V té chvíli jsem na
vrcholu extáze, nejsem schopen vnímat. Křečovitý třes přebírá jejich rytmus
a já se jen poddávám rituálnímu tanci starému tak, jako sám život. Jako
sama bolest. Po tváři mi kanou slzy, horké jako mé nitro, ještě těsně před
tím, než upadnu do mdlob mi ze slzných kanálků unikají poslední krvavé
stopy života.
Slzy štěstí.

Tam někde nade mnou

Ďábel: „Takovýho troubu je nutno pořádně nakopnout…!“
Anděl: „Nemůže za to, že mu všichni ubližují, nech ho zatím být, uvidíme, co
udělá.“
D: „Nechala ho být, vůbec se nedivím, choval se jako idiot.“
A: „Zkusím mu poslat jinou, třeba z něho dokáže dostat to nejlepší.“
D: „Tys byl vždycky tak hnusně naivní. Tfuj!“
A: „Ale no tak, zaslouží si, aby ho někdo miloval…“
D: „Dělej si jak myslíš, ale bude to k ničemu!“
…
D: „Vidíš ho, moulu. Zase nic. Já to povídám pořád.“
A: „Kdybych mu dal do vínku navíc smysl pro humor, třeba by to dokázal…“
D: „Porušil bys pravidla! Tohle se nesmí, co je dáno, to je dáno!!! Opovaž
se!“
A: „Máš pravdu, nejvyšší by mi to asi neodpustil.“
D: „Že se na toho smrtelníčka nevykašleš…. Takovej kretén!“
A: „Ale když…“
…
A: „Hele!“
D: „Co? Je to vůbec on????“
A: „Vidíš a tys mu tak křivdil… Pojďme dál…“
D: „To není možné, podívej se na tu proměnu. Ty jsi musel podvádět!“
A: „Nemohu lhát, pomohl jsem mu, trošičku. Trošičku víc…“
D: „Co všechno? Co všechno proboha?“
Třesk…
Bůh: „No tak Anděli, Ďábel se tě na něco ptal!!!“
A: „Smysl pro humor, trošku charisma a špetičku lesku do očí, ale víc už
vážně nic, můj Pane…“
B: „Vybral sis sám, víš jaký je za to trest!“
A: „Vím pane a děkuji ti za něj…“
D: „Tfuj, tebe nikdy nepochopím Anděli !“
Třesk!
…
Nový anděl: „Nazdárek, tak jdeme na to?“
D: „Nepřeháněj to s tou prací!“
A: „Tak vezmeme prvního. Ale… Kdo je tohle? Líbí se mi.“
D: „Jo? Donedávna po něm neštěk ani pes…Tfuj!“
A: „A ta krásná dívka vedle něho, to je kdo?“
D: „To je dlouhá historie…“

Autobus

z kolekce ‘neva’

Otlaky na zádech, kapky z čela,
špinavé kapky na tmavém výhledu.
Kde jinde láska by svou pevnost měla?
Za třpytem pochodní na jejích ochozech,
za nimi v lesklé tmě pomalu pojedu…

Rychlý rej světýlek míhá mou pravici,
ztlumené zvuky mi lechtají bránici,
já jsem však jinde než v tom černem voze,
v myšlenkách ke břehu vedu svou pramici.
Ke břehu, na pláži postava stojí,
drží se na nohou dívka má plačící.

Ve frontě za sebou stojí stromy,
smutně se sklánějí, koukajíc do dálky.
Závrať mi vklouzává líně do soukromí,
když se jim na špici dívám z výšky.
Vrcholky ozdobím bílými korálky
sněhu.

Potom však pohlédnu cestou zpátky,
na západ dlouhým pohledem do ledu.
Peřinou zapadlá cesta z pohádky,
vzpomenu od koho na dlouho jedu.
Zavrtím světlem svým, vysoko na posedu,
vzpomenu na slzy, na štěstí, na hádky -
ty, na které ještě nebyl čas…

Nechal jsem tam, něco jsem nechal,
nechal jsem něco tam vzadu jsem zapomněl,
nemám to u sebe, musel jsem to nechat tam vzadu,
nemůžu bez toho být, je to tam vzadu, daleko, v zimě,
v ledu, vzdaluju se, nechal jsem to tam…

Píchá mě na místě, kde bylo srdce.
Nechal jsem ho tam, tam vzadu,
ve sněhu, na mrazu,
děvčeti v ruce…

Všimli jste si, že lednička dýchá?

z kolekce ‘neva’

Seděli jsme u posledního dnešního cigára, nebo prvního? Bylo po půlnoci.
Malé světlo nám shora osvětlovalo čistý stůl, na kterém byl talíř se zbytky
jednohubek a černý, dehtem nasáklý popelník. Já a moje holka nad nimi. A ve
stínu v rohu kuchyně, ve dne nenápadná, v noci se probouzející, dvoumetrová
bílá bestie.

Nevím jestli jste si toho už všimli, ale obyčejná lednička, která má ve vaší
kuchyni nezastupitelné místo, ve dne pokojně odpočívá. Nechá se pohladit,
otevřít, můžete si pohrát s jejími útrobami a nic se nestane. Je to takový
rodinný mazlík, něco jako pejsek, který je ochoten udělat vše pro to, aby
mohl zůstat ve vaší blízkosti…

„Tak co? Jak se ti tu zatím líbí? “
„Ale jo, je to hezké město. Co říkala maminka?“
„Ještě…“ otočil jsem svou hlavu prudce směrem do rohu.
„Co je?“
„Ale, myslel jsem, že je někdo v předsíni…“
„Sakra.“ popadla popelník, s tím, že típne cigaretu.
„Nech toho, spletl jsem se!“ zarazil jsem její pohyb.
„To by se vašim určitě nelíbilo, kdyby tě tady se mnou viděli vyhulovat,
ne?“
„Já nevím, stejně to tuší.“
„Ale neřekls jim…“
Hlasitý zvuk směrem z tmavého rohu. Zachrchlání a první nádech. Trhli jsme
sebou.

Ve dne je to pomocnice a kamarádka. Ale když poslední člen rodiny opustí v
pyžamu kuchyni s kolečkem salámu v ruce. Poblikne lednice svými ledkami a
přepne chladící systém do úplně jiného režimu. Zakašle, aby rozpustila
krystalky ledu ve svých odpočinutých plicích a zvolna se nadechne. V tu
chvíli se kolem ní zvíří vzduch a celá místnost se ochlazuje. Hmyz si
raději zaleze do nejhlubších skulinek, protože schvaluje svrchovanost
nového krále. Lednička spustí tichou nenápadnou melodii, která uchvátí
každého…

„Co to je?“
„Nezdá se ti občas, že lednička dýchá?“
„Ty jseš blbej.“
Nádech, výdech, nádech, výdech.
„Ale jo…Je to divný.“
A pak ta melodie. Velice nízko posazená melodie, vibrující ve spodních
hranicích slyšitelnosti. Rezonuje mými vnitřnostmi a láká mě směrem k
jejímu zdroji. Uvědomuji si, že jsem byl asi půl minuty mimo sebe.
„Promiň, říkal jsi něco?“
„Promiň, říkala jsi něco?“ řekli jsme oba najednou.
Najednou mým tělem projel záchvěv panického strachu. Můj zrak sjel pomalu na
cigaretu v pravé ruce. Dlouhý pás popela se skláněl na stranu, ve vzduchu
se rozpínal pach hořícího filtru. Dým odplouval nějak líně, jakoby
zpomaleně. Podíval jsem se jí do očí. Najednou tam byla neproniknutelná
bariéra, která mi nedovolila vklouznout do jejích pocitů. Její tělo se
bránilo. Nechtělo, aby byl její protivník schopen odhadnout stav její
mysli. Ochromující pocit zvolna polevil, automaticky
jsme típli cigarety a já vystrčil popelník zpět za okno. Eva se mě pro
jistotu celou dobu dotýkala. Neměl jsem jí za zlé, že se bojí ledničky. Já
se totiž bál ještě víc.
„Půjdem spát.“ zašeptal někdo roztřeseným hlasem.

Nemáte trochu strach, co by se stalo, kdyby jste poslechli zvuk sirény a
přišli otevřít svou oživlou ledničku?

Poslední pohled jsem věnoval tomu, co mě tak vyděsilo. Nemohl jsem jen tak
projít kolem ní a nepodívat se. Nic zvláštního. Jen ten úděsný zvuk. Ten
zvuk, který naprosto paralyzoval okolí. Když jsem za sebou zavíral,
vzpomněl jsem si, že tu byl s náma i kocour, který je tady zvyklý spát.
Když jsme sem přišli, tak seděl na lavici. Kde jinde by byl…. Ještě, než
jsem zavřel dveře, zvědavost mě přemlouvala, abych se tam podíval, abych se
podíval, jestli se nestalo něco neobvyklého. Nedovolil jsem mozku, aby
přijal z mého bubínku zvláštní trhavý, škubavý zvuk zpoza dveří. Šli jsme
spát.

Pod okrajem svrchního víka lednice pomalu vyřinula červená stružka, našla si
cestičku dolů po bílých dveřích a pokojně dopadla na linoleum.

V zajetí cizích nočních můr

Jednou v noci jsem se probudil.
A na nočním stolku pobíhali velcí modří pavouci.
Asi pět sekund.
Chtěl jsem to říct jí, ale ona už tu nebyla.
Byl jsem úplně někde jinde.
Byl jsem sám.

A pak, když jsem vstal.
Viděl jsem kolem druhých to
o čem se jim zdá.
O čem sní,
co se jim honí hlavou.
Noční můry.
A nešlo to vydržet.

Rudé mušky mého souseda mi zalepily plíce,
oplzlé choutky bezdomovce mi zavřely oči,
a nikdo nebyl bez chyby.
Ani ta jeptiška na druhé straně,
válejíc se v hříchu obžerství.
Nikdo nebyl bez chyby.

Lehl jsem si na zem a kopal,
křičel,
ať toho nechají!
A všichni byli ještě blíž,
než byli dřív.
Zvedl mě manžel jedné staré panny,
usmál se na mě a já poděkoval snům
té ubohé paní.
A všichni ostatní dali pokoj.
Na chvíli.

Řidič sanitky měl sen,
chtěl se jen tak válet.
Nepracovat.
Odpočívat.
Nežít.
Jen snít.
V příkopu u cesty -
jsem mu splnil jeho přání.

A sebe jsem vysvobodil.
Od podoby otroka cizích snů,
choutek
a chtíčů.
A obav z pitomostí.
Jak jen mohou být lidé tak…
…slabí???

Poslední cesta

z kolekce ‘neva’

Skočil jsem pod led a proud mě strh s sebou.
Studený chlad a mráz – do kostí zebou,
nechám se táhnout až k moři a dál,
pod ledem, v hlubině plné hadů.“

Nehybným kusem v proudu se stal,
s tím, že jej zahubí, s tím, že jej pohltí,
s tím, že jej rozdrtí, nepočítal…

„Šedavé stíny se třou pod mou lodí,
čekajíc u děr, zda zbytky jim hodí,
tam dolů, do stínů promrzlých skal.
Tam, kam se paprsek nepodíval.“

Nehybným kusem v proudu se stal,
s tím, že jej zahltí, s tím, že jej udusí,
s tím, že jej umlčí, nepočítal…

Bezvládné tělo jen kusem ledu,
bezhlavě sleduje svůj cíl vpředu.
Kliď se mu z cesty, je teď král.
Dosáhl moře, byl tam, kde si přál.

Nehybným kusem v proudu se stal,
s tím že jej zahubí, s tím že jej pohltí -
nikdo tak nádherně, nikdo tak pomalu,
nikdo tak bezelstně neumíral.

Seance

Když v noci zaprší,
ráno rosa sedá,
nikdy mi to nedá,
z výše svého stromu,
abych se nepodíval.
Za malým návrším -
človíček v modré kostkaté košili
si to rázuje přímo ke mě domů.

Nedivím se tomu,
zvykl jsem si již,
nikdy mi nezkřivil jediný brk,
nikdy mým sousedům nezničil skrýš.
Prostě ho sleduju, jak zdraví stromy,
a ony mu kynou na pozdrav,
každičké ráno, v dešti, přes pohromy,
človíček příjde a ve vstupní bráně se ukloní.
Našemu domovu ke zdem se přivine, k podlaze přivoní
a úsměv má bratru od ucha k uchu.
Není to jen kvůli silnému vzduchu,
je prostě šťastný, jak jej chápu,
když sedím vysoko v koruně kaštanu -
pokyne stromům a potom i mě,
starému havranu,
letící tmě.
Odpovím, i když náš hlas,
ostrý a trhavý popěvek v nás,
nehodí se do našeho chrámu.

A muž jde dál
a já jdu s ním,
bude mi trvat, než pochopím,
proč padne do trávy a líbá květiny,
proč kleká na půdu, kolena od hlíny,
sem a tam, tam a sem, pro ten květ, pro jiný,
sklání se do špíny, kterou pak voní.
Nato se na chvíli položí do mechu,
dívá se nad sebe,
dívá se našemu chrámu na střechu,
na modrobílou střechu, přímo do nebe,
jediná svíce mu paprskem naznačí,
že je vše pořád tak, jak má být.
Nemusela to naznačit,
vstane a skotačí
na vlhkém koberci – poslední okamžik,
ještě něž procitne.
Pak pošle znovu tichý dík lesu a
zvířatům, celému kostelu srdečně děkuje,
na závěr slibuje, že příjde zas,
a já mu věřím, on totiž příjde.
Příjde zas zítra, stejně tak další den,
další a další, příjde včas.
Jen pro ten pocit,
jen pro ten pocit, co je i v nás.
Jak mu rozumím…

A když pak další noc pořádně zaprší,
stařičký havran si na větev sedá.
Dělá to každá den, prostě mu to nedá -
z výše svého stromu,
aby se nepodíval.
Za malým návrším -
človíček v šedivé kostkaté košili
si to rázuje přímo k sobě domů.

Z vlastní zkušenosti

Nepadej!
Ještě ne!
Pak už se nezvedneš.

„Natrhni mu prdel!“ zařval ten největší s vystřelovákem a znechuceně si
odchrchlal. Jak jsem mu nevěřil. Svou roli hrál tak nepřesvědčivě, že to
přímo bilo do očí. A ostatni mu to žrali, protože byl větší. A měl tu
skvělou koženou bundu.

Ještě chvilku to vydrž!
Jinak to budeš muset podstoupit znova!

Toho Druhého už přestalo bavit kopání do mého břicha. Vzal mě za kštici a
několikrát mi udeřil hlavou o zídku. Mžitky před očima převládaly nad
obrazem světa kolem mě. Nahoře v patře se rozsvítilo světlo. Ale asi se mi
to jenom zdálo…

Ještě mě zajímá ten Třetí, ten poslední je jenom vylekaný malý kluk, který
už příště se svou novou partou nepůjde, protože už nesnese další uslzenou
noc s hlavou zabořenou v promočeném polštáři.

„Bouchni si taky, Dicku!“ křičel pobaveně Druhý a skopl mě pod kolena svého
kolegy. Tomu se v očích na chvíli objevil blok nerozhodnosti, ale alkohol
nakonec vypudil i zbytky zdravého rozumu. Znal jsem ho. Rozmazlený hošík z
bohaté rodiny se neštítil zašpinit si své boty za tři sta dolarů trochou
krve a prachu z mého rozbitého obličeje…

A co kápo, ten se nepřidá?

„Nechte toho!“ ozvalo se nade mnou. Z okna ve třetím patře vykukoval starší
tlustý muž a oháněl se mobilním telefonem. „Zavolám policajty!“
Do čtyř násilníků vjel záblesk poznání, že jim všechno tak hladce procházet
nemusí, ale ještě než stačili vypálit směrem ze dvora…

„Je mi fajn, neser se do toho!“
Opravdu jsem to zařval?

Tlouštík chvíli mlčky zíral a pak beze slova zavřel okno. Hodnej kluk.
Kápovi se podařilo shodit svůj nevěřícný výraz jako prvnímu. Ušklíbl se a
chytil mě za košili. „Tak teď se teda pobavíme nerušeně!“

Pojď, jen pojď. Musím zjistit, jak se zachovají ostatní. Jestli to ten
čtvrtý vydrží a neuteče. Randy, Steve, Richard, John. Bouchni si, kopni si.
Jsem tak blízko. Jsem tak strašně blízko. Pak už jen budu vychutnávat
triumf.
A John si bouchl, a ne jednou. Zakomplexovaný pomocník automechanika v dílně
kousek odtud. Chlap jak hora, který má ve své zdravotní kartě osm pokusů o
sebevraždu. Chlap, který se v pětadvaceti bojí své matky jako čert kříže.

Rychlý úder pod hrudník mi zlomil žebro. Jasně jsem cítil prasknutí kosti.
Musím přinést oběť na oltář vědy. Závisí na tom má budoucnost. Kopneš si i
ty, Steve?

Steve, nezaměstnaný mladý člověk, který se v mládí bavil tím, že v lese
mučil veverky nezůstal dlouho v pozadí a přepůlil mi lýtkovou kost železnou
tyčí.
„Dobrá rána, Kingu! Děláš mi radost!“ rozjařil se John a poplácal Steva po
jeho vychrtlých ramínkách. Steve se rozzářil a vší silou mě nakopl do
rozkroku.

V tu chvíli se Randy otočil a utíkal pryč. Co nejdál, aby ostatní neviděli
slzy v jeho poděšeném obličeji. Co nejdál. Domů. K mámě. Přesně jak jsem
předpovídal.

Profesor Higgins bude mít radost. Vždycky opovrhoval pracemi, které už za
svou akademickou kariéru v podstatě někde viděl. Tohle mu vyrazí dech. Vím
o nich všechno. Úplatky doktorům, abych si mohl ofotit jejich karty. Útraty
v hospodě, lil jsem do jejich kamarádů pivo tak dlouho, dokud mi o nich
neřekli všechno, co byli schopni. Hned zítra začnu dokončovat poslední
část. Tu o tom, proč chodí po nocích a kopou do popelnic. Proč každý večer
sedí na kašně na hlavním náměstí a vyhlížejí oběť. Kořist. A navíc připojím
dokonalý popis toho, jak se baví. Z vlastní zkušenosti.

Nehýbal jsem se. Přestane je bavit tlouct do nehybněho těla. Zakrátko
odejdou a celou noc se budou bavit o tom, jak mi to natřeli. Ubožáci! Z úst
mi zazněl chraplavý, úsečný, ale srdečný smích. Znělo to trochu jako
poslední startování totálně ojetého auta. Kdo se směje naposled, ten se
směje nejlíp.

Steve, Dick a jejich Vůdce už se vzdalovali od zpustošeného těla, Johnymu
však můj přiškrcený smích neunikl. Zastínil mi výhled na hvězdy tou svou
nemožnou, tlustou, nechutnou hlavou, plivl mi do obličeje a umlčel mne
posledním mohutným kopnutím…

Jack

Nestihl jsem to a na semaforu přeskočila červená. Jinak bych nebrzdil tak
prudce, ale nejelo za mnou žádné auto. Nikdy tady nic nejezdí. Koneckonců,
Fareborough je taková díra, že by se nikdo nedivil, kdyby tudy projelo
jedno dvě auta za týden. Tak co tu k čertu dělám. S ním na krku? Sám a
přece s někým? Možná je to mou zkurveně křesťanskou výchovou. V nějakém
šíleném záchvatu dobrosrdečnosti jsem se rozhodl pomoci bližnímu svému.
Musím odtud pryč a to sakra rychle. Zelinář Giger spustil roletu svého
krámku. Na Main Street tím způsobil největší hluk za poslední dvě hodiny.
Zavírá o půl třetí odpoledne. Jakoby četl mé myšlenky. Tady už se žít nedá.
Jednička, plyn do dvou třetin, spojku pomalu nahoru. Divím se, proč se vůbec
ještě na křižovatkách řídím světelným značením. Mohl bych klidně kličkovat
po celé šířce silnice v rychlosti 120 mil za hodinu. Nic by se nestalo.
Možná by se někde ve třetím patře na škvírku rozevřela červená záclona.
Jako ve westernu.
Rádio nefunguje. Zatraceně…

Už dva měsíce nejsem ve své špinavé díře, které se dá po týdnu úklidu s
určitou dávkou sarkasmu říkat domov, úplně sám. Jack měl pohnutý život – to
jsem slyšel v tom ústavu milionkrát a nemám žádný důvod tomu nevěřit. Jen
se proboha divím, proč skončil zrovna u mě. Uhrovitý mladík – nikdo přesně
neví, kolik mu je. Zrzavé vlasy, střih „na blbečka“, skobu mezi dvěma
zelenomodrýma očima. Mezi očima, které vyjadřovaly každý Jackův pocit. Byl
tak dokonale čitelný… Kdyby za něj nemluvily oči, nikdo by mu nerozumněl.
Zřejmě to mohl být normální, pomalejší kluk. Mohl stát na třetí metě a
chytat homeruny Steviemu odnaproti. Mohl se vyučit a hoblovat rakve pro
kamarády, kteří to trochu přehnali s fetem. Mohl mít dívku, která by s ním
byla schopna snášet dlouhý, nudný život plný levného piva a smradu z
ředidel. To všechno o něm říkala primářka Wallwicková, když kolem nás
chodil s ručníkem a kreslil svýma nohama do podlahy nepochopitelné křivky.
Rozumněl nám i nerozumněl. Rozumí mi i nerozumí.
„Mustíte si dávat pozor, co říkáte. Nesmíte podlehnout dojmu, že je zvíře,
které nevnímá smysl toho, co mu říkáte. On část z toho vstřebává a nechává
si to pro sebe. Nesmí se vám stát, že před ním začnete mluvit o něčem, co
se mu stalo. Je jen uzavřený, není prázdný. Dejte si na to pozor.“
A tak jsem si dával pozor. Dával jsem si pozor tak důkladně, že jsem s ním
nepromluvil celé čtyři týdny. Jsem příliš unavený. Nemám trpělivost a co je
nejhorší – nemám ani chuť. Občas mě děsí, že před ním začnu mluvit. Začnu
mluvit a on chytí jedno z mých slov, vyloží si jeho význam jinak a probudí
se. Tak, jak se mu to dvakrát stalo v ústavu. Sestra přišla zhasnout a řekla všem:
„Dobrou noc.“ Bože, když stačí tak málo…
Tehdy vyskočil z postele a začal se chovat jako zvíře, zatlačené do kouta.
Rozmlátil tehdy zařízení pokoje, několik lidí uhodil a zřízenci zlomil
nadvakrát ruku. Pomohla až druhá dávka anestetik. Vřískal a opakoval věty,
které mu zbyly v mozku z doby, kdy…
Jackova matka utekla z domu, když jí bylo dvacet. Vyhodili jí ze školy a
rodiče ani nechtěli slyšet o tom, že by si hned ten rok vzala svého
přítele. Ukradla pomocí matčiny kreditní karty asi šestnáct set dolarů,
sbalila si několik věcí a utekla. Zvonila u jeho dveří přes tři minuty.
Bylo otevřeno. Nebyl tam sám. Neměla sílu ztropit scénu, neměla sílu už na
nic. Na nádraží, kde se rozhodla přespat si koupila svou první dávku.
O čtyři roky později bydlela v bytě bez sociálního zařízení. Jedna
špinavá matrace pro ni a pro zákazníky, jeden kout z krabic a strarých
hadrů, kde pokojně odpočívala její velká chyba. Kdyby se tam toho roku
nezatoulala jedna velice podnikavá sociální pracovnice, Jack by zřejmě péči
své pozvolna odcházející matky nepřežil. Byl podvyživený, zanedbaný,
mentálně postižený. Přesto v dětském domově vydržel jen tři roky. Museli ho
učit všemu, co se ho nikdo naučit nepokoušel. Mluvit začal v šesti,
základním hygienickým návykům nikdy na chuť nepřišel. A tak později…
Matka učitelka, otec ekonom. Měli malého synka, asi v Jackově věku. Normální
rodinka, která si vzala do hlavy, že pomůže někomu, komu zatím nikdo moc
nepomohl. Začalo nejšťastnější období Jackova života. Oblékli ho do nových
šatů, učili ho komunikovat, učili ho milovat, učili ho všechno pro to, aby
konečně mohl žít jako normální člověk. Jen hygiena mu dělala problémy.
Jakoby se sám sebe štítil. Nedokázal se ve sprše namydlit od hlavy k patě,
zubní kartáček mu v breku vypadával z ruky, nehty mu stříhala matka…
Všechno by šlo hladce, kdyby byl Jack jediným dítětem v rodině. Jeho nový
nevlastní bratr byl velice nadaný žák. Jack dokončoval ve svých osmi letech
první třídu pomocné školy, Richard ten rok vyhrál celostátní soutěž v
hláskování. Toho večera si všichni všímali jen Richarda. Jack byl najednou
vzduch. Jen na chvilku, ale vzduch. Záviděl Richardovi jeho malé, dokonale
padnoucí sáčko. Záviděl mu velký dort, který mu tatínek koupil den dopředu,
protože dobře věděl, že ho JEHO syn nezklame. Ale nejvíc mu záviděl obdivné
a milující pohledy JEHO rodičů. A tak se ozval stín minulých let. Stín v
jeho duši, který se občas probudí, aby postavil cestu ven pro jeho
potlačované city.
Richard věděl, že mu jeho maminka příjde ještě jednou poblahopřát k posteli,
že mu ještě vtiskne na čelo něžný polibek a že mu popřeje klidným hlasem
doboru noc. Jen nevěděl, proč ten černý obrys ve dveřích drží velký,
naducaný polštář.
Jack ho tisknul k Richardově tváři skoro půl hodiny. Nevěděl, jak dlouho
vydrží člověk bez vzduchu. Jednou to viděl ve filmu, ale tam o tom nic
neříkali. Jen to tam dělali. Ani on o tom nemluví. Jenom to dělá. Jako v
televizi, když chtějí, aby ten druhý nebyl. Pak potichu odešel, aby
Richarda nevzbudil, zavřel dveře od svého pokoje, dal si polštář pod hlavu
a usnul klidným spánkem. Kolem páté ráno jej probudil výkřik, jeden dlouhý,
nelidský výkřik a pak dvojí vzlykání ve vedlejším pokoji. Vstal z postele a
našel vedle rodiče kolem nehybného tělíčka. Nechápal co se s nimi děje.
Vždyť už teď nemusí běhat kolem jiných, můžou se starat jen o něj, můžou ho
naučit zacházet s mýdlem. Tohle přece chtěli, jinak by si ho nevzali k
sobě…
Usmál se od ucha k uchu. Přiletěla rána. Druhá, třetí. Oba byli velice
rozčílení. Možná jako ta starší sestra v ústavu, když si nadělal potřetí za
odpoledne do kalhot. Otec ji odtrhl a začal ji utěšovat. V šoku. Jack
nerozumněl, proč se na něj zlobí, asi si zapomněl umýt ruce. Šel do
koupelny, chvíli zápolil s mýdlem a pak odešel šourávým krokem zpět do
postele. Vedle už bylo ticho. Když v poledne dorazila policie, Jack stál
pod svými oběšenými rodiči a stříhal matce nehty na nohou.
Sedm let v nápravném ústavu. Pak znovu děcák. Naučil se stříhat si nehty. Od
té smutné noci nikdy neřekl víc než jedno slovo. A dostal se ke mě. S
psychiatrickým posudkem, hovořícím o jeho neškodnosti vůči okolí. A já
blázen jsem si myslel, že si budeme sobě navzájem přínosem. Rozstříhané
záclony, rozmlácené nádobí, jednou jsem ho tahal oknem zpět do bytu. Bydlím
ve čtvrtém poschodí. Ten kluk měl prostě smůlu. Zítra ho odvezu zpátky do
Jarrow Hill. Koupím si psa. Nebo kočku.
Semafor na mě mrknul červeným, kulatým světlem. Opět se mi nepodařilo
naladit rádio. Opřel jsem se hlavou o volant a smutně jsem si oddychl.
Takhle můj život probíhat neměl. Zelená. Výstřel. Zařadil jsem jedničku a
akceleroval přes křižovatku. Prudký náraz zleva mě odhodil na dveře. Ten
idiot mě táhl před sebou ještě asi pět metrů. Výstřel?
„Kreténe“ vypadlo mi automaticky z úst, dokud jsem se na něj nepodíval.
Ležel tam na volantu, jako já před chvíli, ale bez známek života, s
prostřelenou lebkou. Palubni deska zbarvená od krve. Proboha, co se to…
Výstřel. Zadní okno se vysypalo a já slyšel malou ocelovou mušku prolétnout
těsně kolem mého ucha. Instinktivně jsem se skrčil dolů na sedadla.
Výstřel, výstřel. Panika. Roztěkaným pohledem jsem zavadil o palubní desku.
Dovolil jsem si jediný bleskurychlý pohyb nad úroveň sedadel. Přihrádka se
rozsypala a dovolila mi, abych si vzpomenul, že jsem včera svou devítku
čistil doma na stole a nechal ji tam.
V Jackovi se opět objevil starý známý stín. Sevřel tu mocnou hračku do
rukou. Projel jím pocit, který tak dlouho potřeboval prožít. Cítil, že je
schopný něco dokázat, cítil že s tou věcí jej budou lidé víc respektovat a
možná ho konečně přijmou mezi sebe. Jako v televizi. Jednou byl se svými
starými rodiči na pouti. Dovolili mu, aby si s tatínkem vyzkoušel střelbu
na běžící terče. Dneska se mu daří více než tehdy, dva už trefil, teď zbývá
ještě třetí.
Nahoře ve třetím patře se na škvírku rozevřela červená záclona…

40 důvodů, proč jsme ji nechali jít

z kolekce ‘+’

Dva kroky dovnitř,
zelená maska,
v semiši na zdech,
potichu praská.
Modrá lampa,
obdélník světla,
v semiši na zdech,
hluboká vráska.

V temnotě dole,
pod jejím ložem,
chlubí se nemoc
dlouhým nožem.
Nasáklý závěs,
stojící vzduch.
Před svýma očima
nahmatal stěnu,
dal mu ji do cesty
zhmotnělý puch.

Slepené oči,
nevidí na krok,
neschopen pohybu,
skalpelem točí.
Bojí se vykonat
poslední zákrok.
Bílá věc nevnímá,
potichu sténá,
strašlivě daleko.
Nenasycená.

Blok, zápach, obavy.
Nepozorován,
krok zpátky
do stínu,
nástroj schován.
Do rukou ukládá
páchnoucí zvratky,
je mi to jedno.
Nedávám mu to za vinu.

Jak jen se jí teď můžeme podívat do tváře?
Proč se tak hloupě ptáš?
Je ta věc v pokrývkách ještě tvář?

Stáří

Sedím.
Sedím a nic se neděje.
Sedím.
Sedím a venku neleje.

Vstávám.
Vstávám a odcházím pro kabát.
Vstávám.
Vstávám a zaháním touhu jít spát.

Kráčím.
Kráčím a jde se mi strašně špatně.
Kráčím.
Kráčím vždy těžce a neobratně.

Stojím.
Stojím a sundávám kabát z hřebíku.
Stojím.
Stojím a vychutnávám si koliku.

Sedím.
Sedím a hledám svou vlněnou čepici.
Sedím.
Sedím a zahřívám zadnicí lavici.

Stojím.
Stojím a snažím se otevřít dveře světu.
Stojím.
Stojím a říkám si dokola jednu větu.

Pak stojím dlouho na prahu, rozčílen.
Stojím a říkám si jednu větu.
Stojím a říkám si dokola jednu větu.
„Proč prší, když chci jen na chvíli ven?!“

Ještě než usneš

Světlo se spletlo
a zešedlo.
Barvy zbledly
asi závistí,
když koukneš na listí,
je to spíš, jak uvidíš,
jakoby ses procházel po šedém mramoru.

Vezmu tě,
vezmu tě s sebou tam nahoru.
Ale nediv se, nediv se ničemu,
nediv se ani vzduchu bílému,
zelené krvi, rudé vodě,
na jejichž vlnách – velké lodě,
bez plachet, bez vesel plují proti proudu.

Vezmu tě, synku, k božímu soudu
a pak tě chytím za křídlo
a ukážu ti, jak to vypadá na místě věčného odpočinku

Chrlič

Deštivý večer, mlžné stromy,
mrazivý vítr se krajem žene.
Postava shrbená sleduje okolí -
domy a zahrady, ploty zle střižené.

Schoulil svá křídla pomalu pod sebe,
pohlédl na nebe a tichoučce zazíval,
prastarý chrlič se probudil k životu,
tvůrce jej Gwynothem při práci nazýval.

Chrlič se probudil již včera ráno,
vědom si toho, proč vlastně procitl,
úžasná žena prošla branou,
chtěl na ni zavolat, však raději nešpitl.

Věděl moc dobře, že je jenom sochou,
s ďábleskou tváří, pařáty na rukou,
zvířecím vzezřením, tlamou plochou,
náhodně obživlou tesanou opukou.

A tak tu dívku jen z povzdálí sledoval,
zářící úsměvy cizím lidem,
nádhernou postavu, havraní vodopád,
nitro mu plnila nezvyklým klidem.

…

Gwynoth ji sledoval pět dlouhých měsíců,
zjistil, že bydlí ve třetím patře,
něco v něm hořelo, bojoval s pocity,
neživý původ pak sám v sobě zapřel.
A odtrhnul nohy ze studeného podkladu…

Půl noci prohýbal své ztuhlé tělo,
pohyby pomalé, drcení kamene,
pak přes půdu pomalým tempem proplouval,
temný stín hrozivý sunul se po stěně…

…

Margaret usnula ten večer neklidně,
nad její světnicí, nahoře půdou,
pomalu sunul se v pohybu prostém,
tvor který nechtěl být slizkou zrůdou.
Varujíc dívku před nechtěným hostem.
Měsíc jí osvítil tváře rudou.
Ona však varování nepochopila.

Margaret usnula, nakonec přece,
spánek ji zachytil do temných sítí,
Gwynoth jej ovládl a seslal dolů,
do lože dívky té, kterou si chytí
a odnese k sobě nahoru…

…

V šest hodin ráno se doplazil k posteli,
napřáhnul ruce – směrem k jediné,
Ta oči své zavřené, hluboké, nevinné,
klidně spíc spánkem svým v rouše Evině.

V tu chvíli slunce se dotklo země,
vyslalo paprsek jak zlatavý hrot,
Gwynoth tvář zkřivenou v žalostný obličej
prožívá pozpátku svůj náhlý zrod.

Margaret procitá o pár chvil později,
protáhne tělo své, otevře oči,
křik z její postele, rodiče ve strachu,
ona však nevnímá, hlava se točí…

Pak v jejím pokoji zrůdný obraz,
Margaret v posteli bez sebe strachem,
kamenný pomník se nad dívku sklání,
starý a zešedlý, zapadlý prachem.

Pařáty roztáhlé, obličej ďábla,
kousíček od dcerky – jeden krok zpátky,
příšera ze střechy stojí tu v pokoji,
v útočném gestu, s postojem vratkým.
A nelidský křik jejich holčičky…

…

Margaret od toho smutného rána,
ležela v posteli, děsem ztuhlá,
nikdy pak z kómatu nebyla probrána,
dva týdny na to ji zhltla truhla.

…

Gwynoth je naposled na svém místě,
za sebou nadávky a zlostné klení,
surový úder, pro živý chrlič
na tomto světě už místo není.

Otec se nahoře divoce smál,
nemohl utišit zběsilý smích.
Nakonec klesl a svezl se na zem,
všechen svět kolem něj pietně ztich.

Jak Gwynoth padal, tak roztáhl křídla,
ta se však za něho s praskotem stáhla.
Stáhla se zpátky do původní pozice,
bylo to proto, že zem po něm prahla,
dole se rozbil na tisíce kousků,
Každý z nich prosákl, když dotknul se země,
peklo pak pod krajem hluboce dunilo,
volalo pod zem si zpátky své sémě -
když vzklíčilo nahoru a úkol svůj splnilo,
stáhlo jej nazpátek prudce a temně…

Ann zvolna klepe na pekelnou bránu (Smutní zvoníci)

z kolekce ‘neva’

PROLOG

Zamlklý farář, má prázdnou sklenku,
mrazivý severák zpívá si venku,
objedná další – sic zpit je už zcela,
za dvacet sekund má odbíti celá…

Zvonice dnes bude poprvé zticha,
farář má zvonit – je hodina lichá -
dnes nikdo nezvoní nahoře ve věži,
severák s mrazíkem u zvonu soutěží
o to kdo prázdnou věž nejvíce zasněží…

Nečas si píseň zlou zpívá dál,
zabraný do zpěvu – zimní je král,
nikomu jinému do zpěvu není,
na smích teď nebude pomyšlení.

Nevíte co je zde příčinou smutku?
Farář vám poví, ze zármutku,
co se tu stalo, proč zvony dnes mlčí,
velký hřeb hříchu mu ze srdce trčí.

Smutný ten člověk v černé kápi,
ještě se jednou pořádně napil,
pak sklopil oči a nadech se, začne.
Kolem něj tlačí se publikum lačné…

KAPITOLA PRVNÍ

Ann vidí obláčky, bílé a líné,
za nimi další, stejné a jiné.
Plují si oblohou v tichounkém stádu,
bělouncí beránci tvořící řadu.
Ann rukou bolavou podpírá bradu…

V autě je zima a tak choulí se do rohu,
paprsek slunce jí dopadl na nohu,
naposled v životě polaskal tělo,
které pak v temnotě dožít mělo.
Slunce pak zapadlo, nevyšlo dál,
od doby této si ďábel s ním hrál.
Vyšlo až později, více ne pro ni,
teď je jen smutné a deštivě roní,
nad mlžnou krajinu občas se skloní.

Vraťme se zpátky, k její cestě.
Začala v dalekém cizím městě,
začala smutně, pláčem snad,
Víte proč? Nevíte?
Neměl bych lhát:
skončí vždy špatně ten – kdo ji měl rád.

…

Ann vidí dozadu – vzpomínkou sténá,
v šokovém oparu matka němá,
otec je za ní a chrčí jí do ucha,
v očích jen úzkost a oddanost bezduchá.
Pod vrakem auta tu scénu zhlédla,
tvář rudá od krve hrůzou jí zbledla,
pak už jen nářek a sirénu slyší,
netušíc, že bolest neutiší.
Osud jí rodiče krutě vzal.
Mrtvi jsou, ona však musí žít dál.

Sestra jí veze do malé vesničky,
ve snaze vyhnat pohřební písničky,
ve snaze vyhnat jí všechno z hlavy.
Teď Ann jen skládat básničky baví.
Tvrdé a ponuré verše psát,
oplatit bolest svou papíru – nastokrát.
Zápisník, básně, krev z nich teče,
osudu svému neuteče…

Vesnice malebná, vjedou do ní,
zvon vítá příchozí, teskně jim zvoní…
Slunce je za mraky, nevyjde již -
nechce být svědkem, zachází níž
a níž, a níž…

…

Po týdnu v novém domě spíc,
nevyšlo ze srdce jejího nic.
Všechno tam zůstalo, vše co je zlé,
uvnitř té dívenky, splihlé a mdlé.
Ann ve své komůrce většinou psala,
smuteční skladbu svou na papír hrála,
úsměv jí na tváři nadobro zhas,
zatím jej nevrátil ani sám čas.

Sestřička Jamie však začala lépe,
srdce ji teď jenom pro něho tepe.
Student jí uchvátil, nedal jí spát,
do nitra jejího tiše se vkrad.
Byl student vědy lidského bytí,
Jamie se do jeho úkladů chytí.
Netušíc přetvářku podléhá klamu,
přišla blíž k němu a dotkla se rámu,
nevnímajíc obraz samotný.

Není ji divné, že on o nich píše,
divné ji bylo zprvu spíše
to, že se stále jen na city ptal,
co bylo, jak jí je, co bude dál.
Chtěl také vědět o sestře Ann,
chtěl popsat každičký prožitý sen.
Chtěl vědět vše a naléhal na ni,
pokud nic neřekla, neměl pak stání,
odešel, trucoval, nechtěl ji znát,
Jamie pak přišla a mluvila dál, jako už tolikrát.
Bezhlavě mu podléhala a navíc…

O Ann nic neví, teď je jen on,
chce slyšet jeho smyslný tón,
jak mluví, jak dýchá, žije a spí.
Prostinkou pravdu Jamie nevidí.
Nevidí, necítí – nechce ji znát.
To jeho chladné: „Mám tě rád.“,
pro ni teď znamená co rajský sad.

…

Ann v domě najednou je tak sama.
Tichá a temná mladá dáma
píše svou bolest pořád dál,
není již nikdo, kdo o ni by stál.
Otázky klade si, odpověd nemá,
společnost dělá jí světnice němá.
Proč já jsem zůstala ušetřena?
Pro co žít, pro co žít, budu snad v hrobě tlít?
Stihnu se před smrtí pro boha proměnit?

Nebo snad nemá cenu jen snít?
Co když jsem prokletá?
Odejdu ze světa?
Přetrhnu svého života nit?

KAPITOLA DRUHÁ

Farář se modlí již dlouhou dobu,
zamyšlen chodí od hrobu k hrobu,
něco jej trápí, ví to jen sám -
ďábel snad, Satan, zavítal k nám?
Sotva se provazu chopí a zazvoní,
panenka Maria z obrazu naroní,
dvě slzy krvavé, skanou jí po tváři,
a slunce nezáří -
- další věc, obloha temná jak krkavec.

…

Ann zatím bolest píše dál,
hřbitov jí potřebnou látku dal,
píše zde verše na ohrané téma.
Co dál, když člověk pro co žít nemá?
Mnohokrát napadla Annie ta věta:
Život svůj skončím, ať je po mě veta.
Napíše sloku a vysloví do větru,
schoulí se do svetru
a píše dál.
Opodál neviděn hrobník stál.
Byl mladý, citlivý, vnímal ji jemně.
Jednou k ní přišel blíž za noci temné,
šeptal jí, radil, verše – jak dál.
Na co se ptala dřív, odpovídal…

A tak se po čase našly dvě duše,
temný stesk po druhém tím druhým zrušen,
oba si dávali víc než si brali,
pod sluncem zteřelým spolu teď stáli.
Pod sluncem zteřelým z jejich touhy,
od konce dělí je okamžik pouhý.

…

Chmury jsou stále, leč není jich tolik,
vytáhl z hrudi jí bolestný kolík,
již může dýchat a též vnímat svět,
stačí jen několik upřímných vět.
Obloha černá je, pro ni však čistá,
procitá, již chce žít, je si tím jistá.
Do deníku pak napsala:
Já jsem teď s ním a on je tu se mnou,
dotyky stírají dobu temnou,
stírají hrozný stín minulých let,
jen jej vzít pod křídla, odejít, uletět.
S hrobníkem, smrtícím, uletět nahoru,
já potom rozrazím smuteční závoru,
on nechá povinnost rozeznít zvon,
jsem tady, ne sama, je tady on…

Následný čas byl krásný jak ona,
z umrlčí květiny lilie vonná,
rozezněl v ní ty radostné struny.
Plavali v rybníce za svitu luny,
vodou se vznášejíc, měsícem opilí,
společně provazem půlnoc zvonili,
když pak zvuk utichl, byli jen oni,
byla tu pro něho, on tu byl pro ni.

…

Radost a smích však nebude věčný,
muka a její splín nekonečný,
souzeno je jí trpět,
v duši mít hluboké rány a krev,
cítit jen lítost, křivdu a hněv,
stane se po létech novým Jobem,
věčnost jí bude mokrým hrobem…

KAPITOLA III.

Jednou je procházka přivedla k oltáři,
on na ni naléhal, aby si klekla,
Ježíš jí přemlouval úsměvem na tváři,
ona však na boha nevěří,
prosebných očí trochu se lekla
a utekla.

Chmury mu zalily srdce i hlavu,
byl silně věřící, chtěl takhle žít,
chtěl s ženou uctívat nebeskou slávu,
že ona nevěří – nechtěl to pochopit.
Pomodlil se i za ni.

Utekla nahoru, začala zvonit.
Pravá jí bolela, střídala ruku.
Panenka Maria začala ronit,
kapky své krvavé při prvním zvuku.
Jemu před očima.

Nejdříve myslel, že je to klam,
pozvedl svíci a přišel k ní blíže.
Maria plakala, viděl to sám,
Ježíš pak odpadl ze svého kříže.
V dáli tichý sten všech svatých.

Annie pak nevědíc skončila práci,
sešla hned dolů a tam divná mlha.
Vikýřem viděla – světlo se ztrácí,
Zkusila ještě zavolat svého druha.
Ticho.
Odešla tedy také.

Druhý den nepřišel, trnula strachem,
opět jí napadal smrtelný sten.
Zápisník její už zapadl prachem,
kdyby snad zavolal, napsal jí jen…
A on…

Seděl tam, přemítal co s tím dál,
je to snad ďábel, měl teď snad prozřít?
Smutně pak celičký večer hrál
na kytaru. Neschopen jediné sousto pozřít.
Nakonec přece jen usoudil…

…

Nic by se nestalo, kdyby jen…
Jamie si přivedla milence domů.
Ann dávno věděla, že je to ten,
který svou práci nadevše miluje,
lásku svou však její sestře slibuje,
ta v jiných dimenzích žije svůj sen
a nevidí.

Ann ve svém smutku, Jamie slepé
neřekne to co je říci třeba:
student k ní necítí lásku již dlouho.
Ani Ann sama však neví, že…
Studentu nechutná denní chleba,
nyní mu na srdce Annie klepe,
ona již zavdaná, leč on zmírá touhou.
A tak nastraží léčku…

…

Ann v ten den byla pryč,
když hrobník přišel k jejímu bytu.
Pod oknem nahmatal maličký klíč,
uvěřil v lásku – v duše skrytu.
Chtěl jí to povědět co nejdřív…

Nalezl její ponurý pokojík,
nevábný, smutný, zatuchlý vzduch.
Přece jen lásce své nevěřil natolik,
pokřižoval se – teď jde s ním Bůh.
Po vrzavých schodech…

První co nalezl byly spisy,
satanské verše, plné bolu.
Zmatky a bludy sepsané čísi,
lekl se, pustil je, utekl dolů…
Vrazíc do studenta stojícího na schodech.

Ptal se jej rozladěn: „Kdo to jen psal?
Tohle jsou verše přímo z pekla !!!“
Student již věděl dřív co bude dál,
odvětil: „To psala Annie – ta bestie vzteklá !
Je posedlá ďáblem!“

Vesnicí pod nebem tmavým jak noc,
postava prchá jak nejrychlej může.
Hlasitě svolává Trojici na pomoc.
Snaží se vysvléci ze své kůže.
Dotýkal se a miloval s temnotou…

…

Annie se vracela, zrovna když utek,
vyrazil ze dveří jak rychlá střela.
Student již započal svůj špatný skutek…
Tohle však ona nevěděla.
Co se jen mohlo stát?

Po rychlé rozmluvě Ann jenom plakala.
Student jí objal, však ona se nedala.
Utekla nahoru, pak horká noc nastala,
celou noc zpocenou ve snech ho hledala.
Student jí řekl, že se hrobník přišel jen rozloučit…

Další dny zápisník opět v ruce,
Annie se zhroutila, začala psát.
Když slova neznala – při pomlce,
chodila ven – a v mozku jen zkrat.
Lidé zavírali okna, když v temných uličkách vyla na měsíc…

…

Kostel v té době na týden ztich,
pak zvonil nakrátko najatý mnich.
Obraz už neplakal, krucifix nepadal,
v pokoře v rohu stál, obloha temná dál,
hustá, černá omáčka rozlitá po obloze…

KAPITOLA IV.

Veselá postava v kostele zpívá,
pláče a směje se bouřce venku,
ztrhané šaty, písnička tklivá,
poslední večer pro dívenku.
Déšť jí dnes naposled bičoval tvář…

Blesky a hromy, nikdo ji neslyší,
vystoupá nahoru a naposled zvoní,
bouře se pak náhle na chvíli utiší,
tahle ta báseň je jen a jen pro ni.
Stoupla si na ochoz a začala zpívat:

„Dnes láska zemřela, pohřbil ji hrobník,
krásné je pro smrt, překrásné počasí,
pode mnou hřbitov – nádherný pomník
vytesá milý až z rána se vyčasí.
Smutní jsme zvoníci, kov chladný brečel,
kdykoliv zatáh jsi za provaz kluzký,
když pak jsem zvonila, vždycky jsi klečel
a zpíval mi. Život tvůj mrzký -
Nestojí za nic ! Jdi k čertu, tanči si se svými mrtvými…“

Zatím ji hrobník venku hledal,
naslouchal vytí, zmučený hlas,
hrozbami lidí se zlomit nedal,
teď chápe jej pod věží mrtvolný třas.
Nahoře nad sebou slyší slova,
pospíchá, pospíchá smutný muž ze hřbitova.

Vysoko nad ním rekviem trvá,
smutný déšť trhá jí zběsile vlasy,
má lásko, lásko má, byla jsi prvá,
mysli teď na naše lepší časy.
Ona však pláče dál, až se zdá, že se přidají i ti hluboko pod ní…

„Pode mnou v zemi mrtví jsou,
těm je líp, dnes jsem jim blíž,
já musím zpívat zde písničku svou,
je tíží pouze snad nad hlavou kříž.
Proč nebe nezáří ? Bylo i čisté,
smutek a zármutek zahalil jej,
sebrals mi lásku Ježíši Kriste,
tenhleten okamžik v paměti měj !
Trpěls prý za všechny, teď trpím já,
ty že jsi kladná postava !“

Hrobník již byl skoro u paty věže, když…

„Doufám, že zazvoní zvony zlacené,
na marách ponesou bezvládné tělo.
Komu by z blízkých se na pohřeb chtělo?
Dívat se na mrtvé děvčátko z kamene?
Tedy tak studené…
Sbohem ty nahoře, nespravedlivý,
poletím za tebou, nechci se klanět
někomu, kdo je tak podlý a lstivý.
Nemám už chuť ani sílu tě hanět…
Hlína pode mnou je tak krásná….“

Možná, že nestihla říct něco víc,
skočit však chtěla, jasná věc.
Noha jí uklouzla, křičíc a padajíc,
pod ní stál, zachytil promoklý milenec…

Smrt dnes kolem Annie prošla podruhé…

KAPITOLA V.

Viděla bělounké duchovní světlo,
letělo rychle a za rohem zmizelo.
Annino světýlko tu rychlost nemělo,
neznalo směr a cestu si pletlo.
Nakonec přece jen našlo si vchod.
Světýlko u brány smálo se na ni.
Kolem byl svěží vzduch, zvonečků hraní
Annie však v tento čas nebylo vhod.
Strážný ji poznal a pouštěl ji dál,
ona však nechtěla – začla se ptát,
kam šel ten, který ji měl tolik rád,
jinak by pro ni snad neumíral.
Dokázal, co k ní cítí – teď snad budou konečně spolu…

Strážný jí řekl, že ten tady není,
„Je to snad nebe?“ odvětí ona.
„Je to ta zahrada, slunná a vonná,
která je tak blízká sladkému snění?“
Světlo se zachvělo a rozválo bránu.
Za ní jen květiny, stromy a ráj.
Přílivy vůní – ten barevný kraj,
připomněl čerstvý sad v červnovém ránu.
Šťastný křik lidí, smích a zpěv,
světýlka barevná tančila v duze,
Annie tam chtěla žít – toužila tuze,
není zde místo pro smutek či hněv.
Zvláštní – nikdy na nebe nevěřila…

„Když tady není, tak kde tedy je?“
pohlédla Ann na strážného vztekle.
„Pokud je mrtvý tak jedině v pekle.“
promluvil strážný zkroušeně…
Její světýlko zesláblo smutkem…

…

Bůh nebyl člověk – zhola ne,
Annie jej volala, nevěříc tomu,
že její milý – u sta hromů,
skončil hned v pekle ohnivém.
Bůh nebyl vidět, byl kolem ní,
jí to však nevadí, může se ptát.
Ten hodný člověk – zhřešil snad?
Smaží se v pekle? Jen Bůh to ví.
Bůh věděl co jí trápilo, ale…

„Tvůj milý spáchal hroznou věc!
Věřil tak pevně, že zabil tě tím.
Jeho hřích putoval do pekla s ním.
Za tohle peklo si zaslouží přec…!“
Annie se zasmušila a pronesla:

„Proč tedy já jsem nahoře v ráji?
On za nic nemůže, to mi věř!
Vždyť jsem se zabila, jeho též.
To je hřích – hříšníky v pekle snad mají !!?“
Bůh jí však řek jen: „Zůstaneš!“

Dal jsem ti peklo už tam dole na zemi,
duši tvou ztrhal jsem už tam dole,
ztrhal jsem z tvářiček úsměv tvůj stažený,
zkoušel jsem vše, co by mohlo tě bolet.
Odměnou bude ti věčné nebe…

„Rodiče tví tu jsou, chceš s nimi být,
máš je snad ráda, nebo ne?
Tvá láska v pekle sic zůstane,
dvě máš však tady – snaž se to pochopit!“
Ona však:

„Rodiče pochopí, mám je tak ráda,
nemusím říkat jim, vědí to jistě.
Ten v pekle, můj milý – na strašném místě,
do jeho srdce se samota vkrádá…“
„Je to ten jediný…“

„Ty chceš jít za ním, jsi však čistá.
Bez hříchu – pro nebe předurčena.
Vstup k nám a zapomeň – žij tu – bezejmenná.
Do pekla nemůžeš – tím si buď jistá!“
Po těch slovech Annie utekla od brány pryč a….

Bůh se jen zasmál a nechal to být.
Nestih a nechtěl jí vysvětlit, že…

…

Bolest a rámus ji probudil zpět.
Otevře oči a slyší jen zmatek,
hlučný dav slavící nějaký svátek?
Špinavý špitál – a doktor – několik vět.
A pak zas tma. Nevinná, temná a zkroucená…

Řekli jí, že byla měsíce v komatu.
Řekli jí, že její sestra šla pryč.
Řekla jim, že měla k nebesům klíč -
zpovídala se ze svého dramatu.
Poslali doktora, poslali kněze.
Ona jim řekla vše s tím, že chce žít.
Mysleli, že nemají šanci ji přesvědčit.
Sázeli tajně na vítěze.
Ona však tvrdila, že již svůj osud překonala…

…

A tak ji pustili – po krátkém čase.
S pojistkou – kněz ji měl nějaký čas hlídat,
měla tak někoho, komu se vyzpovídat,
když sedávali spolu na terase -
přesto mu nikdy neříkala všechno…

Měsíce běžely, Ann žila klidně,
navenek blaženě,
uvnitř však bídně.

Kněz už ji nehlídal, viděl v ní sílu.
(Marie přestala krvavě ronit…)
Nabíd jí ať chodí k nim občas zvonit,
Zkusit zas přiložit ruku k dílu.
Ale jí už nebylo pomoci…

KAPITOLA VI.

Bouře a samota – knězův další den,
vichr a nepokoj za oknem řádí,
jsou jenom vzpomínkou zašlého mládí.
Kdyby jen tušíl – tak vyšel by ven
a zabránil tomu poslednímu…

Je devět večer když zapálí svíčku.
V tom slyší zvony znít – jednou a dost!
Devětkrát měly bít – toť povinnost.
Sáh proto pro klíče na poličku
a otevřel dveře krutému nečasu…

Vítr a voda jej zmáhaly zcela,
přesto však výlet svůj nevzdal a šel.
Na konci roucho své promoklé měl,
když vkročil briskně do kostela…
Odbíti zde teď měla celá – a neodbila…

Pohlédl za oltář a blesku svit,
nedokázal to pochopit,
Marie krvavá – Bůh chtěl pít?
Kristus spad z kříže – zlověstný kolorit.
(Poslední symbol, pak už byl klid…)
Nejistě stoupal po schodech nahoru a …

…

V nastálém tichu – obraz zmaru -
na provaz od zvonu zaháklá Ann.
Naposled zvonila – jedenkrát jen.
Na sobě šaty kdys – teď jen pár cárů…
Stínové divadlo – jediná loutka.

Kněz kleknul, v úžasu modlil se za ni,
sehnul se pro dopis a začal jej číst.
Po prvním řádku již byl si jist,
že slyší pekelných varhan hraní…
A tak předčítal nahlas, ani nevěděl proč:

„Můj drahý příteli z kostelní věže,
řekla jsem všechno vám, jen něco ne.
Můj milý hrobník v pekle teď je,
zbičován, zapřáhnut, tahán za otěže.
Jedno mi, že v pekle budu dál „žít“.
Budu tam s ním – a to je teď hlavní.
Bůh a s ním andělé svatí – a slavní,
nemohou mou duši docela pochopit.
Bůh mi řek, že jsem mu bílá a čistá,
řek mi, že do pekla nejde má cesta.
Shlédla jsem nebeská zářivá města.
Řek mi, že v nebi se pro mě flek chystá.
Naštěstí měla jsem život v svých rukách.
Velký hřích vykonat – nebýt už bílá.
Nebýt tak nevinná – být prostě jiná -
horší – žít proto po smrti v pekelných mukách…
Ale s ním.
Proto svět zlovolný podruhé opouštím.

Nelkejte pro mne můj příteli černý,
pohřběte mé tělo do jeho hrobu.
V pekle již čekal dost dlouhou dobu.
Jistě i tam zůstal své Annie věrný.
Kněz v slzách pohlédl k zemi a prosil, aba její čin nebyl zbytečný.
Prosil samotné peklo…

List dopad na zem, když ji z provazu sňal.
S úctou a láskou ji položil na zem.
Hleděl na dívku se zlomeným vazem,
objal ji, políbil – pak tiše lkal…
A lhal by, kdyby řekl, že ji nemiloval…

…

Druhý den očistil Marii od krve,
narovnal krucifix, poklidil sál.
Varhany – chviličku na ně jí hrál.
Pak vyšel ven – s ním slunce poprvé
od doby, co tu byla ta dívka, jejímuž naplnění nechtělo být svědkem…

EPILOG

Ann zvolna klepe na pekelnou bránu.
Poprvé, podruhé, zase a znova.
Teprv až zasadí šestou svou ránu,
Všimne si stráž, že jde dušička nová.
Otevře vrata a pustí ji dál.

Rajský sad, barevný – oči jí planou,
zahrada bohatá – přešťastná země -
připravily jí podívanou,
stvořenou pro špatné lidské plémě.
„Tohle je peklo? A kde jsou mrtví? “ pronesla Annie naposled.

Strážce se uchecht, když zavíral za ní.
„Smutnou věc slečinko neřekli vám !
Řeknu, co nevědí „učení páni“ -
Peklo jak nebe, jen každý tu sám !!!“
Rána a pak jen věčná samota…

…

V pekelné zahradě pod stromem sedí,
v žalostné křeči pod vznešeným stromem,
maličká dívka do nebe hledí,
do nebe tkaného barevou duhou,
ostatní duše sedí kolem,
slepé svým zármutkem, slepé svým bolem,
žádná z nich nevidí tu svou druhou…

Klenote

z kolekce ‘+’

Každý den s tebou je úplně jiný,
někdy je směšný, bez pocitů viny.
Jindy je mučivý, když v duši mám stíny -
kopeš mi díru do namoklé hlíny.
Jsi jako diamant pokaždé natočený jinou stranou…

Jak tě tak sleduju v různém světle,
závidím každému dotyk tvé teplé
dlaně.
Musím působit odevzdaně -
já vím,
bude trvat dlouho, než pochopím,
že stojím na druhé – vzdálené straně…

Curriculum vitae

Zešedlé, matné, kovové zábradlí,
kameny sedí jeden v druhém.
Klopýtám schodištěm zapadlém v temnotě,
procházím kamenným, studeným kruhem.

Na jedné straně je plůtek z ocele,
stojany v křeči, v postoji tuhém.
Klopýtám schodištěm v prostoru napnutém,
hledím skrz příčky do laciné nicoty,
procházím zkrouceným, masivním kruhem
bez konce.

Když kráčím nahoru,
už by se zdálo,
že bych moh vystoupat až k tobě do nebe.
V tu chvíli kruh klesne o míli nahoru,
šestnáctset metrů, v temnotě, bez tebe.

Uprostřed schodů se necítím bezpečně,
tam vždy mě dostihne, mozek mi pije
jediná společnost, kterou tu nechali,
věrná a dochvilná schizofrenie.
Zastav se, doprava, doleva, dolů, vzdej to -
bojuj.

Za ní mi na cestu svítí naděje,
paprsek svobody, nadosah, vzdálený.
Zkouší mě závrať, já zachycen zábradlím
půjdu dál, temnotou, cestu svou bez ženy.

A tak kráčím do rytmu
svého srdce,
hlavou mi prochází
za pochodu
všechny ty blýskavé krásy světa:
Schodiště, zábradlí, pár kluzkých schodů…

Třeba to vyjde i zítra večer

Na hrubý pytel hrubou záplatu,
do očí bolí to dvakrát tolik.
Vzala si do ruky dřevěnou sekyrku,
zabila topůrkem
do hrudi kolík.

Už jsme zas u toho.
Snáší se rána,
snáší se druhá,
sleduje ji třetí.
Další dvě už letí
směrem k zemi.
Není to novinka -
tohleto tření
mezi námi.

Z povzdálí ještě slyším hlasy:
„Zřejmě jí nějak ublížil.“ „Asi.“
Několik frází – možná o počasí,
a pak šli všichni domů,
za svými druhými,
na teplou večeři,
všichni mě opouští dřív, než se zešeří.

Mohla odejít. Tisíckrát.

Ona tu přesto stojí dál,
disciplinovaně.
Chybí mi zasadit poslední ránu?
Ne že bych na tohle zrovna se ptal.
Přesto. Po letech jsem měl vážně strach.
Třeba jsem naposled překročil meze?
Je to jen nevěra, bože těch bylo…
Kdo ví, co zítra jí na mozek vleze?

Ještě ne. Není čas.
Vzala mě za ruku a zvedla z chodníku,
„Miláčku, tohle už nedělej“ změkla mi v náručí.
Skončíme dnešní veřejnou rutyku.
A půjdeme domů.
Co bude příště?
Bojím se domyslet.
Místo pár odřenin tratoliště? …

Šedá

z kolekce ‘+’

Do těch dveří se mi teda moc nechtělo. Ze sluníčka. Venku je konečně tak
krásně. Léto přišlo dřív, a tak jsem se mohl utápět v pálivých paprscích už
na začátku května. Lidé polehávali všude, kde se zelenal alespoň malý
kousek travnatého koberce. Na lavičky se málem stály fronty… Ale já musel
do nemocnice.
I v nemocničním areálu bylo hezky. Ti co mohli chodit, toho náležitě využili
a ploužili se po chodnících zaklesnutí do sebe. Šťastní. Pod zelenými
stromy byl příjemný stín, vánek šustil v korunách. Dalo se dýchat jako po
bouřce. Ale pak se chodník stáčel nahoru k velké budově. Do kopce. Jakoby
mi oznamoval, že dál už to tak hezké nebude. Na tenhle chodník svítilo
slunce úporněji, pálilo malé loužičky asfaltu a vůbec, bylo nepříjemné a
dotíravé. Nahoře jsem se zastavil u velkého proskleného vchodu, nechal jsem
vyjít všechny lidi. Nespěchal jsem. Nechtělo se mi tam.
Ale pak jsem přece jenom vstoupil do dveří. Přivítala mě temná hala,
prodavač u vchodu mě chvíli nutil, abych si koupil jeden bulvární plátek.
Odmítl jsem ho a on se vrhl na jinou, přístupnější kořist. Ozvěna. Schody
nahoru.
Na nich jsem byl ke své radosti zbržděn staříkem, který se ploužil rychlostí
dva schody za minutu. Jen jsem se na něj nedíval. Dalo se to vydržet. Měl
modrý ústavní župan a v paži měl zapíchnutou stříkačku. Hekal. Schůdek po
schůdku jsme se pomalu belhali do prvního patra. Po deseti minutách se
stařík s únaveným úsměvem na tváři sesypal do křesla a umřel.
Nechtělo se mi být svědkem posledních chvil cizího člověka. Dnes. Ani jindy.
Nejsem krkavec. Nejsem z davu. který se přišel podívat na následky
autonehody. Pokračoval jsem dál. Za sebou slyšíc vzrušený hlas sestřičky.
Vzlyky. Nezkušená. „Pane doktore, pojďte prosím vás na chvíli.“ Dunivé
kroky. Šepot.
A pak už jsem byl moc daleko. Pomalu jsem se blížil ke dveřím bloku, kde
jsem měl po příštích pár týdnů trávit své volné chvíle. Každý den bolestivé
vyšetření. Přísná dieta, klid na lůžku. A kolem mě cizí lidé na postelích,
neklidně se převalující. Mohou kdykoliv odejít, jako ten na těch schodech.
Přede mnou. Na řadě. ?
Z proskleného vchodu do bloku I nešlo žádné světlo. Jakoby tam bylo
zhasnuto. Z boku do mě pražilo slunce, ale tam byla úplná tma. Kam nechodí
slunce, chodí lékař. Jeden z nich přede mnou otevřel a přidržel mi dveře.
„Prosím“ zazubil se, jakoby si byl vědom věcí příštích. Vklouzl jsem
dovnitř, on prolétl vedle mě, zatočil do prvních dveří nalevo a na někoho
zvesela zařval: „Zavolejte Bóďovi, že máme exitus, je na křesle před blokem
I, jé já mám hlad, Terezko, udělejte mi alespoň kávu!“. Cynik.
Šel jsem dál. Na příjem. Zrovna byly návštěvy. Kolem korzovali lidé. Ti
nemocní a ti zdraví. Ti nemocní byli rádi, že za nimi jednou za měsíc někdo
příšel. Ti zdraví měli radost, že tu nemusí zůstat a za chvíli vypadnou. Já
jsem neměl radost.
Dlouhá úzká chodba. Dveře od pokojů otevřené. Vzrušená konverzace za nimi.
Ostrý pach sušenek. Jakoby je někdo nadrobil do ventilátorů. A všechno tak
tmavé. Nedostatek světla ubíral tomuto kousku světa barvu. Všechno šedivé.
Zakašlal jsem. Před dveřmi příjmu. Postával jsem tam dlouho. Jako bych sem
patřil. Jako bych zvažoval další krok. Budu po něm moc vyčerpaný, třeba
spadnu. Ale já už kroky nepotřeboval. Pomalu jsem natáhl ruku a třikrát
potichu zaklepal. Dveře zavrzaly…
Ležím v malé místnosti na rohu budovy. Slunce sem svítí jenom asi čtyři
hodiny denně. Vím, že na druhém konci jde vidět až dál. Až tam, kde lidi
polehávají po travnatých parcích a hádají se o lavičky. Tam kde se léto
trošku předběhlo a pohladilo zemi hřejivými slunečními paprsky. Tam, kde je
vzduch jako po bouřce. Tam, kde lidé chodí po schodech rychle a neumírají
vám před očima.
Trochu jsem se zvednul a syknul bolestí. Přes rolety jsem zahlédl jen
šedivou oblohu a vrchní část jeřábu. Hluk ze staveniště už můj mozek
automaticky ignoruje. Upadám vyčerpán naznak a zavírají se mi oči. Pláču.
Před chvílí byla vizita, na které mě odsoudili minimálně na rok.
Nepodmíněně.

Její hněv

Slzy -
mrzí.
Bolest -
pro lest.
A ten tupý vztek,
žes mi tohle řek.

Slova -
nová.
Prosby,
hrozby…
Krutý smích.

Zato tvrdý trest
budeš muset nést.
Zato všechen cit
zkus to pochopit,
zato všechen žal
jenžs mi dopřával
navždy ztich.

Jak je ti snadné odpustit

Nádherné, blankytné, smutné oči.
Proměnily se z veselých.
A když je nakonec slzy smočí,
utopím v nich Tvůj černý hřích…

Konec

Představ si svůj hrob.
Na světě
tiššího místa není.
Čmeláci vůní květů
povzbuzení
létají nad svíčkou sem
a tam.

Dobře je znám,
přišli ti říci
své poslední sbohem.
Topoly šumí ti nad hlavou,
nejde je překřičet,
nech toho, dost!
Už dost!
Teď jen lež
a připrav se
na schůzku s Bohem,
nebo někým
úplně jiným,
můžeš si vybrat, koho bys rád.

Nemáš-li v srdci svém víru snad,
jenom se dívej.
Nikam nespěchej,
vychutnávej
ještě jeden nádherný den.

A pak už můžeš zapomenout
na kopretiny,
úsměv tvé paní,
na milování, na krásu,
na bolest.
Na prsou,
modravé chrpy
a zvonky,
odejdi, daleko,
nech je kvést…

Nic

Sáhnul jsem do díry
a vytáhl z ní nic.
Dal jsem to nic do tašky,
byla moc těžká,
uprostřed města
se mi roztrhla,
a nic vypadlo
a roztříštilo se na tisíc malých kousků.
A lidé se mi smáli,
že jsem tak naivní,
abych dával do igelitky
něco tak těžkého
k pochopení…

Jak ve mně umřel básník

z kolekce ‘+’

„Opřel jsem lásku o cihlovou zeď.“
Zoufale hledám druhý rým,
žádná z těch vět mi nedává smysl,
co teď s tím?

Zkusím to podruhé, co třeba takhle:
„V místnosti ze sirek škrtám tou poslední,
celá mi shoří. Ta sirka i světnice.“
Dva řádky mám, jsou však velice nevšední.

Teď hledám třetí z nich, nejde mi na mysl,
co nakonec napsat, rým k slovu „poslední“?
Proboha, talent už před léty vyhasl,
nemám již slova, umřel jsem na krásu,
nemám již slova pro lesk všedních dní.
Ani pro slovíčko „poslední“…

Sežeru tužku. A papír
si strčím až tam hluboko,
hluboko do jádra mé duše,
„Už nejsi poéta!“ odvětíš suše a
zasadíš mi políček rukou
z uschlého listí.
Můzo…

Rozchod v nádražní hale

Srdce mi přechází v jiný rytmus,
snaží se zachytit skřípání Tvého.

Najednou jsi byla neohrabaná
rezavá mašina.
Funěla jsi mi z komína
do vlasů,
tu svou grimasu
zahoď tam,
kam zahazuješ všechny
své chyby.
Ať se ti to líbí,
nebo ne,
vrať mi naše noci bezesné
a už mě nech být!
Nejde mi na tebe nemyslit,
ale
přesto ti dávám stále (vale?)
vyhybku na druhou kolej.
Ještě ti doplním uhlí
a olej,
píšťalku k puse,
jeď.

Vrzání jako na funuse,
poslední záběr,
a pak…
Sbohem!

Jak úplně zmizet

z kolekce ‘neva’

Jako ostrůvek v moři,
zapomenutý,
sám.
V pozadí malý srub pomalu hoří,
pod jeho okny
umírám.

Ještě nedávno,
kdy „samota“ byl jen výraz pro domov,
nebo pro román,
tak starý
román beze slov,
kdy chmýří ještě nelétalo pozpátku,
vyprávěl jsem ti do tmy
naši pohádku.
A ty ses zavrtala do peřin,
bojíc se,
ve své mou ruku,
až myslel jsem, že ti uvěřím
při každém zvuku.
A potom ráno
nechalas zmizet strach,
pomalu, do nebe
na strunách.
Ostrůvek na moři,
nezapomenutý,
bezvýznamný, ale křížek na mapě.
Osude krutý,
proč jsi mi vzal i to poslední?

Důlek na její půlce postele,
nádechy, výdechy, vzdechy
nesmělé,
vryté do stěn,
na půdě andělé
šramotí svými křídly o dřevěný krov.
Smazali ze všech map poslední zbytek,
skončili román
beze slov.

Jiskra a plamen bez výčitek,
v pozadí smutný dům pomalu hoří,
andělé vráží do okenních sítěk.
A já tu pod okny sedím sám,
jako ostrůvek v moři,
neznámý,
zapomenutý.
Jak snílek na jeho konci
umírám.

Nová Eva

z kolekce ‘neva’

Bůh asi neměl co dělat. Již celou věčnost seděl ve své pohovce a sledoval osudy lidí. Někde i zasáhl, pokud byl dojat pohnutým příběhem – stvořil zázrak. Sledoval i můj život, ale zasáhl jinak. Po eónech věků vstal a vydal se do své pracovny – rajské zahrady. Vznesl se opatrně nad písek pod jabloní, aby nezničil jedinou zbývající Evinu stopu a přistál do husté zelené trávy. Kolem šuměla zahrada a vnukla mu konečnou představu. Tohle již dělal několikrát. Eva, Trojská Helena, Afrodita… Ještě stále nezapomněl, co a jak. Pozvedl ruce nad hlavu a půda pod ním jej poslechla.
Vystoupala mu do výše ramen a zrůžověla. Pohladil ji jemnou rukou a jemně ji tvaroval. Zpotil se než dosáhl dokonalosti. Stála před ním, bez rysů, nahá maketa. Bůh se se zálibou podíval ze všech stran a pak pozval svou zahradu, aby dílo dotvořila.
A tak se do vzduchu vznesla tráva, listy, voda z blízkého potoka, jahody, maliny, kůra stromů, pavučina, okvětní plátky sedmikrásky, chmýří z pampelišek, vůně z jabloní, vítr je opatrně vzal a odnesl k ní. A z trávy byly vlasy, z listů uši, voda jí vtekla do žil a jahody jí daly barvu. Maliny vytvořily rty, jemně rozřízlé ostrou kůrou. Pavučina jí dopadla na vlasy a vytvořila hedvábný závoj posněžený pampeliškovým chmýřím. Nakonec vítr jemně nanesl plátky z okvětí na konečky jejích prstů… A byla.
Bůh jen nevěděl, jak vytvořit oči. Přemýšlel dlouho, až nakonec…
Nakonec požádal vítr. Ten se nevzpíral, jemně uchopil oči svého Pána a utrhl je. Nesl je vzduchem opatrně k ní a oči zářily tak, že nikdo nemohl spatřit, jak je konečné vsazuje do připravených jamek. A Bůh byl slepý. Vytvořil své nejvrcholnější dílo a nemohl jej spatřit. Kdyby ji někdy spatřil, nikdy by ji neposlal ke mně dolů. Vzal by si ji a na náš svět by nadobro zapomněl.

Před/Po letech prázdnoty

z kolekce ‘neva’

Sychravý vítr se schoval do mého zimníku a já jsem se vydal na cestu, kterou
už jsem měl za ty dva roky dokonale vrytou v podvědomí. Byly to krásné chvíle mého
života a já se pořád snažím uchovat v mozku vzpomínky na tohle místo jako příjemné.
Na konci téhle kratičké cesty jsi dřív čekávala ty.
Dveře autobusu si oddechly a celý kolos se vydal dál. Nikdy jsem jím nejel dál než
na tuhle zastávku. Nebylo třeba, tenhle autobus pro mne existoval jen od Buřičovy
do Dřevěnice. Byl večer. Světla veřejného osvětlení daly sněhovým vločkám třpytivé
kabátky a umožníly jim pro dnešek nahradit hvězdy. Bílé obláčky mi sedaly na tvář a zdobily
mi ji umělými slzami. Brečel jsem. Na konci téhle kratičké cesty jsi se vždycky usmála
a vyběhla jsi mi naproti. Krásná.
Je to osmdesát dva kroků. Jenom se zahne za roh a hned jste tam. Plni očekávání, napětí,
touhy. Nikdy mi ten pocit neznevšedněl. Ani po roce a půl, ani po letech. Tahle
cesta měla vždy své zvláštní kouzlo. Na jaře, na podzim, ve dne, v noci. A to všechno
jen pro to, že jsi tam vždy čekala ty. Královna všech ročních období, s vlasy od slunce
a nočníma očima. Jak jen se může něco tak krásného rozplynout a beze zbytku zmizet?
Nic netrvá věčně, všechno jednou zapadne, umřou všichni, kteří si na to pamatují. Knihy
a záznamy se rozpadnou na prach, nebo je sežerou krysy. Po určité době to prostě vymizí
z historie. Nikdy se to nestalo. Nikdo si nebude pamatovat na tebe, na mě, na to co nás
potkalo. Bylo to zbytečné. Zbytečně krásné. Krásně zbytečné.
Bylas to ty. Bylas pro mě vším. Byla jsi jedinou jistotou mého života. Ve stánku jsem
si každý den koupil vstupenku do štěstí. Posvětil jsem ji v turniketu a andělské vozy
mne dovezly až k tobě. A ty jsi stála pokaždé na stejném místě. V letních šatech, v džínách,
v teplém kabátě. Pokaždé se mi podařilo rozzářit tvůj obličej do něčeho, co by umělci
nazvali podlamující inspirací. Bylas na tom rohu tak nádherná a já byl tak šťastný.
Ještě jednou bych se potřeboval projít tvými vlasy. Ještě jednou bych chtěl navštívit
tvá dětská ústa. Potopit se do tvých chladných, hlubokých očí a smýt ze sebe vše, čím
jsem za dnešní den prošel. Obejmout tě, lásko. Dopřej mi to. Naposledy.
Nesmím dovolit, aby se tohle všechno za několik desítek let smazalo z historie, musím
o tom všem napsat. Zkoušel jsem to miliónkrát, abych poznal, jak jsou slova mnohoznačná,
nepřesná, zavádějící. Ještě jednou si musím všechno prožít. Dostat to všechno z podvědomí
na papír. Pomoz mi prosím, snad pro tebe ještě něco znamenám. Jak to, že nestojíš na
našem místě?
Sněhové vločky bičují mé oči. Jsem zaslepený, starý blázen. Potácím se osamělou ulicí,
ven by psa nevyhnal. Je noc a všechny lampy jsou vymlácené. Pošetilý starý muž, který
nechce, aby to nejlepší v jeho životě, to, co alespoň trochu stálo za řeč, zůstalo
navždy živé. Ve starých kostech mi praskají větvičky, po pár metrech mě zastaví dráždivý
kašel. Pamatuješ lásko, kolik jsme denně vykouřili cigaret?
A pak známé místo. K nepoznání. Zešedlá cedulka na zvonku, tvé jméno, vše pořád na stejném
místě. Úleva, naděje, opět to staré známé napětí. Nervozita. Zavřu oči a stisknu tlačítko.
„Blááázne.“ odpověděla mi meluzína. „ŠŠŠŠííííílenec!“ přidal se vítr. Stromy kolem se
třásly smíchy a já byl zase tak sám. Tak sám v tom všem. V končícím životě beze smyslu.
S jediným světlým bodem, který neotvíral dveře. Žije vůbec? Počkám ještě půl hodiny.
Seděl jsem ve vchodu. V tom vchodu, ve kterém jsme se vždycky dlouze loučili a nikomu
z nás se nechtělo udělat první krok směrem k domovu. Už jsem nepotřeboval vločky. Má
tvář byla vlhká i bez nich. Snad žila lepší život než já. Třeba žila dny plné radosti,
provoněné čerstvě nasekanou trávou, prozářené sluncem. Měla spoustu krásných, zdravých dětí
a někoho kdo ji miloval alespoň zčásti tolik, jako já. Je to tak dávno lásko. Zapomnělas?
Je konec. Váhal jsem příliš dlouho. Vše dobré už pominulo dávno, před lety. Pamatuješ na
ty písničky, které jsme měly „za ty naše?“ Jsou to už vykopávky, mladí lidé je neznají a
nikdy je neslyšeli. Nic netrvá věčně, ani naše pohádka, které nás spojila, pamatuješ?
Sbohem lásko. Chtěl jsem se rozloučit a zvěčnit tě, abys byla navždy. Tak nádherná.
Zavřel jsem oči, vítr utichl, stromy zmlkly. Svět se vytratil a já jsem se potichu
zvedl a navždy odešel…

Na prknech, která…

Všichni tančí.
Všichni tančí kolem,
ve společném světě.
V tom světě, který někdo vytvořil,
abychom v něm žili.

A já sedím
v pasti.
Nechci hrát tuhle roli,
kterou mi přisoudili.
Kradmé pohledy.
Netančí.
Co s ním?
Proč se na mě dívají skrze prsty?

Můj svět je tak krásný.
Mám ho tak blízko -
ve své hlavě,
rozprostřel se tam a pohltil mě.
Nemusím to, k čemu jsem byl odsouzen.
Jen tam jsem skutečně šťastný.

Když už jste si vybrali tenhle svět,
tančete si a mě nechte snít.
Nezavírejte mne do čalouněných místností
jako ty ostatní,
šťastné
nešťastné.

Herci pošetilí!
Všichni jste zapomněli na
tenhle škrt ve scénáři:
SMUTNÝ SNÍLEK: <popuzeně>
„A všichni ostatní udělají „Pch.“,
a hrají dál svůj part.
Jen já jsem ten spolek dávno opustil.
Nač býti hercem?
když každý může stát se -“
<zavře oči, po chvíli zasněně>
„režisérem.“
<hudba postupně zmlkne a rej se zastaví>
<SNÍLEK odchází z jeviště, hudba nehraje, herci
však po chvíli ticha začnou znovu tančit>

Odvaha snít

z kolekce ‘+’

Je noc.
Jenom tak v posteli
nemůžu usnout a sním.
O tom, že na křídlech ptáků poletím,
dřív než mě krásný muž z oblohy sestřelí.

Něco velkého,
vytvořit bláznivou, složitou věc.
Dokázat sobě, že jsem toho schopen,
vymyslet lásku, umřít nepochopen
v neznámém hrobě, nad sebou koniklec.

Mrtvý a živý v duších všech snílků,
těch krásných lidí,
co zlato a poklady cítí a vidí
v podobě barev a chutí, lahodných trylků,
duše romantiků.

Nebo jen tak,
na kopci stát jako mohutný hrad,
plný světel, tak chladný
majestát.
V dešti a zimě, ve slunci se hřát,
překonat útoky nepřátel,
jednou, i podruhé, tisíckrát.

To vše mohu, jsem toho schopen, žel,
pouze ve snech – jen tam je možno
opustit náš pevný cyklus a řád,
dotknout se krajiny z blaha a ze světel,
chce to jen hledat, nepřestat…

Tři čtvrtě na sbohem

z kolekce ‘neva’

Tvá silueta,
svěšená hlava
vedle mé.
Dvě děti se drží za ruce.
Nevinné.

Venku svítá,
ještě je tma.
Dýcháš mi na rameno
a já
ti tiše brečím na to tvé
rameno bělostné.

Přeskočil ti hlas,
lásko.
Jenom na chvilku,
jenom
na chvilku.
Je to jenom na chvilku.
Za měsíc mě tu máš
zas.

Počítám minuty.

A pak v tom tichu
už jen
mlčíme.
Ruce své v rukách svých
jemně držíme.
Pár posledních okamžiků
v hlubinách chrámu toho druhého.

A najednou…
Najednou není co počítat
a já jdu domů.
Slzy v očích
a lidé
smějí se tomu,
stíny znavené,
a já
už zase počítám
chvilky strávené
bez tebe…

Zklamání

z kolekce ‘neva’

Ten paprsek mě spoutal a já
prošel měsícem tam a zpátky.
Odtud
až tam
daleko.
K tobě.

A najednou mi připadlo,
že se třeba stal zázrak.
Já vím,
takové věci se nedějí každý den.

Ale dnes tak nějak věřím,
a přitom
si jistý být nemůžu.
Přece jenom mám zavřené oči…

Ale co když…?

A dál…

V lese plném duší
sedí muž.
Neví, jestli je mrtvý.

Slzy si dlaní suší
a ptá se:
„Proč jsou ty stromy tak vysoké?“

A nikdo si jej nevšímá,
jen koruny se mu odmění
šustivým smíchem.

A tak pláče dál a hloubá
dál
a duše dál prosvítají
ranní mlhou,
les, v kterém
se snoubí život se smrtí
ani nehne brvou.
Prostě tam jen tak je.

A muž tam byl s ním
a seděl dál,
na pláč už neměl sil
a hloubal dál
a dál,
aniž pochopil,
že už má vstát
a přestat žít.

Jestli však někdy skutečně žil…

Blázen

Trmácel jsem se cestou na fakultu a dění v okolí mě příliš nezajímalo. Pozdní léto, lidé
rozvalení na lavičkách, na Hlaváku směs zanedbaných otrhanců a vyžehlených studentů
VŠE. Vzduch voněl po splaškách, listí bylo sytě zelené a vůbec, vše svádělo k jednoduchému
přijmutí pozitivní energie z posledních záblesků skutečně letního slunce.
Hergot, ale když já už jsem úplně bez prachů. Walkman na plné koule, cigáro z poslední
krabičky, kterou jsem si jakž takž mohl dovolit. Už tolik nechutnalo, pravda. Přemýšlel
jsem, jak se nezamotat do inflační spirály, zatímco ostatní nastavovali paže slunci
a koketovali se svými protějšky. Radiohead mi hráli depresivně nereálné fláky a mě
chybělo do školy ještě nějakých pětset kroků.

„Že bych si půjčil od Marťase?“
Je pravda,
„A co takhle brigádička?“
že jsem byl v tu chvíli
„Proboha, vždyť já na tyhle kraviny vůbec nemám čas!“
tak docela mimo a své okolí
„Tak jak z toho krucinál ven?“
jsem nevnímal zrovna nejpečlivěji.
„???“

A pak tenhle chlap. Velký tlustý chlap, který mě slušně požádá (poté, co pauznu
svůj přenosný kazetový přehrávač), abych ho neposuzoval podle toho, že je cikán.
„Né, to ne.“
„Díky. Je mi strašně trapně, kamarád měl pro mě přijet na Florenc, ale neukázal se,
peníze mám,“ (v tlapě měl několik bankovek) „ale chybí mi ještě šestačtyřicet korun…“

Víte, mě to v poslední době tak nějak sepne, až už je příliš pozdě. Ten chlap neměl
jeden z předních zubů, byl skvěle oblečen a já jsem v ten zářivý skoropodzimní den
tak nějak chtěl věřit, že mi nekecá. Měl jsem z toho dobrý pocit. Nic takového, jako
podvodníky jsem si nepřipouštěl, vlastně se na ně od té doby snažím nevěřit…
„PLAY“ (cvak)
Z odměnu jsem se nadechl „čerstvého“ vzduchu a vykročiv hledíc na šmolkovou oblohu
jsem si v duchu začal notovat spolu s Thomem Yorkem, který mě vytrvale přesvědčoval,
že tohle není skutečné a nic takového se neděje. Svět byl na malou chvilku zase krásný.
Po pár krocích nadnesené chůze mi začalo vrtat hlavou, o čemže jsem to přemýšlel předtím,
než mě ten milý člověk poprosil o laskavost…

Chodím kolem toho místa celkem často a bojím se dne, kdy mě zastaví slušně oblečený muž
tmavší pleti s chybějící jedničkou vlevo nahoře. V té chvíli si totiž konečně v tomhle
bláznivém světě budu připadat, že do něj skutečně patřím.

Vymetená

z kolekce ‘+’

proč tu takhle trpíte
ptám se sám sebe
v množném čísle
slovy ze vzlyků
pustím si muziku
a pak se tvářím zkysle

proč tu takhle trpíte
ptám se sám sebe
vykám si
je hezké když má člověk úctu
sám k sobě
tykat si
můžu až se budu válet v hrobě

proč tu takhle trpíte
ptám se sám sebe
ležím tu ve svých pochybnostech
nadělal jsem si je do kalhot
svíčce bez vosku dohořívá knot
zimomraz bolí v popraskaných kostech

proč tu takhle trpíte
ptám se sám sebe
potáhnutí z trávy
„Asi mě to baví
a proč se ptáš, když jsi já?“
a pak už je klid

bolest už v závitech jektavě nezpívá
a já mám pochopit
proč tu takhle trpím
ptáte se divně
nechápete nic
pěstujte si zahradu
v Hirošimě
a uvidíte, pochopíte, naroníte
víc…

Paradigma nevyhnutelnosti

Paradigma bezvýchodnosti

A
B
A+B=C
A*B=C
A/B=C
A-B=C
???
.
.
.
AB+BA=C
AAAAAAAAAAA=C
???
.
.
.
!!!!
.
.
.
ABBABBB/BAA/BBB*BAABAB-AAAA(AB/(B-A))=………?…….
=C
.
.
.
^#&&&#&!!!!!!…..ETIW$Q^T^#!!^^^~$:::!
.
.
.
A=C
B=C
.
.
???
.
.
Tak co teď s tím?

Smutná

Smrákáš se a zacházíš. Přecházíš bez červánků do temnoty a uzavíráš se. Jsi neproniknutelná tma. Je zajímavé tě takhle pozorovat, asi tě něco trápí, nebo jsi dnes jen smutná. Vaneš na mě ponurým, večerním vánkem bez špetky povzbuzení. Tvůj obličej odráží tvoje nitro a já mám konečně jistotu, že tam hluboko uvnitř něco JE. Závoj v tvých očích – a pak kal. Z tvých studánek se dnes nedá pít. Tvá černá na šatech se ti vpila pod kůži a zahalila tě – mladá temná dáma tam vedle mě sedí a já s tím nemůžu nic dělat… Jsi krásná úplně jinak. Třeba ti jakákoliv změna sluší, padne ti přímo na tělo a je pro tebe vždycky v módě. Možná tě za čtyřicet let potkám úplně jinou – ale stejně tak krásnou, jako jsi teď… Sirový vítr ti profoukl vlasy. Viděl jsem to jenom já, protože ses přitom zachumlala do sebe. Jsi sama a uvnitř nemáš nikoho, kdo by tě zahřál, ochránil? Krvavými rty, tou stále schnoucí ranou mi ucházíš a jsi přesto nádherná. Bože jak jsi nádherná, když jsi smutná…

Momentky

z kolekce ‘+’

MOMENTKA I.
———–

Pár minut času
hubený výrostek
s roztomilým psem
a ten malý parčík
za stadionem se honí školáci.

Polibek vlasům
něžné povětří
sedím na lavičce ze snů a vášně
a vítr
si tropí legraci.

Mám zas tu svou náladu
úsměv na rtech
úzkost v srdci
být zděšen hloupostmi
zobatí šmíráci.

Tváře v dlaních
sny co se nevrací
a ten strom
jakoby jediný na světě.

Plakal listí spolu se mnou…

MOMENTKA II.
————

Bylo půl jedné. Žižkov mě obléhal ze všech stran, tramvaje se tísnily v dýmových kanálech, zelená chodcům vydržela sotva deset vteřin. Trafika metr na šířku. Ospalý pán mi prodal dvacet levných cigaret. Zbylo ještě trochu času…
Lidé se domluvili a šli všichni proti mně. Já jediný do kopce. Byl jsem rád, že jsem v dětství hodně často zdolával chodníky tak, že jsem šlapal jenom na sudé dlaždice. Na Žižkově se průprava hodí. Vítr si hrál s mými vlasy, walkman na uších a zas ta pitomá nálada, kdy se lituju a nenávidím zároveň. Za stadionem Viktorky jsem konečně našel malé útočiště.
Než jsem usedl na lavičku, potkal jsem vrahouna, který venčil malé štěně. Musel jsem chvilku vstřebávat protiklady. Lidé si to asi zaslouží. Loknul jsem si koly a nevnímal zhusené výrazy punkerů, sedících opodál. Cigáro už jim tolik nevadilo. Zastavil se mi čas, stejný párek důchodců třikrát profrčel kolem a já zas začal vnímat svět jako celek. S úšklebkem.
Mým dočasným světem teď byl tento parčík. Několik klikatých cestiček, dva prastaré stromy, několik mladších. A lidé. Úplně stejní. Všichni stojí na místě, jsou slepí a čekají na konec. Bez povšimnutí, beze strachu, všichni pomalu umírají. A pak? Všichni si ale zvykli. Nikdo nevypadal na to, že by mu to příliš vadilo. Naučili se to? Přetvařují se? Jsem snad jediný, který to nedokáže přijmout? A zase trpké úsměvy a bolest u srdce. Slzy v očích…
Jen jeden z nich začal plakat se mnou. Vítr v korunách zašuměl a můj prastarý společnik začal ronit seschlé slzy. Hnědorudý vodopád, pomalu se snášející na mou lavičku, záda, vlasy. Kdybych tenkrát neměl na uších sluchátka, třeba bych ho zaslechl. Snad by mi mezi vzlyky pošeptal i něco, co by mi pomohlo. Od stoletého dubu bych si nechal poradit rád.
Ani nevím, jestli to mám brát jako nějaké znamení, nebo prostě náhodu. Jen vím, že z druhého stromu opodál tehdy nespadl ani lísteček.
Zvedl jsem se, zhasil nedopalek a strčil si ho do kapsy…

Loutky

Byli jen dva, ona a on.
Bydleli v malém klidném městě.
Společně chodili, ruku v ruce,
klikatou uličkou v kapkách deště.

Dlouhý čas – horký cit,
v srdci žár, v duši klid..
Plynul čas, odplouval,
pořád ji miloval,
v tom malém, deštivém, klikatém městě.

V jeden den přišla zas na jejich místo,
nezvykle tichá a smutná
a bledá.
„Prázdniny blíží se, musím pryč.“
On chvíli zaskočen, slova hledá,
nakonec mlčí,
jen ramena krčí,
jiskřičky v očích a sucho v hrdle.

Předlouhé loučení, plné slz, naděje,
sliby a polibky: „Snad nám to prospěje.“
Poslední sbohem na dlouhou dobu,
poslední sbohem na cestě domů…

…

Ona pak odjela, na jeden měsíc.
Slovíčka každý den na prázdný list.
Z Egypta chodily dopisy z lásky,
těšil se, až v nich zas bude moct číst.

Nakonec zbyly jí nějaké peníze,
ráno se vydala na trhy do města.
Krámky tu rozbité, prazvláštní zboží,
spálené placky, pekaři od těsta.

Po chvíli stihlo jí pálivé slunce,
do jedné z uliček zapadla
do stínu,
náhodně vstoupila do malé světnice,
od dveří ke stěně nic,
jen šero, pach
a krabice.

Jedné z těch krabic pak uzmula víko,
stínovou kulisu černého divadla,
v ní u dna maličká zvláštní věc ležela,
panenka jakoby z oka jí vypadla.

Zvedla ji, cítila podivný pocit,
stařena všimla si, belhá se blíž,
„Co je to za dárek sama uvidíš!
Kup si ji, bude tvá, nenech se prosit!“

Snad slunce pálilo více než mělo,
snad jí ta panenka ovládla tělo,
platila stařeně poslední mincí,
ještě, že zbyli dobrodinci.

…

Pod starým dubem, jejich místem,
vítá se dvojice po dlouhé době.
U obou dojetí, horečné objetí,
polibek po každém šeptaném slově.
„Mám něco pro tebe.“

Otevřel krabici, sáhnul dovnitř,
na světle zářila, jako ta pravá,
byla jak podle ní, znaménko nad čelem,
zelené oči a spanilá hlava.
„To je věc! To jsi ty?“
vzrušeně plácnul.
„Náhoda, to je co?“ skočí mu do věty.
On jenom žasnul.

…

Spala s ním v posteli, po jeho boku,
panenka ze slámy, kouzelná snad.
Vzal si ji do ruky, začal ji hladit,
tak jak to dělal jí – už tolikrát.

Na druhém konci města se vzbudila,
dotyky cítila na svém těle,
vzrušení, rozkoš tu noc prožila,
přestože ležela sama, bez přítele.

…

Ráno mu říkala, co tu noc se stalo,
jak měla zprvu dušičku malou,
nevědíc co se s ní skutečně děje.
Milenec se jenom vzrušeně směje,
svírajíc za zády maličkou loutku,
vědoucí úsměv v levém koutku.

„Celou noc hrál jsem si s tvým hezkým dárkem,
Hladil jsem panenku jak hladívám tebe,
bylo to příjemné, když nemám tě po boku.“
„Ta věc mi přinesla sedmé nebe.“
pravila ona a bylo jí do skoku,
ze špatné koupě dřív vinila sebe…
A teď…

Každou noc usínal s její loutkou,
každou noc, po kterou nebyli spolu.
Každou noc prožila nádherné pocity,
každou noc rozkoší vzlétala nahoru
a pak zase dolů.
Až do kuropění.

…

A tak uběh další rok,
zas stáli v objetí na tom svém místě.
Zase se loučili, teď jel pryč on.
„Budeš tu za měsíc?“ „Budu tu, jistě,
celá jen pro tebe.“

Zase šli každý sám,
zase šli od sebe,
zase šli od sebe na dlouhou dobu.
Poslední objetí, poslední polibky,
poslední sbohem a pak cesta domů.

…

Dny potom plynuly jako voda,
parný den poslední – vyrazil ven.
Peníze zbyly mu – tížicí okovy,
byl sluncem pálící tropický den.

Práci už splnil, tak pojede dřív,
nakoupí dárky a poletí domů,
vyrazil tedy naposled na trhy,
do toho hlučného blešího shonu.

Po chvíli stihlo jej pálivé slunce,
do jedné z uliček zapadl do stínu,
náhodou ustoupil do malé světnice,
a tam nic,
jen tmavá nicota, vůně blínu
a šedivé krabice.

Jedné z těch krabic upadlo víko,
stínová kulisa černého divadla,
prachem tam zapadlá zvláštní věc ležela,
panenka jakoby z oka mu vypadla.
Zvedl ji, prožíval podivný pocit,
stařena všimla si, belhá se blíž,
„Co je to za dárek, to sám uvidíš!
Kup si ji, bude tvá, nenech se prosit!“

Slunce ho pálilo více než mělo,
navrhnul stařeně cenu smělou,
zaplatil loutku poslední mincí,
ještě, že zbyli dobrodinci.

Pak už jen letiště, pohledy dozadu,
domovu nepodal žádnou zprávu.
Překvapí svou milou, přijede o den dřív,
s tím, že jej nečeká, si nelámal hlavu.

…

Krabici za zády, zahradou tmavou
zvečera druhý den kráčel k domu.
Zde milá přebývá, světlo je za dveřmi,
vrátil se milenec o den dřív domů,
ach bože,
nebudeš milá má věřit tomu.

Dveře však zamčené, uvnitř hudba,
milá má návštěvu v domě vítá?
V duši ho popadlo děsivé svírání,
v duši ho hlodala obava skrytá.

Nikdy již neprošel jejími dveřmi,
proklouzl potichu podél zdi,
nakoukl do rámu menšího z oken,
nevěděl – věřit má – sní nebo bdí?

Na bílé posteli, na jejich oltáři,
milenka jeho se s jiným válí,
v největší rozkoši smyslně sténá,
u srdce nenávist začíná pálit.

Neřekl slova a potichu utekl.
Nohy se pletly – našly však cíl.
Doma se svalil do velkého ušáku,
do noci plakal a kouřil
a pil…

…

V noci mu pohled sjel na její panenku,
plakal pak ještě víc, popad ho vztek.
Vzal pannu do rukou, svíral jí hrdlo:
„Jaks mohla, nejhorší z milenek?“

Na hračce nevinné léčil si bolest,
škrtil tu panenku, co síly stačily,
pak už jí přes slzy neviděl do tváře,
pak už mu před zraky mžitky tančily.

Upadl na zem a praštil se do hlavy,
panenka se mu zmítala v rukou,
to už však nevnímal, letěl do hloubky,
spánek jej oprostil od vnitřních mukou.

…

Kostelní zvony, sucho v ústech,
ráno se probudil s čistou hlavou.
Musí s ní mluvit, duše se zklidnila,
leč cítil se jak vězeň před popravou.

Rozkvetlé stromy mu zlepšily náladu,
voňavý vítr mu pročistil plíce,
trylky všech ptáků mu dodaly sílu
a radost, jež neměl prožívat více.

…

Před jejím domem stála dvě auta,
majáčky, světýlka, černý vůz k tomu.
V prvním tři postavy, dvě měly odznak,
z druhého dva lidé nesli k domu
černou rakvev…

Nohy se mu podlomily, klekl si do měkké trávy a …

Titulky v novinách po týdnu hlásaly:
„Milenec zabíjel z nejasných důvodů“,
„Špatný den pro malou, ospalou vesničku“,
„Bývalý omdlel při pohřebním průvodu…“
Všechny jen hrály ohranou písničku.

…

Vzbudil se v posteli ve vlastním bytě,
v mdlobách jej přátelé v černém sem odnesli,
pohlédl na zem na hromádku popela,
to zbylo z panenky – obrázek pokleslý,
za pár dní loutka zmizela docela.

Pak seděl v posteli, přemýšlel, plakal,
nevinný muž je teď obviněn z vraždy.
Nevinný? To snad ne? Vzal mu to nejdražší.
Sebral mu dívku, jež bude milovat navždy.

Prokletá panenka, proč mi ji dala?
Pak dlouho plakal a myslel na ni.
Vždyť jsem ji zabil – neměl jsem právo,
alkohol, doutníky a hrozivé lkaní,
až do večera.

…

Druhý den přišli mu vyjádřit soustrast,
klepání, nikdo jim otevřít nešel,
v jednu je vyrazil postarší šerif,
moc se mu nechtělo,
však pomalu vešel
a zešedivěl.

…

Ten den byl v tom městě nezvykle krásný,v nezvykle krásný a nezvykle smutný,
strom, kde se scházeli, podruhé rozkvetl,
ptáci, hmyz – mlčeli, vzduch byl hutný,
nemocný ztrátou.

Ona už ležela pod záhonem květů,
on podél ustlané, bílé postele,
ruce své sepjaté v tiché modlitbě,
jak ve svém vlastním, soukromém kostele.

Vedle něj loutka, stejná jak on,
oba dva v úplně stejné pozici.
Hlavu svou zvrácenou dozadu, za tělo,
oba dva – milenci, smutně se modlící
o odpuštění.
Za to však musí bojovat jinde,
to pro ně na tomto světě není.

Oba dva – milenci, smutně se modlící,
on odjel ve voze, loutka se rozpadla,
dali jí do země v její krabici,
na jejím hrobě tlí kytice uvadlá.

…

Pohřeb byl v sobotu, o týden později,
rakev mu dali hned nalevo od její,
možná v maličké, nejisté naději,
že ještě není úplný konec.

Snad najdou se někde
na jiném místě,
v cizím světě.
Kvůli jediné větě:
„Odpusť mi.“
Odpouštím, jistě,
ale co teď s tím?

„Nevím, přesto i já ti odpouštím.“

V metru (Automaticky)

z kolekce ‘neva’

Je tma a já nevím
kudy kam.
Jsem sám
a je to všechno takové
nepoznané
jiné.

Jsem sám
bez světel
tvé přítomnosti.
Nikdo mi nesvítí
na cestu životem.

Jsem sám
pohozený
kůl za plotem.

A když mi pak svítí
světlo ze strany
z tunelu
tak automaticky…

Mokrá litanie

Brodím se v dešti
nemám kam jít
a vzpomínam
jaké to bylo kdysi
když ještě byly barvy
a tak…

Brodím se ve snech
kaluže -
prosím
o odpuštění.

???

Jen že tak promrhávám
Tvůj dar -
zrcadlíš se v nich.

S pohledem nahoru
a pak zas
dolů
dlouhá
špinavá cesta
životem.

Brodim se myšlenkami
neubráním se
a zas -
vzpomínam
na „kdysi“
a voda protéká
mezi mými prsty.

Všechno mi uteklo
jako voda
opustilo mne -
štěstí
láska
i Ty…

Bože jak dlouho
ještě?
Bolí to
vzpomínat
hýbat nohama
nechat po sobě kapat
tu vodu.
Tu Tvou vodu.

Odpusť mi prosím
neplač.

Neplač…

Volný prostor

z kolekce ‘neva’

Když máte sedět tři hodiny sám v opuštěném autobuse a nechce se vám moc spát,
třebaže je tma, zkuste jen tak sedět a nechat všechno volně plynout. Na Žižkově vypnuli
proud, jedeme kolem, ta neplánovaná večeře u svíček. Přemýšlejte si. Máte? Jenom tak si
sedíte a přemýšlíte. Nasadíte si sluchátka a jedete dopředu. Kolem se míhají obrovské
stíny, takovou Prahu už asi v životě neuvidíte, ale… Najednou vám to ani moc nevadí.

Co kdybych už v životě nespatřil ji? Co bych si počal? Co když se to všechno v jednom
bodě nepovede a já budu najednou úplně někde jinde, mezi cizími lidmi, a ona také?
Co se stane až vyletím ze školy a najednou se s ní budu moct vídat jen jednou za čas?
Co se stane až mě vezmou na vojnu, na celý rok, bez ní? Co když se nezblázním a budu
to muset vydržet s čistou hlavou? Jak bych to své malé já mohl nahradit něčím jiným?
Chce se mi?

A silnice pokračuje dál, nevzrušeně si řeší svoje vlastní problémy, řidič si nevšiml
těch klapek, co mám na uších, a pustil mi rádio. Nalevo na předním skle vítr rozhání
několik stružek. Za nimi vypadají světla jinak, rozostřená, nejistá. V tu chvíli se
nemohu soustředit na nic okolo, všechno je v pohybu a zakryté…

Zavírám oči.

Utíkám s tebou na jedno hezké místo. Je jaro, sluneční paprsky daly mýtině ráno a já
se vracím domů s bohatým úlovkem. Procházím svou bezinkovou stezkou, kolem louky, jak
tě tam čas od času beru. Vždycky mi tam zpíváš to, co napíšu. Dneska stála na našem
místě liška, ani se mě nelekla, ale nenechala se pohladit. Našel jsem ty velké listy,
jak jsi chtěla, nesu jich plnou náruč.
Když vycházím ze stezky, slyším tvůj hlas. Všechno je tady tak čisté a ty uklízíš. Vyhodila jsi
na větev kožešinu, aby do sebe nasála trochu ranní pohody. Na ohni mi vaříš polévku, pěkně
hustou. Ty rybičky ti tam přihodím, neboj. Anebo je nechám na večer a sním to ovoce, co
přinesly děti.
Chtěl jsem jenom, abys věděla, že jsem za to všechno moc rád. Za to, že žiju, za to slunce
nahoře a trávu pod svýma nohama, za to, že tě teď můžu obejmout a nemyslet na nic
jiného. A vím, že ty se na mě spiklenecky usměješ, tak to umíš jen ty, a vyčteš mi, že jsem
těch listů přinesl málo. Pokrčím rameny. Miluju tě, lásko, pojď ke stolu!

Když vás ráno vzbudí…

z kolekce ‘neva’

Neustálý hlad
po blizkém
dotyku
ti kručí v bříšku

Neustálý strach
když si tiskneš
ke své hrudi knížku

Neustálá tma
se snáší každé ráno
do pelíšku

Zůstaneš už sám
s každým ránem
je tam s tebou
a přece
zůstaneš.

Nebo snad jsi ještě někým jiným
milován?

Papírové zrcadlo

Představte si svět
z tvrdého papíru
z poddajné lepenky
z bílých čtvrtek
uběhl tak rychle
jak hodina vesmíru.

Leskne se ve slunci
a kolem plno bílých lidí
s papírovými čepicemi
na míru.

Mávaj na sebe vějíři
a posedávaj v lodičkách
ze včerejších novin
už zbyl jen pohled přes škvíru.

Miřte vysoko
padejte rychle
do spousty krabic z papíru
a nenechte si ukradnout
origami ve své hrudi.
Směte se,
radujte
v tom papírovém světě
ještě nejste chudí,
ještě nejste chudí,
ještě nejste chudí…

Ztráty a nálezy

Fouká
venku se mi stmívá
a uvnitř za oknem
vzdáleně přemítám
co dál

už bez emocí
vytryskaly
é rovná se emcé na druhou
kam se jen…

Její velikosti jsem si všim
až teď
když je pozdě.
já vím
teď pykám,
ale nečekal jsem to
Třeba, když jsi mi šeptala
jen tak
do větru
tak ti z pusy nešel jenom kouř

ale to asi ne
třeba si ji pánbu vzal zpátky
darovanému koni…
a nebo ti ji někdo ukradl
třeba je to ta černá ve Tvých vlasech…
co já vím
v mrazivých zimních nocích

se užírám
a jen se tak zmítám a přitom vím
vím
protože cítím ten tlak
v hrudním koší
mi tepe
je tam toho víc
než bývalo

žádný vítr,
mráz
tvé vlasy…
Jsem zloděj
a nevím
jak se mám zbavit
svého lupu…

a teď jen hledám
zavřeli mi před nosem
Pomoz mi…

Labyrint

Ozvěna dusí kroky
zlatý zvon nahoře odbíjí
hodiny a roky

Utíkám
nevím kam
sám sobě se schovávám
v bláhové touze
nenajít se

Noc se snesla
mlha klesla
vleču se pomalu
city
vyčerpaný

Půjdu
až najdu malý
pohodlný kousek ničeho
ukryju se v jeho stínu
a budu čekat
až do rána
bílého
a hledat její či moji
černou vinu

A pak další noc
další a další
přivinut k vínu
se třeba najdu,
snad,
nebo se minu
a půjdu někam,
kde nebudu.

Nenajdu se
a budu dvakrát sám.
Přesto děkuji
osudu,
náhodě,
sudičkám.
Bylo i hezky,
i když je mi zima,
díky vám…

Naděje konců

z kolekce ‘neva’

Milá samota
samota předená v očistci snění
z vlákýnek pochybností
Tvých
v tichu, jež se zhostí
nakonec nade všemi,
tam, kde rozdílu není,
zda něco bylo -
kalíšky pěny
v říši poblázněných,
vyléčených
milou
mou zarputilou,
v říši překonaných
laská Tě silou
Tvůj mrtvý ženich…

Papiňák II.

z kolekce ‘neva’

Šelesty v hrudi,
lidé, co nudí
se snaží pomoci.

Volám je z polštářů do noci,
přijdou, promluví
a studí.

Nekrásy v hlavě,
snídaně v trávě
a jiné výmysly.

Úsměv zakyslý,
koutky nahoru : „Díky“
mým slzám v kávě…

V kapsičkách

z kolekce ‘neva’

Když osud sfoukne svíčky
tvých nadějí a snů,
sepiš vše, co bylo krásné,
dej si to do kapsičky
a snaž se -
milovat
a odpouštět
a mít zas rád
svůj zbylý svět,
žij ze zahrad
a stromů, stínů
minulosti
a nenech vinu vykoupat se v zlosti
a odpusť,
prosím odpusť si(jim) do sytosti,
spolkni slinu,
dosti bylo
splínu,
a navíc,
co ti zbývá?

Srdce zívá
prázdnými konci,
neuzavřenými konci šňůrek příběhů,
perly či tepané
železné oči,
zažil jsi to -
ať svět žasne, nebo potí strach,
to co bylo krásné,
až ta svíčka zhasne,
zůstane ti blízko,
v kapsičkách…

Hra

A kolem nás jenom tma. Všichni zamotaní v pavučinách svých snů, kdo se zmítal nejvíc, nemůže se hnout. Křečovité pózy, jak jsme ztratili sílu bojovat se silnými vlákny očekávání, tajných tužeb, soukromých rájů. Něktěří už přes silnou vrstvu ani nevidí kolem, oddaně stočení v kozelci tiše polykají slzy a přijímají to, čemu se tak dlouho bezúspěšně bránili. Někteří mladší ještě tančí v marném boji, vykloubená ramena, rudí v obličeji, posledních pár trhavých pokusů a pak jen pláč a rezignace. Ještě vidím, oči mám zalepeny jen z poloviny, v ústech sice vtíravá pachuť hořkých nezdarů, ale slepý ještě nejsem, ne. Nebude trvat dlouho a i já vzdám tento marný boj, uvnitř umrznou vyčerpané plány a bláhové představy, vyhasne plamínek v mých očích a pak zbyde jen tupé následování toho, co má přijít. (NECHCI, všechno je jinak.)
Housenky se zakuklí, aby se počase staly barevnými motýli. Proč to tak nejde i u nás? Vyschlá, prázdná pouzdra visí ze stromů a v nich vychrtlé, zpuchřelé loutky, groteskně zlámané do nepřirozených úhlů. Rozpadnou se v prach, sesunou k zemi a zmizí do nenávratna. (JAK najít lék, je i něco jiného?)
Ledově klidné prsty času hýbou s figurkami na šachovnici, jsem pěšec, hlídám královnu a zdá se mi, že budu brzo obětován. (PROTI komu hrajeme?) Nechápu tuhle hru, nechci ji hrát, ale jsem ztuhlý a nemohu se bránit, nohy jsou z kamene, vytesány a obroušeny, dokonale hladké a každý dotek osudu tak chladný, posouvá mě blíž a blíž. (NECH mě tady, prosím!)
Stojím, jsem socha, maličká bezvýznamná socha na čtyřiašedesáti mramorových polích, kolem menhyry osudů, zaprášené, zamotané, vyhaslé. Ticho a chladný prostor všude kolem. Jen jednou za čas se z výšky snese obrovská bílá ruka, stiskne vybranou oběť a posune ji směrem k protivníkovi, nevím jak se jmenuje, říkám jí Smrt.
Neomylně směrem ke mně. Slzy se mění v lepkavou hmotu, usychají, zalepí víčka, oddanost, zbývá jen poslední krok, nesoustředím se na okolí, silný závan mrazu, poslední úder srdce – najednou tak silný, a odněkud pronikavá jehla do nitra, proboha, královna! (NENÍ mi to jedno?)
Zdrcující prsty, strach a bolest v srdci, položili mou figuru na bok a pronesli do ticha: „ŠACH – MAT“.
Posledním pocitem bývá vztek, všechno podstatné si uvědomujeme, až když je pozdě. Už vím, jak se můžu stát motýlem, příliš pozdě…

(UVĚDOMTE si, že ještě máte čas,
UVĚDOMTE si, že všechno nemusí být takové, jak se vám to zdá,
UVĚDOMTE si toho krále ve svém srdci,
ZACHRAŇTE svou královnu, to je cílem hry,
NENECHTE si zalepit oči a ještě prosím
ŽIJTE!!! (v zahradách plných motýlů))

Rawen, 27.2.2003

Vytržení

V zářijovém odpoledni, procházeli se spolu jedním z těch vyjímečných dnů, kdy není ani jeden z nich obtěžkán povinnostmi. Odhodili své starosti za hlavu (na později, do zásoby) a vydali se dýchat čerstvý vzduch. Vyšli ze stereotypu přímo na malé náměstíčko (v takových chvílích jsou i ty nejzákladnější věci tak vzácné a tak zvláštně jiné a nové), dýchali spolu rozkvetlou lípu a nechali vlát své nesvázané vlasy (třeba i jako symbol). Beze spěchu byli i všichni ostatní kolem, zpomalení (připadlo mu), zamyšlení (ale krásně), jakoby všechny ovlivňovalo počasí a naladilo je na stejnou (podivnou) vlnu (tak jak je to teď). Na tomhle malém náměstíčku vždy všichni honili čas (je tu autobusová zastávka), dnes čas důležitý není. Kostelní hodiny jsou tak vysoko… (Daleko.)
A to zpomalené tempo, hladilo až do morku kostí (ne tak nehezky jako je „morek“), ale bylo tak zvláštně neodbytné, že dopadalo na všechny (a přitom neztěžovalo víčka) a všichni se poddávali a zvolňovali, po dlouhé době (lůno?) byli všichni tak pomalí a spokojení. Ptáci v letu ustrnuli v nejpříjemnější poloze, nechali zběsilého máchání křídel a nechali se unášet (okamžikem).
Nenapadlo ho, že by to nemuselo být v pořádku (nebo není v pořádku on?), bylo to všechno tak pozitivně vtíravé, nebránil se (bylo to příjemné – to slovo znal až teď). Pohlédl na hodiny. Vteřinová ručička se ještě pokoušela přehoupnout do další polohy, zvládla to jednou, dvakrát… (a pak už ne) Šum kolem se během té chvíle propadal o oktávy dolů, pod hranici slyšitelnosti (pak ustal úplně) a najednou bylo ticho (nikdy si to nedokázal představit, myslel, že bude mučivé, ale bylo jen klidné). Zavřel oči a čekal, kdy se probudí (tak zvláštní sen už dlouho neprožil).

Chodil pak dlouho po světě (ale nikdy se raději nevzdálil moc daleko od těch, které měl nejradši (hlavně od ní)) a měl tolik času na přemýšlení. A celou tu (dobu?) jen doufal, že čas ještě nevypršel, že všichni opět procitnou ze svých póz, a že nezůstane úplně sám v tomhle (ne)čase. Ale propadal se (možná měsíc, možná deset let), každá další vteřina, kdy vnímal čas (rychleji) a ostatní ne, byla tak nesmyslná a ubíjející. Nestárnul, nedýchal, (žil?), nemusel spát, nespal. A nakonec, nakonec ho už přestalo bavit žít, pořád stejná obloha, stejní lidé ve stejných pozicích, všechno tak známé, neměnné, tiché, mrtvé.
Naposled zašel na své náměstíčko, chytil svou dívku za ruku, políbil ji a když (opět) nespatřil v její tváři sebemenší náznak života, vypravil se (naposled) na kostelní věž. U ochozu i dnes visel v nehybné poloze holub. Z toho místa bylo vždycky nejlíp vidět, co se vlastně skutečně stalo. Výhled na celé město a ani jeden jediný pohyb, poslední naděje by sebral vítr (ale nefoukal). Rozloučil se, stoupnul si na ochoz a bez nějakého vnitřního boje vstoupil do prostoru. (jsem zvědavý, jakou rychlostí padal) (v=g.t) (čas má každý jen ve své hlavě, g je konstanta)…
Kdyby neměl zavřené oči (a vůbec, kdyby nebyl úplně uzavřený vůči všemu), třeba by si všimnul, že během jeho nekonečného pádu mu vteřinovka opět začala počítat zbytek života. S jeho dopadem na betonovou dlažbu se zastavila a vydala se směrem zpátky…

(neforemná) existence (ospalá)

z kolekce ‘+’

Byl jednou jeden člověk.
Možná to byl blázen, co já vím,
třeba už jen to, že psal svůj život do
řádků, jako by to byla básnička… (forma, forma, forma)

A jak takhle byl,
v řádcích, (nalajnovaný)
snažil se zas a znova
ze všech sil zrýmovat svá slova,

JE TO MÁ TOUHA PO SMYSLU
————————
Ano.
Jinak by to přeci
nedávalo smysl,
(jako všechny věci,
které nesou mysl
na marách)

Ne, nemám strach,
i
když
to
možná (se mi to všechno jenom zdá, co s)
touto
formou zní (mi v uších tvá nevyřčená slova)
trochu (mi je líto, že toho nebylo víc, je mi z toho)
D I V N Ě…

NEPOCHYBNĚ
———-
Ale proč? Měl bych se stydět
za svá „ale“?
Stydím se jen proto, (zato dokonale)
že jsem svůj život nežil
ve vertikále…

Ledově klidné sny

z kolekce ‘neva’

V ledu,
byla celá v ledu,
roztáhnutá v ledu
se houpala na hladině
jako v reklamách na CC.

(Tak sama,
její rty,
přitisklé k jedné z bledých stěn,
kdysi patřily jen mně
a teď je tady,
pro všechny se houpe v rytmu
nové vlny…)
- pomyslel jsem si upoceně, v sedě.

A byla to strašná ostuda,
byla tam celá nahá
všem na očích
a všichni se tam dívali
a všem z toho bylo divně
a já měl navíc ještě
husí kůži… (musím vyměnit prostěradlo, nebo alespoň otevřít okno, brek na krajíčku…)

Bylo, je a bude (líp)

z kolekce ‘neva’

CO BYLO

Píšu hlouposti
jazyk plný vlasů
už ke konci „času“
jak jsme si říkávali
když jsme byli malí
s bráchama
jsme furt hráli
všelijaké pitomosti a život nám unikal
pod rukama dál
nikdo z nás nevnímal
prostě jsme jen žili a neznali jsme nic
jenom to něco
natož něco víc…

CO BYLO A JE

A pak je najednou březen a
most
mezi dvěma
stěna
a metafora metafory
jakože se zřítí, někdo ho za sebou trhá
jako papír (ové srdce)
smlouva s mým podpisem
kovovým hrotem (pera) zastudí
končí v koši
a bodnutí na hrudi
z toho, co to znamená.

CO JE A SNAD NEBUDE

A z toho mizérie
a na koně
a mizérie
a na koně
a pořád znova díky těm
kteří nás pak zradí
které máme rádi
někoho víc
a někoho zase míň
z plných plic
kouře
a podle toho si jim dovolujeme ubližovat
žebříček koho mít rád (1…, 2…, 3…, 4……….)
ten je a není kamarád
jde o normální (morální) rozložení sil
srdce toho víc neutáhne
není to kůň
kdo po otěžích prahne
nehleď mu na zuby
i když se nebojím, že bys našel mikroskopem kazy
prostě jen přestalo bít
v předkomoří mrazí
v poslední době to bylo na poplach
po útoku už je klid
(málem)
a po bitvě jsme každý sám
vlastním generálem…

CO NENÍ ALE MĚLO BY

Ale všechno tak nějak pokračuje
ať chceme nebo ne (chtějme chtít)
a z krve vyroste tráva
a vítr všecko odvane někam do ústraní, napotom
na horší časy, když teď přece začnou ty (jiné)
časy
relativnost všeho co běží
jak rychle to běží, či stojí
to za to?
Proč to „za to“ neběží?
Já bych za to běžel, nechci to tady všechno prostát
prosedět, proležet
je to ale tak jednoduché…
Jsem jednoduše složitý
moc složitý
život prožitý
na všechno s nožem
složitý
abych se chápal, co se mi to vlastně děje
blázen se mi směje
ze zrcadel a ptá se
proč dělám to, co dělám
a proč to dělám tak, jak to dělám
proč dělám, že jsem, když nejsem
a proč vlastně jsem, když můžu nebýt (takový)
proč nemůžu být zase jako vy
člověk je nemocný z toho, že chce
chtít zas nasát trochu štěstí z podkovy…

CO SE ČEKÁ, OČEKÁVÁ, CO PŘICHÁZÍ (AŤ ZVANÉ ČI NEZVANÉ)

Ta myšlenka je strašně stará,
jako všechno (tohle tady, jen oprášené)
všechno co mě žene
do kopřiv
jako ten můj pocit teď
a dřív
a vůbec se mi nechce vymýšlet si
jak to všechno vzniklo
každý jsme nějaký
někomu to nedochází
někdo se přecení
zuby vycení, do nesnází
strhne si cedulku
nebo si tam připíše mínus
a někdo leze v půl páté po koberci a zkoumá ta odporná oranžová vlákýnka, proč jsou zrovna takhle a jak to všechno vůbec vzniklo, že je jich tolik a že jsou zrovna tady, ve vaší blízkosti a jestli to mělo vůbec tu cenu se s tím tkát…
zkusím počítat a mít zas rád i když nevím, snad
si zas začnu lhát, jako tolikrát a zkusím nevnímat ty, co mám tolik rád a
pak si začnu přát víc už neplakat, v noci jen tak spát, nesmím se už bát,
nač se ohýbat, pořád utíkat, osud krutý kat, zítra budu sťat, nesmím naříkat, že jsem si nesměl přát
poslední přání
tak hezky se skláníš
sekerou hladíš
hezký pat (prohraj)
tak mě pusť za ní… (pro smilování, tahle snad nikdy neskončí (na špalku))

Dávno

z kolekce ‘neva’

Bronzové okraje
ne z fotky
ale z hlavy beru to dávno – zapomenuté,
samet tvých chodidel
vůně všech možných
svádidel,
intervaly
nádechy, výdechy
povzdechy
a vzdechy
z bolesti, rozkoše, lítosti
hrané i nehrané
vzdechy něžností.

Pomačkaná
bez vrásek
v bílém župánku hladíš našeho kocoura
jen tak, mile
ledabyle
v nedbalkách
a v očích to co dřív (bez slz, bez hněvu)
jiskřičky a odlesk úsměvu
návdavkem
jsi mi tak podivně dvojrozměrná
jsi tam tak
matná
nenávratná,
jsi Dávno…

Clona

z kolekce ‘neva’

Jsme
neschopni pojmenovat -
i tak se nám to líbí
odstín atmosféry se ztmavuje
nad námi
až dosáhne určitého stupně
bude nám odhalen
pohled na vzdálené planety
oběžnice
galaxie
jen ten klam,
že všechno je blízko
a že to všechno teď je,
když není…

(Jsi tak přizpůsobivá
něco se ti líbí a
najednou jsi to ty.)

Proudění vzduchu kolem zesílilo
částečky křemičitanů jsou unášeny
směrem k nedalekému vodnímu toku
podtlak v plicích
neokysličené krvinky
a membrány rozechvělé
zvuky listů, narážejících do sebe
i samotný zvuk proudění
vody, vzduchu, nás
prostor mezi dvěma živočichy
vyplněný něčím, pro co také nejsou slova -
signály mezi námi
elektrické výboje…

(Jsi tak přizpůsobivá
něco se mi líbí
a vidím to v tobě.)

A pak už jsem
schopen – děkuji
konečně nádech a
pohled na tebe
jsi tak neodolatelná
když si to všechno kolem oblékneš
když ti z úst padá listí
foukáš mi vítr na tváře
a taky
jiskřičky v očích
praskají do listohry dubů
a nahoře
nevím, co jsi ty a co už obloha
(umíš to) (i když není tma)
(i když zrovna nemáš)
hvězdy ve vlasech -
spirály dálek…

Jsi tak přizpůsobivá,
líbím se ti
a nedovolíš mi
nahlédnout…

Když

z kolekce ‘neva’

KDYŽ

Když jsi mne pozvala k sobě
dál
když jsem tam o tebe do noci
stál
když jsem tě zasněný
neposlouchal
když jsem ti poprvé malinko
lhal
nikdy ne do očí, lhal jsem ti rád.

Když si se smála mému hříšku
do dlaní
když se ti aleje zdvořile
uklání
když mi tvé pohledy trošku strach
nahání
když slyším z dálky tvé zvonivé
volání
otočím se, i když už jinak, za tebou rád.

Když jsem byl tvým (snad) opravdu
vším
když jsem se konejšil
tím, že
když hledám rým -
si tvůj obrázek na chvíli
vybavím -
i když nemůžu spát, sním,
neměl bych, ale v těch chvílích znovu vím,
že jen tvou láskou jsem docílil,
že když mířím – teď již na jinou,
mířím (tě) rád…

Život sám

z kolekce ‘neva’

ŽIVOT SÁM

Jsi hrubá
jako severská tvář
neholená,
jsi něžná
jako pavučiny
na mých stěnách,
voníš mi trávou
zahrado
nepěstěná,
jsi stejná, jako ty ostatní
a přece jiná…

Život sám
se rozkolísal
tam
kde jsem čekal konejšení
ano – ten život sám, který
už tu není.

Jsi klidná
hladina
vína,
jsi stejně přívětivá
jako rozfoukaná
kopretina,
jsi má hřejivá
kočka z klína,
jsi stejná, jako můj život před tebou
a přece jiná…

Žiju život sám
na housle, na piáno,
kolísám
učím se rytmus i
sonátu pro pěsti
učím se život sám,
znovu
ale pořád podle not
na štěstí.

Něco málo o R. a S.

z kolekce ‘+’

Bylo mi celkem normálně. Normálně bylo i světu kolem, tedy alespoň mi tak připadal, všichni si drželi své vnitřky a vystimulovaní pochodovali za méně či více důležitými věcmi. Scházela jsem městem dolů za jednou z těch absolutně nedůležitých. Slunce mi svítilo z boku, vítr mi nevyčesával vlasy, nebylo mi ani zima, ani teplo, nekouřila jsem, neznámé obličeje… Prostě normálka. Byla jsem třeba S.
Víte, stala se mi jednou taková zvláštní věc, dost mě to vyvedlo z míry a dodnes na to vzpomínám. Stalo se to v tom „obyčejném“ dopoledni, neměla jsem předtím deja-vu, tlak byl normální, nechystalo se zatmění slunce, všechno plynulo normálně. Šla jsem si po svých, honila po obloze takovou tu skvrnku, která vám pořád utíká a přemýšlela, proč jdu nakupovat. Dostala jsem jednoduchý příkaz od svého přítele („Nějak prosím tě doplň ledničku, než se vrátím…“) a já automaticky nazula kecky, vzala jsem si igelitku bez díry, zmuchlala ji do kapsy a šla. Vracela jsem se pro peníze. Ale proč? Hodněkrát jsme si o tomhle pocitu povídali s tím člověkem, který sedí támhle na lavičce, vidíte? Pěkná náhoda. Vždycky jsme si s R. sedli do čajovny nebo do hospůdky (já chtěla vždycky tu čajovnu), podívali se jeden druhému do očí a navzájem se otevřeli. A z toho obnaženého „mála“, které v nás ještě zbylo, jsme dostávali naše nejniternější pocity, fóbie, očekávání, motivace, vzpomínky… A občas kolem prošel nějaký člověk a smál se tématům našeho rozhovoru, nejzajímavější bylo, když jsme vlastně mluvili o něm a on to nepochopil. Byly to hezké večery, poznávali jsme se takhle něco přes rok a nikdy jsme si nedali ani pusu. K čemu? I to jsme rozebírali, byla to prostě spřízněná duše. Něco v něm mě ale občas vyděsilo. To když mluvil o něčem, co jsem v sobě měla i já, o něčem tak „uvnitř“, že jsem se s tím nedokázala svěřit ani jemu… Ten poslední večer, co jsme byli spolu jsme se bavili právě o tom. Od té doby jsem se s ním nesetkala/nechtěla setkat… Poznal mě z dálky.
„Neviděl jsem tě roky.“ poposednul si R. a hodil pod nohy zbytek cigarety.
Stála jsem u něj, s pohledem, který vydržel jeho hluboké oči jen setinu sekundy. Provinile.
„Vyděsil jsi mě. Však víš, tenkrát. Nebylo to příjemné…“
„Ale něco na tom asi bylo, viď?“
Další pokus o pohled do očí.
„Neparalyzuj mě. Víš, že to umíš jinak a spoustě lidí to vadí!“ propíchla jsem nechtěně jednu z kolemjdoucích, která si všimla mého zvýšeného hlasu.
„Promiň. Pamatuju si to.“
„To nic.“
Nakonec, proč ne. Třeba jsme byli oba opilí. Třeba mi bylo jenom nějakým způsobem špatně. Vybavila jsem si R. jak sedí/nesedí naproti mě a já nejsem schopna vnímat svět okolo, šok, strach, uvolnění, bodnutí u srdce, v břiše, všude – bylo to tak strašně divné…
„Co to tehdy bylo? Myslíš, že si to pamatuju správně? Zdálo se mi to pak druhý den tak nereálné…“
„To víš jenom ty sama, proč si myslíš, že ses pak se mnou nechtěla setkat?“
„Protože…“
„Sedni si.“
Protože to bylo tak děsivé a úchvatné zároveň, že jsem se bála to přijmout. Protože už jsem s tím nechtěla mít nic společného.
„Protože už jsem s tebou nechtěla mít nic společného.“
Usmál se do slunce a naše pohledy konečně splynuly. Bylo to už jiné. Změnil se?
„Víš to dobře, všechno sis jen zakryla zpátky, je ti v tom dobře, přiznej si to. Tomu jsme se vždycky smáli a druhý den jsme šli umývat okna a nakupovat rohlíky…“
Provinile jsem schovala cíp tašky, který mi koukal z bundy.
„Není na tom nic špatného, pokud to nebereš jako symbol.“ rukou šmátral v bundě pro cigaretu.
„Ale vždyť ty víš, že nejsem taková, že už se zase neschovávám sama před sebou, jako kdysi. Sám jsi mi říkal, že jsi to ze mě poznal už první večer, co jsme se potkali! Proč si ze mě utahuješ, když o mě teď nic…“
Bodnutí u srdce.
„Nevíš. Kryješ se, je hezké podlehnout tomu všemu, ale teď jsem zase tady a ty víš, že jsem tady, protože jsi to chtěla. Vždycky sis mě přestavovala jako nekuřáka, proč jsem si právě teď zapálil?“
Je to tak jednoduché. Jenom to pořád nedokážu přijmout, že R. už není.
„Protože jsem začala kouřit.“
„Chceš mě tady, víš proč? Proč chceš, abych nevěděl, proč mě tu chceš?“
Někdy jsou slova tak strašně šroubovaná a neefektivní. Věděla jsem, že s ním vůbec nemusím mluvit. Poznávala jsem vlastní slova, plynoucí z jeho úst.
„Nevím. Nevím, proč jsem tě chtěla potkat tady na tý lavičce, nevím, proč jsem si to tehdy nedokázala připustit. Nevím, proč s tebou mluvím, když tohle všechno může pokračovat jen v mé hlavě. Bez svědků.“
Co s tím?
„Co s tím?“
R. se nadechl dusivého kouře a vajgla se zbavil úplně stejným způsobem, jak to dělal vždycky, pořád stejné pohyby, takhle jsem si ho vytvořila, takhle se mi líbil…
„Asi jsem tu proto, abych ti to všechno znovu řekl a přesvědčil tě o tom…Chceš?“
Něco uvnitř mi říkalo ne, pak už to možná nebude takové. Půlka mne se na to těšila, byla vzrušená nečekanými událostmi. Představila jsem si ho staršího. Byl starší. Měl najednou maličkou bradku. A teď mi to všechno poví. Třeba mi to změní život. Dokázala jsem si vštípit, že nevím, co mi chce říct. Na chviličku.
„Nemusím ti to říkat. Už to víš sama, víš, že už dávno nejsem, víš, že sis zvolila roli tady, ale nemuselas, víš, že je ještě jiná cesta. Kdysi jsem se jí vydal i já a pak jsem tě tak strašně moc vyděsil v tý hospůdce. Už si to uvědomuješ? Tak si tu slupku shrň, umíš to, dělali jsme to společně, jenom jsme si neuvědomovali dopad toho všeho. Můžeš! Chceš…“
„Ale…“ chtěla jsem ho zarazit.
Ale takhle jsem to nechtěla. Měla jsem pocit, jako bych snila sen, který jsem mohla kontrolovat, a který se najednou rozeběhne jinak, než čekáte. Na chvilku jsem si připustila, že se mi nezdá, že by tu mohl být se mnou. Nenechal se odbýt.
„Chceš, aby tady vyrostl strom? Chtěj to. Chceš, aby bylo nebe zelené a tráva voněla po medu? Chtěj to. Vždyť už toho jsi schopna! Tak to zkus!“
Došlo mi to. Byl to opravdu on. Nebyl to sen. Bodnutí u srdce, v hlavě, všude kolem mrazení, zhasla světla a kolem nás najednou nebylo nic. Měla jsem slzy na krajíčku a vztek v pěsti.
„Myslela jsem, že to nejsi ty! Proč si se mnou hraješ!!??“
„Protože jsi hračička…“ usmál se a ještě než nechal zmizet i tu lavičku, chytil mě (poprvé) za ruku, zahleděl se do mých očí a zašeptal:
„Co teda chceš?“
Bylo mi prázdno. Ten člověk přede mnou byl strašně blízko a strašně daleko. Pochopila jsem, že už ho nechápu.
„Chci si jít nakoupit rohlíky, a taky bych měla umýt okna, než se Z. vrátí…“
…
…
…
Ještě není konec? Ještě ne. Všimli jste si, že to píšu v minulém čase? Nějak to muselo skončit, ale kolem mě se všechno tak míhá, že už to nestačím sledovat. Nechala jsem se poddat… Nevím, jak se R. doopravdy jmenoval, vždycky jsem mu říkala „R.“ Byl moc hezký, a asi ještě je, šťastný. A já?
Já jsem S., chodím nakupovat rohlíky, prožívám něco jako lásku, chodím po městě, občas si i zapálím, hážu si vajgly pod nohy a chytám skvrnky v oku. A všechno to takhle chci…

Chtění, chvění, uzardění…

CHTĚNÍ

Každý chce.
Ano vy, lidi, i já -
chceme, protože jsme?
Je to ta největší zhouba nás – lidí
a mě se zdá, že
jsem ten jediný, kdo se za to stydí.

Pokládám si totiž
v poslední době
dvě otázky
- mám na to právo
a chce se mi chtít? -
Žít život bez lásky?

CHVĚNÍ

Země ze mě kolem
chvěje se -
zalykám se sám
svým vlastním přednesem,
polykám unesen,
co se spolknout dá
a přitom mě to
na oplátku
polyká…

UZARDĚNÍ

Tak jsi zase tady,
bez zjevnější vady
mi tu nabízíš své kousíčky,
drobečky.
A já
bez výhrady sbírám všechno,
co z tebe vypadne,
jako kuře na zápraží
bezradné -
mlátím hlavou do tvých dveří
a když pak zjistím, že se snažím
zbytečně,
že tu nikdo není -
proměním svou bolest
v bezděčné uzardění…

Korespondence

Znaky, odstavce, věty
mezi linkami to brní
proudy proudí
mezi světy
a na dvou stranách dva spojení lidé
dvě malé děti.

Odstavce, řádky, znaky,
znáte to asi taky
tam a zpátky
mezi námi letí
a na dvou stránkách dva spojení lidé
dvě malé děti.

Jednou to přišlo má milá
takže to jednou přijde zase
našla jsi mě (zdá se)
mezi všemi
tak mi koresponduj, prosím,
s nadějemi…

Vyhrocená

z kolekce ‘+’
Vrazil jsem ti do zad jehlu
tam kde bývá srdce,
měla jsi ho v ruce,
smála si se.
Komu?

Ostře vyhraněné
jsou v mojí dlani,
jehličky na lásku,
pečlivě
nabroušené k milování.
Ostré
kontury,
poměry,
zacházení,
scházení…

Mámení k usoužení
na špičkách,
v hrotech krvavých, jak chtěly pít,
bodám, prohledávám tvé tělo
v místech kde srdce mělo bít
a není…

Tichý smích

z kolekce ‘neva’

_světla, zvuk, akce_

Tak tohle je
dno -
nečekal jsem, že příjde -
beze slov
bez nikoho
bez kamery
za mými zády

_střih_

Svěšená hlava
tichý krov
to je toho
kolena
odraná
blikají do rána
než lampy zhasnou

_střih_

Dno -
jistojisté
je teď to, že nemusíš už hledat
to své
dno
najdeš ho v mých
očích červených,
jak jsi je nechala
na půl cesty
k trolejím
proměněné z bezedných…

_stop_

Někdy (a někde) je to jen o nepochopení několika slov

z kolekce ‘neva’

Ahoj,

má nejdražší
zafixovaná
snadná
ale ne zas tak
nejsnazší

v poslední době
mi na mobil chodí, tyhle:
„Nikdy mi neublížíš…“
mažu je, rozmazávám
a tobě
najednou přičítám
další křivdy,
jiné rozpoložení

co když jsi mi takhle
neděkovala
to mě právě
straší
má malá,
co když
jsi mi to – už tak dávno -
po vchodových dveřích
vyčítala?

Tvůj K.

Slabý

z kolekce ‘+’

Nevím, jestli se to stalo včera, nebo před několika lety, vím jenom, že jsem se jednou ráno probudil zamilovaný. Možná, že se vám to stalo taky. Vzbudíte se a první myšlenka – ta krásná tvář, kterou už jste někde viděli, je tak blízko a taky tak daleko. Jste vzrušení, navštívila vás už v noci, hladíte její jemnou kůži, po paměti, svými bříšky a cítíte, jak se vám skrze ně line teplá energie, hluboko. A poté, co otevřete své oči, otevřou se i ty její, vaše pohledy se spojí a vám už se nechce dělat nic jiného, než jen sdílet ten tak nahodilý, silný komunikační kanál…Znáte ji? Jestli ještě sníte, ptejte se Podvědomí.
Já tu svou znám už dlouho. Jeden můj kamarád mi řekl, že ho strašně mrzí, že si toho moc nepamatuje z období před pěti lety. A co teprv vzpomínky na období, ve kterém ještě nebyl tím, kým je. Dvěstě, třista let. Deja vu občas problikne, známe to snad všichni. Je smutný, když tohle říká. Potáhne si z cigarety, upije z půllitru a v jeho padlých očích se promítne povzdech, který ani nemusí provázet dlouhým výdechem. Chápu ho. Chápu ho, ale přitom se musím pousmát nad tím, že se zřejmě asi ještě nesetkal se svým dávným já – palčivým ,výmluvným a nakonec tak bolestivým. Deja vu – jako probuzení – je u mne spojené s tou jednou krásnou tváří, se dvěma modrýma očima, které viděly až za vás, do těch dávných let minulých životů, které si vážily nejen vašeho těla a duše, ale i ducha…
Musela být se mnou už dlouho, bohužel, v tomto životě jsme splynuli jen na malou chvíli. A já byl schopný procitnout (odhodit šátek) až několik okamžiků poté, co jsem ji naposled obejmul. Stála tam a čekala, co po ní budu chtít. Já bych tam taky tak stál a čekal. Překvapuje mě, že mě dokázala překvapovat. Překvapuje mě, že jsem v ní nepoznal sám sebe už dřív. Možná před pár stovkami let, vypadal jsem uvnitř stejně, zřejmě. Zřejmě jsem opravdu tehdy byl tím potulným hercem, o kterém se mi tak často zdá, snad žena, snad muž, nevím, vnímal jsem modrýma očima svět kolem sebe tak jinak, jako ona. Tak, jak se bojím teď… Proč? Omlouvám se něčemu vyššímu (sobě?), něco se nepovedlo, prosím, proč jsem na jednom místě a ve stejném čase dvakrát? A když už, tak proč si nerozumím? Nevím, hledám smysl toho všeho a přitom stále doufám, že se jednou oprostím od tady toho všeho a začnu dělat věci, které chci dělat. Se sebou samým. A s ní…

Proč máme pocit, že něčemu dokonale rozumíme? Vždyť je to proti zákonům logiky. Je to jen kvůli naší nadutosti, nebo se rodíme slepí? Já vím. Já vím, že se zřejmě pletu, že jsem ještě nebyl tak daleko (jako můj bratr), abych se vnímal z dostatečného nadhledu. Ale co když je tu možnost, ta maličká možnost, že se nemýlím…?

X

K pláči tě nutí                     Slzavé konce, kýčovité, drobné,
symboly kolem -              vsaď všechno na víru
ve víru                          v slzavé bohy -
tvoji přátelé krutí    ze čtvrtek papíru
před popravou vnitřních hnutí
(mají skryté vlohy)
mají strach a přitom
si hrají s tvojí hlavou
A co pak hledáš ty?    Porozumění ne pochopení
bez smutných konců       vysvobození
zvonění zvonců, strach     na polích věčných u řeky Styx
- tekoucí z podstaty              a dál zas jen hledání, věčné X.

Polykání hořkosti

Kdysi, když bylo ještě v Ráji prázdno, až na pár slavíků, poletujících mezi dvěma stromy, když ještě louka voněla po slaných mandlích a z řeky se dalo pít, zavítal sem cizinec. Šel prostě jen tak kolem, asi už ani nevěděl kam jde, byl apatický, byl sám, byl prázdný – nebo plný něčeho, co pro něj nic neznamenalo. Bloudil po světě, jako každý z nás, zakopával o nová místa a stará zase opouštěl. Někde mu dali najíst, někde napít, někde si mohl s lidmi i rozumně promluvit. V průměru prostě žil. Sám. Poražený.

A tak se stalo, že si to jednou kráčel po polích barevnějších, než byly ty předešlé, po lukách, ze kterých se mu motala hlava, po medově vláčných lesích, po místech, které mu bystřily smysly, rozvíjely v něm nové představy, zvyšovaly mu chuť k jídlu a plnily jej sílou. Všechno bylo najednou tak nějak větší, vyrostl o pár centimetrů, vše v něm bylo větší – třebaže to byla i závist, sklon k pití a náladovost. Cítil se velký a to bylo nejdůležitější. A také i víc unavený. Uprostřed jednoho z polí, mezi mohutnými klasy, upadl naznak a usnul.
Snění bylo chutné, vydatné, času najednou nebylo a tak se této sobělibé činnosti věnoval co nejčastěji. Někdy na poli, někdy pod stromy, či v lesním mechu, a rostl a sílil a usínal a přemýšlel, jeho otázky se zjemnily, odebral se do prvopočátků, naučil se odpovídat si na to základní, nic víc nepotřeboval, nic jiného najednou neexistovalo. Slunce zuřivě pádilo kolem jeho těla, nechal se obskakovat mohutným narudlým balónem, žvýkal trávu a poslouchal švitoření života, zpěv větru, který roznášel pylová zrnka do květních kalíšků. A bylo mu sladce.
Vše bylo sladké, možná až přesládlé. Nedlouho potom, co si uvědomil slovo „sladký“, přestal mu tento malý svět, jak byl, úplně vyhovovat. Začalo se mu stýskat po nakyslých úsměvech spolužáků, kteří se mu automaticky smáli i za to, že je. Začalo se mu stýskat po těch hořkých zkušenostech, které měl se svými prvními láskami, po slaných slzavých sedánkách se svou nejlepší přítelkyní, vše mělo jen jednu chuť. Vše bylo sladké. Nepomohly ani dlouhé vycházky k slaněmandlovým oceánům trávy. Najednou to nešlo.
Cizince začal svírat rez. Bylo mu sucho a dokonale. Pro tohle zřejmě dřív obcházel světy, malé světničky na nočních zastávkách, kde mu lidé tolik chtěli pomoct a nepomohli. Lidé. Co kdyby tu místo těch boubelatých králíků byli lidé? Bylo by to tu sladké i nadále? Kdyby sem přijela rodina zahořklých starých rodičů, bylo by to tady jako dřív? Začal si říkat Nezvedenec – vzpomněl si přitom na svou rodinu.
Ale byla tu zase ta jeho lenost a oči padaly jako vždycky, do šlehačkového dortu s červenou voňavou třešní na vrcholu. Sny. Sny nerušené, sny prožívané, sny netušené nabývaly v životě cizince obrovských rozměrů. Byly najednou zajímavější než samotná realita. Pořád ještě nebyly interaktivní, přesto to byla tak lákavá podívaná, že se jí cizinec nechával unášet čím dál častěji… A pak už mu nevadilo nic. Až…

Zrovna byl s Agáthou na houbách, rozmlouvali o chodnících, které tady postaví a čekali, než se jejich žirafa napase listí, když ho probudil hutný, vtíravý zvuk stroje.
Německý dvojválec si to šinul přímo prostředkem louky, po několika škytnutích se setrvačností doplazil pod nejbližší strom a vyfoukl několik kýblů dusivého zápachu. Chcíplo pár stébel trávy a pak už se mohly otevřít dveře, ze kterých vystoupil asi deset centimetrů vysoký mužíček. Malý kyselý zapšklý mužíček. Zhluboka vdechl do svého malého hrudního košíčku několik kubických centimetrů vzduchu, zavrněl a v bezvědomí přepadl dozadu naznak na trávu. Z auta kapal olej a vypařoval se stejně rychle, jako pochybnosti cizince, že snad ještě bude všechno jakž takž v pořádku.
A tak cizinec vstal a šel až na okraj toho malého světa, ale ze všech koutků viděl alespoň malinký kousek žluté konstrukce, na každém místečku cítil trošku zápachu z umírajícího motoru. Posadil se proto do měkké hlíny a čekal. Mužíček se probudil, až když začal trošku zarůstat trávou. Byl už o poznání větší. Urval si z nejbližší hrušky jablko a strčil ho i se šťopkou do pusy. Bylo tak akorát, jako všechno tady.
„Jenom trochu moc nasládlé, zdá se mi.“
Cizinec byl vyděšen, když po tak dlouhé době uslyšel lidskou řeč, vstal, ale nešel moc blízko, jen maličko popošel, posadil na svém kdysi oblíbeném místě a zdvořile se na mužíčka usmál. Na chvilku.
„Panejo, vy vypadáte, nejste nějakej trochu moc velkej a nevoholenej?“ zatvářil se mužík, jakoby ho nic nemělo šanci vyvést z míry. Postavil se na nohy a zakymácel se závratí.
„Panejo, co to mám z vočima, dyk je ta tráva nějak daleko. Ale stejně je tu krásně, a je mi fuk, že tady musím bejt s takovym votrhancem, umíte vůbec mluvit?“
Uprdnul si a pak ještě dvakrát, rád se šťoural v nose a vůbec mu nevadilo, že mu cizinec neodpovídá na otázky. Večer vybalil z kufru stan, zatloukl kolíky hluboko do úrodné zeminy, naškubal v nedalekém lesíku několik rozložitých dubů a tak cizince tentokrát do říše snů provázelo nedaleké praskání zapálené vatry. Bylo to nepatřičné. Zápach se táhnul až do polí, kam se cizinec uchýlil, mužík se pak zřejmě ještě posiloval, stáhnul na ex dvě piva, povyrostl o pět centimetrů a upadl v bezvědomí naznak na trávu.
Žili tam v podivné symbióze možná rok, možná víc, mužík byl už jen hlavu menší než cizinec. Vysekal les a postavil si srub se sedmi patry, odklonil říčku až do své ložnice, zoral tucet pastvin a v nedalekém přístavku si choval šestadvacet prasátek. Sladkých prasátek.
Cizinec sice dříve snil o jiných chutích života, ale tomuhle Nepatřičnému rozhodně na chuť nepřišel. Naštěstí kolem bylo ještě hodně místa, hodně klidu, i když byl cizinec už tak vysoký, že přehlédl celé své územičko jedním pohledem, ještě pořád mu to stačilo. Byl už hodně starý. Vousy se mu zamotávaly pod kotníky, už ani moc nechodil, mohl by, což o to, ale čím dál častěji se vrhal vší silou doprostřed snů, které mu sice málo často utkvěly po probuzení v hlavě, ale o kterých vždy ráno zaručeně věděl, že se mu líbily, a že mu poskytly něco nového. S Nepatřičným nepromluvil ani slovo, ignoroval jej, neviděl důvod, proč by s ním měl komunikovat. Později nabyl přesvědčení, že veškerá mezilidská komunikace je tak nedokonalá a zavádějící, že vůbec nemá smysl se o ni pokoušet.
Ulehal častěji a častěji. Ve snech se dostával hlouběji a hlouběji, a nebe bylo pořád modré, kůra sladká, a vše tak čisté a zurčivé, podbízející se, rajské, dokonalé. Čerstvé, jako jeho sny.

Teď chodí o holi kolem našeho baráku, zvonil na mě, jestli bych ho nepodaroval pětikorunou a na oplátku mi vyprávěl příběh o tom, že našel kousek světa, ve kterém mu nic nechybělo a ve kterém byl moc moc šťastný, i když byl sám. Byl už starý a ruce se mu třásly, hlas zněl zastřeně, ale podezřele klidně. Povídal, že když se jednou v tom světě probudil, bylo všude plno lidí, všichni si jej fotili a vyptávali se jej na spoustu otázek, na které jim nemohl odpovědět. Někteří před ním klečeli a všude bylo moc a moc nepořádku. Když to trvalo několik dní, cizinec se zvednul ze země a beze slova odešel, na hranicích tohoto skvostného světa okusovaly malé děti ze stromu sladké listí a nějaký malý mužík je odtamtud vyháněl. Vedle stromu byl velký poutač, na kterém bylo napsáno „VSTUPUJETE DO RÁJE, dospělí 25/den, děti 12/den, parkoviště 200 m napravo“
Nedal jsem mu ani korunu, tak debilní příběh jsem v životě neslyšel…

Zabíjím Sáru

z kolekce ‘neva’
Přijímám tekutinu a v mých rukách dřevěných, v mých…

V ústech
chuť pampelišek
rozkousaných
vychladlé
zašedlé
slzy ve tvých dlaních
a pachy toho období
k uzoufání…

Už nemám sílu, ruku k dílu a zatím…

Kdesi v dáli
dohrává klavír
hold mému zmaru
kdo mohl tušit,
těhotná láskou, že ovdovíš
a já se nedám rušit
když zabíjím ji…

Zabiják štěstí, cestu si klestí, kde je ten…

Plod,
který nevyrašil
který kdysi strašil
svou domnělou přítomností
který dneškem v zlosti
maličkou hlavičku
o kámen
obnaženou kostí
strkám a přikládám
do kamen.

Vychládám v tichu kostela, přišel jsem si pro…

A k tomu kdesi v dáli
dohrává klavír
hold mému zmaru
kdo mohl tušit,
těhotná láskou, že ovdovíš
a já se nedám rušit
když zabíjím ji
zabíjím Sáru…

Fascinace

Lidské teplo, koherentní
tvé tůně a vůně a pachy
„i promise not to sell your perfume secrets“ zpíval kdysi kdesi jeden muž
zbytečné, že nejdou vidět.

Lidské světlo, protlačené vašimi mřížkami, to už vidět je
a radosti a strachy i když slunce nesvítí
„but i have a light“ zpíval kdesi kdosi
zbytečně svítil, cedníky bez děr, bez sítí…

Lidské sálání, proudy, tepání (tápání)
a romantika a další cizí slova
„today, we escape, we escape“ zpívali další a další
i já, i ona a soudy kolem nás, když nad námi
bděly
oči… (nakonec nás porota vyzdvihla, neprošli jsme však jeden před druhým)

Lidská radost, poskočme si, když na to ještě máme
ty jsi teď tady, svinutá a mě se chce zase chvilku notovat
jen nevím jestli „mám tě rád“ nebo
„my body is floating down the muddy river“ jakoby kolem ožívala
jsi moje malá a já
jsem tady dnes poprvé, poprvé, poprvé s tebou, poprvé tady, poprvé ruku v ruce
poprvé zas ne sám.

A hluboko v srdci jen trošku – lidský strach, naše tajná přání
nechtěj být sám, nechtěj mi říct, že mám
co dohánět, když se zhroutí svět, máš nejdřív dvě kostičky
„one is the loneliest number, much much worse than two“ zapíská pošťačka
a pak ti přijdou v balíku další a další
a stavíš si.

Jenomže nic není úplně takové, jak jsem si to vysníval
už někdo někdy zjistil
proč jen k čertu, proč
slzím u filmů, když už jsem úplně uvnitř a
„it is not going to stop“
a svět je najednou jiný a lepší
a pak
když jsme, když držím tvou ruku v své (—)
„so just give up“
v pozadí nehraje hudba a scéna je špatně nasvícená…?

Pane Režisére, nepotrpím si na rámy,
ona vám věří, snad i tomu plátnu, prosím, nezklamte ji!
Kdybych byl sám, řek bych to jinak, jenom: „Nebdíš nad námi.“

Biograf u cesty

z kolekce ‘+’

„Ležet jenom tak, nohy nahoře, tráva pod hlavou…“
„A v hubě!“ nemohl si pomoct P., mohutně se rozřehtal a se slzami v očích
se převalil na druhý bok. Dělalo mu to trošku problémy, pravda. Vypadal skoro
jako funící medvídek z toho dokumentu, jak hledal samičku ke spáření.
S. se taky tak trošku zasmál, ale jenom zlehýnka, aby nezkazil tuhle chvilku. Bylo mu najednou docela dobře. Už delší dobu převaloval v ústech kousek šťovíku a přišlo mu, že mu dneska jeho „výjimečné“ rozpoložení nemůže vzít ani deštík, který prorokovaly chuchvalce šedivé vaty nad jejich hlavami. Mouchy byly zavěšeny proklatě nízko. A do toho všeho se ještě smrákalo a vítr kolem uší byl už o poznání mrazivější, než krátce po poledni. Mohl by mu vadit snad ještě pach benzínu, auto bylo sice hodně daleko od mýtiny, ale ta stará šunka už zřejmě stačila v tomto koutku způsobit malou ekologickou katastrofu. Najednou to všechno nevadilo. Žádné ideály. Jenom oni.
„Jak to, že mi vůbec nevadí, že mi vůbec nevadí, že nevím, jak jsme tady dlouho?“ nahodil znovu S. a P. mu odpověděl mohutným nedočkavým polknutím a další salvou vzlykavého smíchu. Teď už ale vážně rudnul, pomyslel si S. a uchychtnul se nastalé situaci. Nejmíň 8 hodin… Nevadí. Leželi a P. se smál.
Po půl hodině se dal P. trošku do pořádku. Právě se mlčelo. Deset minut. Protnul to říhnutím a: „Je mi jak zkouřenýmu.“, pak dalších deset minut klid. Asi. Začal S.:
„Hele, víš co je mi divný?“
„Mhmh?“
„Víš co, já nevim, je to takový divný celý…“
„Jako co? Že tady ležíme a ani nevíme kolik je?“
„Né, to né, to sem nechtěl říct, já myslel jako něco jinýho.“
P. otevřel oči a čekal co bude. Nebylo nic. „No tak začni hergot!“ houknul nakonec spoluležícímu do ucha. S. se úlekem poposunul o deset centimetrů níž:
„No jo, dyž chceš tak teda, prostě – vždycky mi to bylo divný, ale k doktorovi sem
s tím nešel, už nevim proč, asi protože by mě poslal do blázince, nebo tak něco.“ „Dyk seš magor, to by bylo v pořádku né?“ uchechtl se do dlaní P. a rychle se opravoval: „Né dobrý, sorry, fakt mě to zajímá, fakticky!“
S. si změřil P. hodně nasupeně, ale pak pokračoval:
„Víš, já když na něco jako vzpomínám, jako co už bylo a tak, tak to vidim jako bez barev – jako černobíle, jak v nějakym starym filmu. A šecko je to takový rozvostřený a nejasný, a má to fakt ty ruchy jako jsou na starým filmovým pásu…“
„Hele a s tim si chtěl jít k doktorovi? Dyk to je celkem normální, né?“ protočil
panenky P. a chtěl pokračovat.
„Ale né!“ nenechal se S. „To bys to musel vidět, je to jako kdyby schválně, jakoby mi někdo ty vzpomínky předělával do jinýho formátu, po určitý době. A taky si nepamatuju vůně a chutě a tak, ani nevim jak chutnaly ty placky, co dělávala máma na plotně,víš co…“
P. si nechal chvíli na pohled na první vycházející hvězdu. Nebe se na jednom místě roztrhlo. „Hm, to máš blbý, ja nejradějc vzpomínám na takový ty blbosti, barevný. voňavý a sladký blbosti, bez nich by mi bylo na nic. A to máš vod narození tuhletu věc?“
S. se zamyslel a spolknul další kousek stébla.
„Víš, já ti vůbec nevim, prostě, když si teď tak nějak vzpomínám na to, co bylo,
je z toho starej blbej němej film a já nevím, jestli je špatnej nebo dobrej. A ani
mi nepřipadá, jakobych ho točil já. Já nevim. Je to divný…“
„Tak mi zkus kousek nějak popsat, jak to na tebe působí a tak.“
„Ale ono to vůbec nejde. Jakoby to šlo kolem mě, rozumíš?“ povzdechl si S. a zkusil pohnout hlavou.
„Tak to zkus, hergot, snaž se trochu! S tebou nic nejni.“ vyjekl popuzený P.
S. si podrážděně odfrknul:
„Seru na to, čéče. A navíc se mi to tu přestává líbit. Tady snad kolem nic nejezdí nebo co.“
„Dyby jezdilo, netrčeli bysme tu tak dlouho, žejo. Nebo třeba nechce jezdit.“ odpověděl P. a ulevil si jednou dvěma středně tvrdými nadávkami, protože si přeležel levé chodidlo.
A tak tam chvilku zas jenom tak leželi, S. se nechtělo mluvit, P. se snažil dřímat. Prostě tam oba leželi a oba mlčeli a snažili se poslouchat, jestli se jim nepodaří rozpoznat aspoň jeden cizí hlas, nebo motor v dálce. Stále nic.
„Nic.“ procedil S. skrze zuby, a přesně v tu chvíli mu na obličej dopadla první kapka. Bolest trošku polevila a pak zase nasadila. A polevila. A tak dál.
„Hele, jaktože mi nevyčítáš, že sem tě vez jinudy, když sis mě stopnul u tý pumpy? Že sem tě vez tady tou špínou, kde je plno bláta a tak a navrch jsem tě ještě stačil vykotit do příkopu..“ prolomil komunikační propast.
Průtrž mračen.
P. si vyndal ruku z pod hlavy a mohutně zakašlal do kornoutu.
„Já ti nemám co vyčítat. Mě je to všechno fuk. Já jsem tady kvůli něčemu úplně jinýmu, než ti vyčítat, žes zas něco zbabral. Toho už ses naposlouchal dost.“
S. zděšeně vytřeštil oči, protože P. řekl poslední větu hlasem jeho babičky z Rokycan.
Bolest polevila.
„Panebože…“ ještě pár vteřin.
„Jakou měla ta pumpa barvu?“ zeptal se pobaveně P.
„Myslím, že červenou…“

Měli spoustu času.

Sleduju si zázrak

Sleduju si zázrak
napřed, nazad, naznak se mi kolem
očí, uší, nosu mihne
náznak
a když další hodina tichne
ona jihne
v mých dlaních, pažích, slovech
vůních
mých i jejích
tůních.

Prsty k sobě
a všechno ostatní od sebe
tiché sbohem zlobě a všemu tomu
komu a čemu
přejícní nepřejícní
kajícní naposledy
s čistou hlavou, promazanou, neprosklenou
zanášíš mě stranou
zanášíš mi hlavu
jedy…

Už kdysi         (jako spirála)
láska               (jako pravá, nad ránem bolavá)
nemoc            (uhni jí, či)
spíš si            (nelep oči ospalkama, víš a když)
bdíš si            (měla bys vědět co a jak, směruj a koriguj)
ne moc           (ale přece)
nakonec skončíš, s hlavou bolavou, tak,
skončíš popravou…

(toneš v té krásné řece, chci ti zachytit ruku (přece tě nechci zranit i zradit zároveň), za všechno můžou ty tvé jedy a ledy a
procourané středy, jsem to pořád já, jsem, ale nakonec tě přece posunu klackem dál, za středem, ke čtvrtku,
nadechni se, lásko, nadechni se – naposledy…)

Jako

z kolekce ‘+’

Když
když jsi
když jsi tak
jak?

Když jsi tak jako
peří
fouknu si do dlaní
a pustím tě z nich
z hodně hodně (víš, že přeháním)
hodně hodně z mých…

Proč
proč mě
proč mě máš
ráda?

Proč mě máš ráda jako
ráno?
fouknu ti do skrání
peřinu roztrhanou
jen jedno pírko chybí
hodně hodně (nehavraní)
chybí mi
hodně hodně, pod mou hlavou…

Jak
jak jsi
jak jsi mě
našla?

Jak jsi mě našla? Jako
vítr
ve svých vláknech?
letělas
kolem ses vracela, jen jsi zrovna kam
neměla, zpět do mých dlaní
hodně, hodně (mě vábíš)
a tak kroky, jsi zpátky,
hodně, hodně vysoko, přes plot a
zadními vrátky.

A teď

Jsi
Jsi jako
Jsi jako
Jako…

Návraty

z kolekce ‘neva’

Vlastně se ani nemusela moc snažit. Když šla, tak si courala levou a pravou, bez měsíce za zády, už to byl skoro rok… Noha nohu mine, a když ne, tak se zakopne – vždyť je to tak snadné. Stačilo se ke všemu tomu postavit vzpříma, nehrbit se ani nepolykat rybí tuk, prostě si zavřít oči a vysypat to ze sebe. Je to jednoduchá obrana, prostě tam tehdy nebyl, bylo jen černočerno – beze světla, beze světa a slova, která nakonec ani nemusela dávat smysl. „Střež se smyslu“, slyšela někdy někde, rozechvěný vzduch, není její chyba, že jej zachytil, prostě si jen tak odfrkla z prázdna do skoroprázdna, někam tam tím směrem pryč a jinam. A nevěděla, netušila, že něco znamenají. Pro někoho.
Je to tak jednoduché, je to až k nevíře jak to „není“. „Nebylo.“ Vlastně se ani nic nestalo – nic nepostřehla (i když o tom přemýšlí, jak noha nohu mine, levá a pravá a cajdání v dešti, když mi je nejlíp a nejhůř, zavřu oči a nejsem tu, a vlastně vůbec nejsem. Nic. Funguje to, funguju, ale nejsem. Třeba si to i šeptala.)
„Vrátí“
A pak už jen stačilo otevřít oči a neotevřít je. A začít vnímat a nevnímat. A stírat slzy a nestírat. Její, jeho, kapky slané vody, někde se prostě vzaly, čistila povrch. Mlčky, automaticky, stěrače. A ještě eliminovat ty vibrace kolem, brnící ušní lalůčky, vzteklé, vyštěkané vlnění, odrazit jej beze zbytku, neprojdou. Krása. Pak už se to lepší a vibrace slábnou a obrací se někam jinam, směrem od ní. Ještě tak něco pohladit a sejít o dvě patra níž, otevřít dveře vlhku a nadechnout se. Rok.
„Vrátí se“
Ucamraná, v odrbaných džínových šortkách, pocákaná, ufoukaná, šla si tak, jako tehdy, i když musela rušit víc než obvykle. Nejasné obrazy jiskřily kolem laviček, sem tam se zhmotnila energie nevychladlých milenců, kleštěnců a jiných „-ců“, a obrazy dětí a smetí kolem chodníku. Spoutané vzdechy z leva, radostné vzlyky zprava a nahoře se ženili čerti. Všechno v pořádku, všechno postupně odrušeno, proniklo jen to, co hladí. Sametové dotyky koberců, pohledy odjinud, bramborová kaše od babičky, výtahová hudba, sex a mír. Levá a pravá, noha nohu vine, několik pohledů spolukolemobčanů, vítr v zádech a vlasy nahoře. Bez hrůzy ze všeho možného. Tak daleko. Od té špinavé ufouněné noční přestřelky.
„Vrátí se ti“
Byla teď hodně blízko jeho domu. Hodně si věřila. Ale přece jen – co když se jí jednou nepodaří odrazit všechny ty útoky? Co když to nevyjde třeba právě teď? Chyba. Chyba koncentrace. Oko. Jeho oči. Odrušeny. Levá, levá !??! „Stop a znova, pozor na to!“ zkusila si špitnout. Ale opět, jeho paže, silný stisk, slzy na rameni! Poplašený pohled nahoru – v jeho okně se svítilo. Stín za záclonou. Vůně, vůně, toho keře před barákem, silná, nasáklá potem oblaků, čpící, vtíravá – nezvládne to všechno. Pozor!!! Klid. A najednou…
Najednou byla u něj doma, utírala mu slzy prsteníčkem levé ruky a konejšila jej nesmysly. Jenomže teď se trhalo něco uvnitř. To nemůžu, nejde to, eliminovat, eliminovat, já to nechci!!! Jeho ruka se zvolna dotkla její tváře – po lících explodovala bolest, šílená, tepavá, bolest a v uších disharmonické vlnění vzduchu tvořící pálivé „Proč?“. Jeho hlas… Zlomený. Jiskřičky v pohledech, piha pod rty, obrázky na zdech, a všechno tak najednou, ruku v ruce, vždyť. Panebože, ale co uvnitř?
Stála zlomená, pod keřem na roztroušených lístcích zlatého deště, pršelo… Vůně odchodů a návratů, a zlomení. Přes peřeje slzavé řeky se nějakým podivným způsobem připlavila bolest… Tak blízko jí ještě nebyla, cítila její kousavost, byla zlá, šlapala jí po skořápkách. Nenechala jí ani zklamanou. Na nic jiného se nedalo soustředit. Sára tam stála bez levé pravé, dívala se do země, hrbila se bolestí kolem, zbortila se dovnitř a ze své potrhané ulitky stačila na poslední chvíli vytvarovat tichý sten. „Áááách“.
Dostala i odpověď:
„Vrátí se ti to.“ zašustil vítr listím zlatého deště a ofouknul jí lýtka.
A najednou jí byla. Byla jí zima.

Masakr vzpomínek

z kolekce ‘+’

Krom (scestná myšlenka)
toho
to slovo už dávno není to,
co bývalo.
Všechno mění svůj význam
s každým centimetrem výšky,
stejnostejné zůstalo jen pár prázdných hrnků
a moje knížky.

Pamatujete na sladkost slova
„perník“?
Jako spousta věcí během let
během
zesinala
a jak tak usínala
v hrobě z karamelu
sem tam jsem si uždib
míchaného tmelu
z ocelové lžičky…

A nejen ten kousek zbytnělého medu
Všechno hořkne,
naložené ve zpuchřelém láku
všechno letí
jako ve splašeném vlaku
hraní na slamníku, spousta vystrašených
a dospělých dětí
je to tak daleko
mrazivá odpoledne
táhnem za sebou sáňky (ještě teď se občas ohlédnu, jestli mi nesjely ze svahu)
už to všechno bledne
jako rajčata, obtočená kolem
latěk z mý hokejky
taky obtočený, rozmlácený,
oštípaný bolem…

Nepoštěstí

z kolekce ‘neva’

Z blízkých rukou
i vzdálených srdcí
nepoštěstí se tak často,
abychom si brali jen to, co krásné jest.

Ale z toho, co už není…

Se zárukou,
že se vrátí minulé a současné
nastane později, nepočítej, zkus,
jen chtěj z let minulých – démony nepřenést.

Jsou
ze zlosti vyvátí do obrovských sloupců -
ale okorali, nejsou tak štiplaví – na patře,
již ztrouchnivělí, vyschlí, nevhánějí slzy
ze svých řek.

Jsou to menhyry, ale

Tou (tvou)
nevinností převrátí tvé světy naruby,
světaznalý nejsi, nechválí tě neomylnost ani
šedivění, jsi bezděčně myslí jen tam, kde mizí
cizí středověk.

Vrací se doba překrásných velejemností?

Časužel -
tak to není, příteli,
tak to není,
(bílý vesmír pod nohama, hvězdami zraje)
nevstoupíš
nevykoupíš se
dvakrát z cizího ráje,
nevstoupíš
dvakrát
do stejných řek.

Ráno+poledne+kousek večera jednoho mizera…

Vrrrr!!!oubkovené spoje
nehty, zipy, brní mé
ocelové manýry
brrrr!!!ní prudík
a ty celá zamuchlá plastová jsi tak hrrrrrrr!!!ozně moje
a to BÍLO
pije nám krev na štyry…

Krrrááá!!!my kolem otevřený okno
krrrrrr!!!átká srážka s molem
prvním dnešním spojem
jen si vzduchu loknout
ssssssss!!!tačí nasát
odlepit paty z cizích hovínek
+nechtít z toho zcvoknout.

Dopr!!!!áce bez nadsázky +převracet
provázky z botníků, z popelnicí šerem
ať se snažím sebevíc
autobusem do Prčic a ještě dál
šplouch!!!ám na kanál
bahno, chlmestáme skotskou
Božkova vůně narovná
bandu saprlotskou…

…
ŠŠŠŠŠICHTÁÁÁ MĚ V ZÁTYLKU,
ještě než nahmatám v poledne
až tak do jedné svoji
butylku.
…

Á pak mi píííí!!!ská hví!!!zdá
v uších nádherněji, koncem
jízda po kolejích
domů z divočiny
domů za nadějí
plastikovou si ji uplácám z modelíny
je-to-jen-pár-hodin-ale-je-to-
PLAST, CHLAST, PLAST,
CHLAST…
SLAST.

Vyvrtáno

Vztek v pěst
když                                                 (někdy se stane)
několik okamžiků rozdělilo smutek od extáze    (že už vám)
přehršel otazníků přes usmolené saze        (to nevyjde)
spíš v šest                        (po tolikáté)
tak tak si žiješ blaze                      (že se z toho)

mou čest
si klidně zarámuju do nejbližší popelnice
studené opilé uřvané noci – nikdy více
zkus slézt
prsty v elektrice (můžete)

my zatím
děkujeme klice
že to neskončilo hůře (posrat)
a ty v mé malé noční můře
uvadáš
princezno Večernice!

(berte si na chatu vývrtku a toaletní papír!!!)

Putyční omyly

Tykání
navrhuji tykání
k mandlím na stole, nebo třeba k zasmání
ti udělají dobře..

Před sebou kalíšky
stejnosměrně odevzdaní
odevzdanou
ve své zbytečnosti
nesrovnaní
nesrovnanou
snad jen na očko
sedl jsi mi na mou
pastičku na myšky…

Stékání
navrhuji stékání
jednoho po druhém, chci mít zas něco na hraní
chci se mít pro koho (dnes)
bez ptaní…

Plané nevinnosti
zkus
obskurní vytáčky, jsi sada náplastí na má zranění
zkus mé mámení
z růží se mi líbí jen tvé okvětní plátky
zakus mé zmatky,
cožpak to nevidíš?
Mezi řádky dnešního představení
se zubí
můra noci
přilétla z ní a nechce zpátky…

Jenom to…

Nepletu

Slyšíš – támhle v křoví?
lásko…
Slyšíš, jak je to tam měkké
na dotek?

Pěšinou
mísí se okolo
pustinou
světýlka
s vůněmi a pohyby lesa splynout nemohou
a tak tak brousí kolem
(lehounké vžum, vžžžum nakreslí po větru)
tvého svétýlka před tvým domem

Ale ty nejsi
doma
tenký stonek mi pomáhá
vratký
vznést se na úroveň
pohasnutých roztahaných závěsů noci
je jemňounce sněžno, rozfoukaný pěnopěň tě roztahá
až příjdeš zpátky
a je vzdušno
je srpek srpna
hledám tě
hladím tě
máš
hladkosladké hrátky…

kde jsi?
ve steztičkách ze stesku
se couráš
sama se brouzdáš hvozdem?
probleskuj aspoň prosím!
ať tě můžu…
vždyť tě tady
nosím

kdysi jsem ti foukal do vlasů
až mi budeš daleko
za řekou
za dvěma, cestičkami bez prámů
za šesti hlubokými přečernými
roklinkami,
u splavů budu usínat
a posílat ti do všech stran po proudu
slaďounké ucourané polibky
ze tvých cest tady,
z našich rán…

a
budu po tobě sbírat stopy
těch malinkých chodidýlek
všude kolem
jsem hloupý, že je jen vážu do svazků
pro ozdobu – nesepnutých
jak tenké nohy od strašilek
děsím se jen dalších chvilek
upletených ze slzavých
provázků…

Patřit víc

z kolekce ‘neva’

Víš co teď mám?

Tu tvou chuť
notovanou od slavíků
která ti tak samozřejmě
trylkovala na jazyku
jak nalezený rým
tak umanutá, nechtěla pustit
u mýdlových oper zahuštěná
zhořklá pachuť okamžiků
s ním

či

bdím
jen to nevyslovit
spoustu těch otazníků kolem tvého čela
vždyť teď je ještě teď
a včera bylo včera
a zítra budu lovit
v pamětech
cos povídala o dětech
o starých zvycích, o světech
a o snech
které máš a plánuješ
na zítra, pozítří
na dnes, zítra
kdyžs mi brala dech
a škrtila mé včerejší sny, těla, světy, světla a vzněty
tak ležérně
tak spontánně
tak jsi mě vždycky měla
tak na zádech…

Zbylo jen patro
a vzduch
jdoucí z plic
A nemožnosti
se o něco opřít
zapřít
Patřit víc…

Na půdě v rohu leží v hromádce neštěstí malý dřevěný krucifix

z kolekce ‘+’

V rámci ticha
napnutý visí
žerou mu krysy
oči

V rámci světla
se mu rouška sesula
je jenom dítě
tak trošku zapáchá
močí

V rámci víry
život je zkouška
a ON
nevidí tě
tvé prosíky
má místo očí díry
a kdyby tehdy nefasoval
patentní hřebíky
skočí

Jako my…

Na půdě v rohu leží v hromádce neštěstí malý dřevěný krucifix II.

S párátky jednohubek
vkládám vinu do tvých dlaní
jsou to váhy a tvé
oči nakloněné jsou
k zulíbání

S řemínkem na náhubek
vkládám úkol do tvých paží
jsou to stroje a tvá
záda natažena jsou
jak se snaží

Se stránkou pochybností
vkládám názor do tvých uší
jsou to flétny a tvá
ústa pokřivena jsou
jak něco tuší

S prstýnkem nevinnosti
vkládám úděl na tvé nohy
jsou to rány a tvé
vlasy zkrvavené jsou
když se lidé postí

S potleskem seřazených hostí
vkládám korunu na tvou hlavu
jsi můj král a tvá
šíje napnutá je
jak se těší
těší
na popravu…

Teď jen – kdo podlehne?

z kolekce ‘neva’
Provázejí mne marionety
z lesklého dubu ručně splácané
se šňůrkami kolem mých zápěstí

Provázejí mne prapodivné světy
ve kterých vždy mi hráli, jak to dopadne
zápletky z cizích neštěstí

Provází mne i sami herci
grimasy zkoušejí, role nesnadné
však hluboko vštípené vlastním bolem

Provází mne i divadla sama
každé je stará černá dáma
hrozí mi lístky, když jdu kolem
v kostýmku nápadném…

Chvilky

z kolekce ‘+’
Když večer ztichne
vítr
a mráz si sbírá zpátky
květy po oknech
hebký ušák voní upraženou kávou
a dezert chutná
jako slunce na zádech

otevřu si knížku

pustím hudbu hravou
a nechám „včera“ hrát
a když
gramofon praská stejně
jako svíčka na kamnech
pak to jen jedno může znamenat

protože později

svíčka pohasíná
a hudba zase jiná
kocour kůže líná
si lehá na pelech
jsem tu sama, samotinká -
tvá malá nahá žínka
jen s tou velkou chladnou rukou
na ňadrech…

Komunitní

Krademe si
někdy srdce
jindy třeba libozvučný rým

hrajeme si
někdy s míčem
jindy zase s cizím neštěstím

voníme si
někdo těžce
jiný se sčuchne s dalším hned

někdy si i lžeme
„uvidím vás rád,
však přijďte posedět“

zpíváme si
někdo o ničem
a jiný nemá komu

žijeme si
někdo líp
a někdo hůře
a všichni chtějí domů…

Rána

Šeptáš mi ticho
podmechové ticho
v nastavených dlaních
se mi klaní
a voní
jasmínem

neptám se tě přímo
upřímně přímo
při sedánkách ranních
na loupácích
slaných
v kávě se plavíme

ptám se jinak

drobím ti zbytky
jednou rukou táhneš vlnám linky
a ve vlasech kytky
z nich drobím kousky těch loupáků kolem
mě
v malém plýtkém šálku
za malým stolem
sedíš
a voníš

bezvadně

a já slyším ticho
jsi rána
nezavřená
nezaschlá
celá nevadíš
i když vidět je jen jedna ze tvých ran
a tou pak proudí ostatní

ucházíš mi
volně do všech stran
a zeď za tebou
je najednou tak bílá
a ráno je dnes také bílé

dokud nezmatní
ráno bude bílé
plné
bílých vran…

Sladké malé něco

U mléčného baru paní Krásy
stálo jednou Štěstí
s rozcuchanými vlasy
navíc
pohádané s Láskou

zatnuté pěstičky
pár drobných
pro štěstí
koukalo z uličky
na očích
s černou páskou

a pobroukávalo si do rukávů
maličké

láska spojuje
s mým svolením
s vámi zatočí
láska rozděluje
to si pak každý bere
mé zlaté vlasy
někteří ovšem ze všech sil
z cizích úst trhají nerovný díl
na zlý časy

a rozcinkanými zlaťáčky
chřestilo chladně
v malých dlaních
mé malé pokakané
na lidi kolem
šetřilo si na nich dlouho
na vlasy vytrhané

a přitom krásné bylo
mlčky dítě, plačky v tvářích ženu
já se jen díval a čekal, co se stane
stálo a potichu láteřilo

Má tohle vůbec ještě cenu?
Copak se dnes platí jinou měnou?
Mám na to sílu?

nemělo
ručičku nastavenou

Nanečasto

z kolekce ‘neva’
Vypranýřoval jsem si
uvnitř
v extrateriéru
kolik mě to stálo slabostí
vypulíroval jsem co se ještě dalo
vyprášil jsem to ven (hodně lidí tehdy poznalo mé lži a srkalo mi je zpátky)
a svatí mi vykukovali z uší
a já se vylíčil

(jinak)

večer jsem sám sebe ukládal
opatrně do smetí – netřásl jsem hlavou, aby ses mi nevysypala
taková, jaká tam sedíš
usínal jsem bezpočetněkrát s tím tvým
ve svém náručí
a ze spaní jsem nohou shazoval
dup dup
kostky jsou
zbržděný

(krásný to …. to krásný, že mi něco vlezlo mezi slova)

a pohrkalo se mi
něco se mi stalo
A v mý hlavě se směje
vypadni
Slezenina
házíme tam po sobě krásnými fris-tolerancemi
popíjí se veselí se nevěší se
a když o sebe ťuknou dvě světla nad hlavou
častují se polibky
a pod postelí chrastí:
né Emile, už žádný další Scrabble
chcete pivo teď?
já jen, že žolíky najdete pod kanastou

o půlnoci
s hlavou svěcenou vyjdu ven
a připliju vám všem do oken
„Nanečasto…“

Teorie emočních bariér

Jen tak mě napadá
uřícený sportem (i tím životem – koneckonců)
na levou nohu
mám našlápnuto
jen tak mě napadá

mládí
dávno na závětrné straně měsíce
spalo se mi líp
tehdy
proč spí mladí lidé sami
na dvou sražených postelích?

mládí
s nabrknutou touhou se mi někam rozplynulo
mládí

nebylo to lepší – když níž bylo výš a
výš níž?
bez hranic tak krásně před sebou a volní
a přece namačkaní v kleci
mládí

a teď?
co je teď?
stáří přece nemá dlouhé
kudrnaté vlasy
modré oči a ruce opálené do hněda
co je teď?

mládí

je to mládí
jen výš je výš a níž je níž,
než bylo kdysi
a za tu všechnu radost
bolest uvidíš
a pod peřinou ztrácíš
mé nevinné rysy…

Smutnoklam

Mrazením
kolem ušních boltců
některé ženy roztávají
a hodlají konečně
patřit nám

Zmrazením
vlastních hlubokých citů
si někteří muži
nalévají
pocit síly pochybné
nevím kam

Jsem kostka ledu
zamražená někde hluboko
stékají
kapky stékají
stékají
mi slzy
jsem jen sám
jsem jen kus ledu

smutnoklam…

Marností lun

S tichostí
bříz
řízne vítr do tvých
strun

s marností
viz
na mé čelo – na řádek
zašlých vpálených
/kulek/
run

líbáš je
provinile
pálí
pálíš
musíš
víš
že jsou tvé

odpouštím
barvě nachové
a zvolna
i tobě
bláhové
když svítíš mi
na hrobě

zašlou a zteřelou
marností lun

Sanatorium (rohový domek se slunečníky)

Na konci silnice
až tam vzadu
jak se doleva točí
u Marky do sklenic zlatavý mok -
na konci silnice
oddám se sladu
když jazyk si namočím
rok co rok

když ráno mne
přepadá
vítám slunce
výročími
a ono odpovídá
v 6:04
výbuchy nádhernými
pokaždé, vždycky
netopýři
vylétnou mi z hlavy
a já pak zas pokaždé
s nimi
hýřím a tím slavím freneticky
rok štírů, míru, ďáblů i víl

každý rok se spolu namažem
sluncem
a ono nám na další
paprsky hřejivými
i na cestu domů
dodá sil

Milá paní

Dobrý večer
ráno
nebo třeba noc

to závisí na intenzitě světla
přirozeného světla
nebo na Vás samotných
hezké, ne?

já jen, že
…
neruším?
neruším Vás?
to bych opravdu hledal dlouho
omluvu nebo tak
něco

zprvu jsem se zdráhal psáti dopis všem
já se vůbec zdráhám
někdy se zdráhám až do kuropění
koroptvění, umrtvení
do samého božího rána
se omlouvám
ateistům

ale když už se odhodlám
ohlodám, odmodlám
tak to stojí za nic
mi smolaři si rozumíme
a modeláři
též

ruku na srdce, nebo jinou z částí
těla
Vy si myslíte, že se nudím, viďte?
nebo že jsem se jen zbláznil
ale né
to já né
jen jsem chtěl, aby mi někdo poradil
nevadil, naladil
mě do dnešního rána

víte, hledám odpověď (a pointu taky, ale ona
mě ještě tento
napadne, popadne, Poprad-Tatry)
víte, ostych stranou
umím ještě psát?
dopisy a rukou a tak?
odpovězte prosím do deseti minut
deseti nejlepším přátelům
a budete umět psát
taky
nebo spát

…

a kde mám pointu?
tady je mrška se mi ztratila, zvrátila, marnila…

Když nerozhodnost padne v náruč zlobě
hlodají obě
na jednu stranu
ne doleva, ne doprava,
ne dopředu či vzad
ani nahoru ani dolů
jenom dovnitř
tam máš přece ránu
tak ji zavři blázne a nechtěj
ostrouhat

S mohutným pozdravem
J.V. t.c.t.s.v. (paní)

T

z kolekce ‘+’

co bys chtěla dělat teď?

jsme volní, čistí, jako pavučina v rohu
bojím se jí, ale s výdechem obdivným
máš moje šortky, pod koleny
a svetřík huňatý bývá zima
takhle poránu
bývá rýma

tak takové to je … vždycky sis
mi stěžovala, že nemůžem být spolu
sami a srkala jsi indiánské léto
před skříňkou
s origami vláčná jako vanilkový krém
jako
jako tahy štětečkem

pamatuju si, jak jsme objevovali
se objevovali ruku v ruce s námi
půdorysy kostelů a mezi nimi
krása na můstku z červených latěk
na hladině bylo okno nikam
a tehdy snad poprvé jsem byl
s tebou sám

a když
si připadám… ne
když připadáš mi, že jsi někdo jiný
a já se bráním nepotřebuju tě
v tu chvíli vyhážu tvé
její stíny
a nechám tě – samo sebou
samu sebou
proč si natíráš obličej, když jsem tu jenom já?

…

potáhnu a típnu si jedinou skvrnu na mé tváři
sedíš v trávě před domem a žmouláš v koutku tužku
hledáš mi rým?
bosa, divoký česnek pod hlavou, a svetr smotaný
nech slova slovy
miluju tě

BHASyndrom

ano
jsou tady, neptej se tak hloupě
nejsi sám
zrcadlí se v kalužích, po nocích spojují střepy
naměkko, jsou vyvrhlí, jsou zlí
někdo ukradl bohu oči

když se jich dotkneš, svítí
z ničeho PM PM PM
točí ledabyle vlastními
světy a sluncem
těm co nevidí
každý s vlastní tmou
hrozbou
uvnitř schovanou
věřím už jen sám
v sobě

nejsou nápadní, většinou
stojí schoulení
mají strach nebo jen nechtějí
a v sobě teplo
a něžnou hloubku spánků
tužku či jinou část těla
cucají
mráz po zádech

…

chceš se poznat?
nemusí to být zrovna…
opravdu?

nadechni se
spočítej cigarety
nech hrát hudbu
nech plynout slova
nech se a
pusť tu radost/bolest
s clonou přes oči neslepí
přicházejí

bleeding hearts & artists
rogera waterse
krvácí ti po půlnocích srdce?

…

z kolekce ‘neva’

no tak se ti tu rozbrečím, vzlyk, vzlyk,
ahhaha, občas to zvoní jako smích
mám ruce za zády, vrostly do opěrek, snadno
zakořenit
i to je ten důvod, já vím,
je mi jedno, že to druzí vidí

vezmeš to v potaz, polkneš,
právě jsem poničil tvé nejskvostnější
plátno
možná mě chytíš za ruku, rukou ušmudlanou
nečekalas mě, měl to být někdo víc
o trochu
o trochu
vyrovnanější
upadne ti něco málo
na zem, je to moc daleko
nechci na to sahat
bolavý hřbet vzlíná
z cigaret

kde je žít?

nikam, nikam, nikam
zvedneš mne na chvilku
spadnu ti, nemám sílu, nemáš sílu
umlátíš mne kostkou
Rubikovou
tři roky v prostoru
hledám novou
jsem

loutka, tak spím,
loutka, tak miluji,
loutka, tak se po nocích
ukájím
nejsem dítě, nejsi dítě,
našla sis novou, líbivou
hračku hbitě
přestřihni mi pouta
vždyť už je to tak strašně
Dávno
nech mě jít

a neměj strach, umlčená,
nahradí tě
miluji tě
další žena
cit

Naprostá ztráta komunikace

z kolekce ‘neva’

jiné druhy
jiné světy, proto je všechno z nich
tak daleko
dvě bytosti spojují jen dva mosty
minulost
a budoucnost
ty a já
láska a bolest

nejdou strhnout
stejně jako nejde
povyšovat lásku na utrpení
nakonec zjistíš, že
je to jen
hnus
bolest
zloba
a zklamání
i když všechno dřív tak krásné

bylo

„láska“ je jen slovo
to krásné z ní vyprchává
tak rychle a neúprosně jako slovo
z tvých úst
jen štěstí z ní dělá něco víc
vím
kazím mýty
honím stíny
odpusť mi
nemám kde spát
třeba jednou budeš stát, v zimě, opřený hlavou o studenou kamennou zeď a nikdo nebude doma, poprvé

střádej si krásnůstky na horší časy

naprostá ztráta komunikace
naprostá ztráta porozumění
naprostá ztráta všeho
co ještě včera mělo cenu
není

Pod malým sklíčkem

pod malým sklíčkem dní
popraskaným
od rádia
leží rozpláclý smutný klaun

líčidla rozežraná
od slz
i ústa
zaplakala

šmouhy od utěrek a taky
prasklinky
nové nebe
nová úzkost

zkoušel moc
zkoušel se podplazit
zkoušel rozbít mraky
zkoušel třeba
chytit tu malou skvrnku v oku
nešlo to

nikdy to moc nešlo, ale

ono to asi
nebude zadarmo
stále ještě buší
pěstičkami
a zvoní
láskou zvoní
až do umdlení mu
nad hlavou
každý den vychází
nové slunce

Z mého pohledu, z tvého pohledu

už nevím

už nevím
co bych chtěla mít
uprostřed čela monolit
viz
že mám s vlasy plavými
také mozek, touhu, sny a cit

už nevím
co bych měla chtít
kolem dokola pevný kryt
ciť
klepot plátů nehty černými
takových

už nevím
co bych chtěla chtít
nechej sám sebe promluvit
slyš
hluk z hloubi skok a za nimi
strach s prázdnými
prsty od hlíny

…

už nevím
zda mám cítit cit
mýtit cit
nebo zatančit
jenom jsem poznal, že
musím se zkoušet
do zimy
úplně pochopit

Tleskej mi

Každý den
z tebe strhávám peřinu
jen pojď pryč do stínu
tleskání dlaní

cítíš to dole? jsme tak nízko
jen tady se můžeme dotýkat
chce se mi s tebou unikat
slintáme lhaním

jen s tebou mám kalhoty do zvonu
jen s tebou mám ve vlasech vítr
jsi mé předivné dobrozdání
a já jsem si ještě
neunikl

bolí mě prsteníček
když si ho tisknu ke spánku, ve špinavém rohu
pohádky měkkých postelí, prašného stohu
jsem na tobě abys nemohla padat za ním

radši ti něčím svážu ústa
už mě nějak nebaví krátit si vlasy
založím cirkus s krocením krásy, čím tě teď svazuju?
nekřič na mě
mlč lásko
asi milováním

Domeček z karet

Obyčejný kluk, nastoupil
a posadil se proti mně
ob řadu
nikdo to vůbec nečekal
když začal plakat

dívám se do polí
jako ostatní
nevím
co dělat
vím jenom, že mám v krku kousky knedlíku
už od oběda

soumrak se mračí
a venku tančí pásma
a ptáci
krvácí jimi obzor
od žilek v jeho očích

jsme nemocní
jím
jsme to my a dýcháme prudčeji
nesnášíme
ten hrozný tlak všude kolem
organismus, sleduju procesy
vytěsňování
lítost
strach

dál se točíme, včera já, dnes ty
kamínky se sypou a rádio hraje
nedrncej tolik
hloupý
svět
odeber kartu ze svého balíčku
nemusíš se na ni dívat
pamatuješ si ji
ať už je, nebo není
ze základů

ach bože
můj
pokolikáté už
hroutí se ti

Noci čarodějné

z kolekce ‘+’
jsi váha
voníš staromile
a slaměnky vysušené
zdrcené leží v šátku

jsi slova
zpíváš s Karlem Krylem
rukou hravě necháš jiskry
zmatku poletovat

jsi ústa
chutnáš nahodile
a do neděle ještě troška
usmolená
z pátku

jsi dlaně
z nemetaných dílen
táhne anděl v cizím těle
zmrzlou karimatku

a potom jen touha
poránu

chuť udolaných střílen
šátky zpod postele
mi věšíš na hlavu
a smíchem se rouháš po podlaze
kde jsem tě uhranul…

Divočinou

Válím sudy
přerostly mi nehty
a tak si je škrábu
o namoklou kůru stromů

chutnám kapky zbytků
na prstech se mi zelenají rány
otrhané cáry visí
na zádech
je život jednodušší

válím se
přerostly mi ty nehty
a tak se ve vlasech drbu
drápy popadají
s cinkáním převaluji v dlaních

jím nezetlelé listí
nechám se vyhánět z nor
zahřeju se
hurá na kukaččí hnízda
do jara je času
habaděj

válím
v poslední době
strašně válím
jsem mladý úspěšný trhan
na Hlaváku
přerostlo mi srdce
a tak si je škrábu
o namoklou kůru bohů

ještě cigaretu
však zafouká
jednou z druhé strany

Barvám na cestě

Barvy střídají
košile podzimu
ve stromech jejich střapaté ocasy
drakům modřínům
kýveš
když kráčíš do stájí
vzpomeň si na lístky
které v květinách
létaly

víš,
pořád pamatuju

jak smutek
vyklaly
když s tvými šaty
padal nezármutek
laskavý…

Ráno ochutnám

z kolekce ‘+’
Vaříš z vášně
koláče stydnou dva otisky dlaní
kroužíš do těsta hladce vlhkého
tupou hranou bože prozatím
otvory z milování

přicházím

perutě
derou se mi na jazyk
jako horká slina nepoznaných chutí
drsně splihlé jako stěrky
na horkém másle
ztřepené

ještě ne

oprašky moukou
bojím se dýchat “aby” a “kdyby”
spojením obou vzniká “ano”
z černého máku
přidej nám
do mísy plné sladké jíšky

kterou
až ráno ochutnám…

Drtiči odpadků

jako malí jsme ho obdivovali
tlačili se kolem něj jako na vánoční cukroví
stroužkem česneku jsme ucpávali bříška
a máma nesla další várku
od sousedů

pak když noc na oplátku sametově hladila
a ve vzduchu kousky lepidla z poskládaných draků
spalo se dobře, jako po chlebu s máslem
i malou hrstkou máku
a s čajem s troškou medu

v podkroví…

Mučení zvané „Guttenberg“

Tisknou mi hlavu 22,
lis pěkně namastili chuchvalci černými, sem tam “á”,
z jedné strany opora, z druhé buchar,
nezblázni se človíčku, vždyť domov máš tam, kde to nejmíň tlačí,
nebo ne?

usmívám se na obě strany a tiskař se řehtá
roztomile, a všichni jsme šťastní, bum, bum -
mý vlasy lítaj na všechny strany
ucpávají odpad, jak se sluší a bratří
usychají
až ráno tiskař přestane, koupím si zvon
to za ty vlasy – platím jimi běžně

jen doufám, že bude mít srdce
něžné…

Ulicemi

z kolekce ‘+’
u dopravní značky s rudým nákrčníkem
držím natrhané světy
a dole, těsně pod chodníkem
hnijí kastaněty

jak je ulicemi?

dva proudy proudí – němý a pravý
do nikam jedou tam a zpátky
ve zbytku kávy plavou
zvratky

jsou 4
přeprsené mraky mě hladí bradavkami
netopýři ulétli dolů, nesají spolu
s vlaštovkami
je mlžno, klidno,
nevýbušno

okapy svádí nejen vodu
tak hladké na kotník
tak prosté svodů
na dotyk

je nějak smutno, asexuálno
asi se potkala chladná pásma
rohlíky ještě křupou
podrážkami časna

jsou 3
přeprsené mraky mě hladí bradavkami
andělé ulétli dolů, spolu s jednou paní
je mlžno, klidno,
nevýbušno

jsme tu sami…

Klidné

klidné
jak lahodnost tohoto slova
vše klidné
a tobě stydne dým

vlídne
ti s tím koho jsi nechtěla schovat
vše vlídne ti
s ním

klidné
zkus dokola opakovat
vše klidné je
cítit jehličím

sněží ti do malin
ručičky nahoru
a hebký smích
je
sníh!
je
sníh!
je sníh…

Flashback

z kolekce ‘neva’
miluju tyhle přesuny
jsi tu, jakos tu kdysi byla
v prstech copánky, kape ti z nich krev, ale ty se směješ
je to hlína
v dlaních gumičky a jejich nevpletené
promiň
plus čtyři kila

záblesk
krajková záclona v pozadí vyjekla
bílou
na fotkách šmouhy, na víčka padá první pěna
význam (své oči) odmykám tvýma očima
světlo zhasíná a na zácloně
chybí žena

… (hotovo) …

sedíš a notuješ si
z notýsků svých gest
a hážeš smíšky vlevo vpravo
ty jediné mohly trochu kvést
v mém mrtvém písku
ani vyklíčit nestačily… jen vlasy vyrostly mi – po ramena, tam kam ty …

… (člověk se pořád mění, to první slovo na začátku jsem nepsal já) …

mé malé děvčátko, odsekávám
haním tě za něco a peskuju místo kočkování
a přitom toužím kůly přibitými aspoň na chvíli, že jsi zas tady
svou měkkou dlaní tak strašně zády…
Stydím se za vše, co ti říkám
mávám s nimi, abych smazal vše a začal znovu
rozepínat nuly, víš kam mířím…
(jak krásné bylo číslo čtyři)

… (“záblesk” je stáří černobílých momentek) …

nakonec mi ty kůly vypadnou z kloubů
a já jimi mlátím do tmy, až slzy lítaj
tisknu si paže k tělu
a šeptám promiň!, promiň! – vidíš, jak bylo lehké ti odpustit
aspoň do čtyřech do rána
rdousím se
studeným řízkem
a řetízkem na prsou (s články v krku)

Až se někde tam daleko probudíš, zjistíš, že jsi na hrudi odraná…
Jak dlouho ještě potrvá
než odpustím sám sobě?

Bude pršet

“Víš, že dlaně jsou nádobky na dívčí ňadra?” zahihňala se. “Jen nesmíš moc hltat, i když máš hlad a při ruce dvě naběračky! I s obyčejnou polívkou si musíš pohrát – mohl by ses spálit. Ale zas pozor, aby ti nevystydla, chichi!”
Brouzdavými kroky chutnala trávník a mezi broukáním se pokoušela najít svůj první letošní čtyřlístek. Komické, přišlo mi. Tohle “moje dítě” mi tu cituje mě samého – s cukajícími koutky si schovává tvář do dlaní a přitom je uvnitř tak neuvěřitelně horké. Vždy, když jej políbím, rozlije se mi po ústech jako čerstvě rozkrojený chleba. Vůně domoviny – každý by měl mít při ruce někoho podobného, třeba jen na chvíli – co to jenom jde. Tuhle chvilku si musím prožít naplno, nebude moc podobných. Bohužel. Mám v těchto věcech docela jasno. Asi před třemi roky jsem se začal bavit psaním. No, bavit, občas to moc zábava nebyla, pravda – okouzlující na tom ovšem bylo to, že kdykoliv jsem se zpětně vrátil ke svým starším dílkům, zjistil jsem, že se “vyplnily”. Prostě jsem pochopil, že jsem schopný si svou budoucnost napsat dopředu. Věříte mi? Nesmím samozřejmě přestřelit, abych moc nestrhal své bohy – ale i tak, víte co všechno to obnáší? Jen je škoda, že jsem před těmi třemi léty začal zrovna dekadentními epickými tragédiemi. Ale co, Ann už dávno doklepala na nebeskou bránu a od té doby bylo všechno jenom na mně…

Příjemně poblouzněný, jsem se protáhnul a zavrátil hlavu zpět na lavičku. Dneska se nic nechtělo. Ne, že by se “mi” nic nechtělo. Prostě se nic nechtělo ničemu – všechno lelkovalo, i já jsem lelkoval, jak se to v létě dělává, dlaně ve škvírách po nožících milenců – jsme tady, všechno bude dobrý, v tomhle prošuměném ránu. Klidném ránu. Nepotřebuju řvát odpovědi na slavíky, takhle je mi akorát. Co bych si ještě přimyslel, než otevřu oči? Je ještě něco příjemnějšího? Co takhle nějaké pěkné sny? Jak to bylo?

Slunce ten den zrovna na nosech nešimralo, na sobotu zavřelo, přesto vonělo všude kolem, asi na chvilku kouskem proklouzlo škvírou v mracích. Odněkud z hůry mi ten klid přerušila ona svými rameny. Odpočíval jsem právě v říši utahaných, když mi strčila do úst stéblo šťovíku. Šťovík jsem neměl v zubech už aspoň deset let.
“Tak co, už jsi ho našla?” zakašlal jsem v rychlosti splácanou omluvu za svou línou ospalost.
“Čtyřlístek? Ne…”
“Mám tebe, to mi přece musí stačit…” dala mi ruce kolem krku. Zašimrala mě svým stéblem na uchu a já ji objal.
“Dneska bude pěkně hnusně.” zamumlala mi do šíje.
“Nebude hnusně, dneska bude pršet.” hlesnul jsem naše tajné vyznání a přitisknul si ji co nejblíž k sobě.
“Bude pršet,” zajela mi prsty na záda a schovala si hlavu pod mé tričko. Tohle jsem vždycky miloval – ovšem, nikdy jsem neměl psa. Nejsem na takové roztomilé něžnosti zvyklý a proto mě asi tolik lákají. To její “bude pršet.” Taky.
S pohledem na mraky – slunce ten den nevystrčilo ze své skrýšky ani prst. Ovšem. Nebylo ho třeba, vystačili jsme si sami. Nechám se dál jen překvapovat. Mám to všechno tak dobře promyšlené…

Lebedili jsme si moc hezky, a i když po té velké průtrži nespadla na zem dlouho ani kapka, věděl jsem potají, že bude pršet ještě dobré dva měsíce… A pak zase za rok. A za rok. A dál…

(28.7.2004)

Ztráty nevinností

vlhkýma rukama
potkávám šeď jak si štráduje po městě
s kapsou vysypanou prapodivným tvorům
a zaklesnuté malíčky

ty časy minuly
kdy nám pro radost po cestě
deset korun stačilo
na kočičí jazýčky

Velkolepě působí výtvarný záměr díla…

Podzim
žloutne listí
copak se neděje už nic víc?

po světe lítaj teroristi
Číňani na Měsíc

Podzim
listí nám hnědne
vichřice v komíně řve z plných plic

v ulicích potkávám v noci i ve dne
pomalé záněty okostic

Podzim
zafouká vítr
a s listím padá i další věc

nejsou to karty, jsou to mé lásky
přilétly vrány

A krkavec…

Cintat o psaní

„Psaní je nejnesmyslnější způsob, jak získat úplně všechno…“
26.11.2003

Na plátna potulných malířů

z kolekce ‘neva’
Namalovala sis tvář
za kterou opět projednou
tuším úlevu

všechny ty barvy svázané v jednom gestu
sevřenými ústy plují koutky vzad
a nahoru
a výš

víš
namaloval jsem si tvář – kdysi
byla tvá a dnes ji ve tvém výrazu
pošlem dál
dvěma prsty spolu
na plátna potulných malířů…

Smutná sama

z kolekce ‘+’

smutná
sama

když sedím v metru, píšu knihu na koleně
jednou bude hotová, než se mi stránky
rozletí halou

smutná
sama

navždy panna
kreslím si na okno ta písmena
měl to být název, ale je to jen fráze

smutná
sama

je taková -
Chodov – Pankrác – I.P.Pavlova
přes ten vydýchaný nápis, vzniklý z ničeho
jedna z nich jednou bude má

smutná
sama

Konce

leháš si po mém boku
směrem k oknu
obkročmo na polštář
dneska ne

významně koukám na strop
dřevění mi pravá
jak se snaží přemluvit levačku
že to na ni není

je to k vydržení

II.

sedím nahý v hale a čumím do zrcadla
a z nudy sčítám čísla
na svým ciferníku
kdyby ten telefon zazvonil
asi bych se vylekal a zakryl se nedělním Bleskem

život je divadlo a člověk herec
sedící v první řadě

III.

jde řada otloukánků
otloukánek jedna
otloukánek dva
otloukánek tři
a ten vpředu zavětří – jde o jednoho víc

no nic
jde řada otloukánků…

IV.

je konec
ono se to lehce řekne
těžce polkne
i ten, který zrovna prošel kolem

je konec a konci je to líto
a tak nám náhradou hledá
začátek
stejný jako je on sám…

Vypadnout z hnízda

z kolekce ‘+’
nezapnul jsem světla
odnesou to mouchy, komáři a zvěř
zbytečně si ťukáš na čelo
nezebou tě z nás konečky prstů?

jedu rychle
a z příkopů na mě mávají a křičí
strhnou si čepici a dupou po ní
když je minu
svět je pruh špíny

zleva doprava
zprava doleva
mraky splácané těsně nad obzor
a vrány řvou “Kruci, díky”
že je tak sychravo, netečno
a černo

jedu domů

tam do sebe havrani neklovou
jen létají tam a zpátky
a shánějí kus žvance
nad hřištěm s průlezkou na kopci
u kolejí

jedu poděkovat těm, co mě naučili létat…

Strach a hnus na Žižkově

měsíc se klaní namokvalé dlažbě
mává celým mořem
pusto – žili tady lvi
teď jen dívenky s rukou od zelené a somráci
nastydlí

aspoň to zábradlí vytrhali
teď se tu dá dýchat – teplo z cigaret
a asfaltová tíha
nadrcená koly řvoucích Karos
sténá nazpaměť:

“Protlač se dveřmi – schody plné báglů
a pospěš deštěm zařvi z plných plic
Florenc, to je moje místo!”
jsi trochu mimo
tento svět?

“v Brně nestavíme pane, jedem přímo”
houkne ďábel nazdař žlutým obrům
a vjedem do žil chytat noční sněť.

a s námi také měsíc

snění v zarovnání
není nad to nechat se unést
sem tam – tam kam nechci
unášíš mě
a s námi také měsíc

červenou

popadané vlasy
rozevláté touhy byly
jako tehdy, jako kdysi
znameními
a já, unášený – tehdy ještě oči
rozšířené

černou

mými vlasy
černé jen tehdy, když vylezu z vany
z TÉ vany
jako tehdy, jako kdysi
unášíš mě
a s námi také měsíc
na loďce pod hvězdami

buď se mnou na ní

Ježíšku, panáčku, já tě budu rozlívati…

pinta za pintou
a po cestě domů, lidé kolem
pospíchají
na sobě kabátky z Vánoční koledy
chudí jak Dickens byl
chudí duchem
Vánoc

škopek za škopkem
po cestě do kostela, lidé kolem
spěchají – on
čeká, dnes čeká na nás
my kleštěmi a dláty půjdem
sejmout všechny uplakané Vánoce
z kříže

proč to ještě nikoho nenapadlo!?

Jediná bez jména

teď
bliklo světlo
tmou
můry okamžiku se z něj odlepily a spadly
o pár roků dál

je začátek
zjemnění hran
kruhy kolem očí lamp – voňavé ráno
víš
nejjemnější rastr
vytvoříš slzami

II.

vodopády
hraju si s prameny s rukou zalomenou
až na severním pólu
dýcháš mi na okna a kreslíš šálou mraky
dýcháš mi na sny

chci kreslit taky, splácám další papír
s rudými líčky
mi v ruce drtíš křídu
udýchaná
jak už chceš být doma

je milo a vlídno
plápolám ulicí a běžím shánět dárky
je milo a vlídno

a všude v prstech bílo

III.

když potlesk prší tancem
když raší v zemi strach
rozpouštíš se mi po stranách
z pódia se roztékáš do všech mých žil

dnes slavíme lásko
sfoukni svíčku

před rokem jsem se narodil

IV.

dívám se do tvého srdce
sedí tam dítě
mračí se
jakoby mu někdo sebral pastelky,
které dostalo právě od tebe
jsou tam
rozšlapané
jen bílá zbyla

vzpomínka

nalej mi krásko
do druhé nohy
poslechni si můj dnešní sen

to dítě co máš uvnitř sebe
má skryté vlohy
patlat si křídu po rukách a dýchat do oken

neber mu barvičky a rozsviť mu prosím
nevidí na to

je konec
můry okamžiku se odlepí a spadnou
zjemnění hran
kruhy kolem očí lamp – voňavé ráno
víš

PF2004

běžný den, jen
sbíhavost dlaní a trocha ruda v tvářích

šťastný nový rok!
kopou lidé do sněhu a rozbíjejí hlavy
šťastný nový rok!
s trochou vína, co nedokážou strávit
šťastný nový rok!
banda tupců táhne s sebou sáňky
šťastný nový rok!
když za tím starým spadly šraňky

máme strach oba, ale
dlaně jsou ještě tam, kde jsme je čekali
a tak
rychlík Strach se nakonec rozjel nečekaným směrem
chutnalas slaně, když jsme se líbali
zmámení před kostelem

na šťastný nový rok

.

z kolekce ‘neva’
je tady tak dusno
až vlhnou zdi
zaschlé zbytky na talířích
moderní umění posté znovu a jinak

z toho tepla tady se dá krásně sledovat ta zima
tam
všechno to tak strašně letí
bojím se tu jenom brečet
a pavouků

není kam seškrábat zbytky
koš je plný a venku tma

Uhozená koulovina

napadl mě sníh
auta do mě jizvy vyjezdila
kolemjdoucí si pak rukávy vyhrnuli
a s ”hurá” do mě
a do sebe

stojíš tam s nima
kde
v zápěstích zemřel můj smích
bílá jako stěna

sněhuláci přece nemívají červánkové packy

Chtěl bych tam někdy zavítat

z kolekce ‘neva’
chtěl bych tam někdy zavítat
jak sis ustlala, tak si lehnout
a sledovat jak se češeš a žasnout zatím, jak moc
světlo smát se pokouší

když se tě dotýká
když se tě dotýká
když se tě dotýká

Dáma s hranostajem

z kolekce ‘+’
smír mrazivé je slovo
když ledové sníš báje
vždy v uších straší dlouho
pročpak si takhle hrajem?

mám z něj strach:

to slovo má nádech
jako když v klinči tvá lýtka svádí
dáma s hranostajem
a výdech
nejsem dost da
ani Vinci
jen dýchám
a to slovo dál hraje

Kdyby to přece jenom mělo nějaké hlubší sdělení

z kolekce ‘+’

Spaste svoji duši!!!!
asi abych padl k zemi
někdo to vyryl klacíkem
do čvachtavého bláta

a já na to
ty vole, smaže ti to déšť,
už teď to divně čvachtá, když tím blátem jdeš!

p
a
d
a
j
e

přemýšlím

ta písmena, co zbydou, už nebudou, co bývaly
ač notně ospalý musím tedy splácet jedno
„Spaste svoji duši!“
napíšu to za trest – jak se sluší
stokrát modrou křídou
třeba na skály.

Zůstalo mezi prsty

jsme jenom lidé
bordeláři
všude se povalují kousky něčeho našeho, starého
nedodělaného
slíbeného na příští týden
na pátek, na sobotu
maximálně

jdeme spolu
a ty si jenom tak mezi řečmi o prádle a zpropadených mužských
natahuješ ruku
k jedné z těch věcí okolo
plápolající volánku
jako kdyby ti upadla rukavice
nebo sponka z kapsy

mám tě snad praštit přes prsty
jako ti lidé kolem?
to se přece nedělá!
sehnu se k tobě, ale ještě než syknu, zašeptáš…

… teď jsem například níž než ty …

máš pravdu
nerozumí tomu ostrému, co máš v koutku úst
mám ještě trošku času
pomůžu ti sbírat
seberem toho klidně plnou náruč
ať je pak na co vzpomínat

O všech chutích zakázaného ovoce

z kolekce ‘+’

budete ještě?
krása sledovat, jak má dívka dělá orla z dlaní
provazce deště houpou se za ní
za okny kavárny u nádraží

dnes je hezky
za pultem praží mandle – s trochou vína, prosím!
a solí je solí
z desky se line smutná paní a venku fouká
cukr na kremroli

hmmmm, zlatá středa ráno
nemít objednáno, šel bych se projít ven
vzal bych si tě taky
pěkně za ruku a nasát nový vzduch, nabrat nový směr
i když z her na přání a na zázraky jsme právě vyrostli,
nemyslíš?

snad nás nikdo…

nezkusíme třeba sbírat spadlé mince
pod kašnou?
až se na nás všichni svatí vykašlou
narvem jim drobné do dlaní
a potichounku zhasneme
tak drsně slaní na jazyk
a budem skákat do louží a sledovat v nich mraky
a špitat si “vždyť já tebe taky”

ano i ne
(dojemně)

Ta pravá láska, pane

Ta pravá láska
říkají mi

Ta pravá láska, pane
ne ta, kterou máte denně na talíři
a boříte do ní své všechny čtyři
a zuby a pysky
není jen kaše s kouskem másla
ta pravá láska, pane
ta, která nevyhasla
ta má čtyři další jména

Ta pravá láska, řekne se také MATKA, pane,
myslel jste, že na ni se nedostane?
dostalo
dostane se i na další matku -
ano, dál i VLAST
i když to možná nechápete
je to dnes výstřední, takhle si ji brát
ale samozřejmě ŽENA
klidně i u necek ukoptěná
když je to ona
to snad nemusím vám povídat…

Co však nejvíc je -
ta pravá láska, pane, když zavražděna
zní v okolí ještě dlouhý čas
tak zprudka
a co vás nemá
uvnitř ještě hůř
tepe BOLEST
a sklízí zbytky sil
a slz
z dob, co v nás zasazena byla

láska, pane – prapodivná síla -
a bolest neustane…

Všechny stesky

Nejmilejší
z poházených věcí
jsme uzavřeni v kleci
a nemůžem se hnout

jsem rád, že aspoň nadechnout se můžu
z tvých nastavených úst

už nedívám se do stran
promiň, že se to párkrát stalo
též na zádech mi to nepřidalo -
dotýkat se těch ran

je mi dobře, víš?

sice je málo radostí
ale stesky jsem všechny porozdával
v barech
rozpuštěné ve sklenicích
malý černý stařík je na dvojí nádech dojel
chodil jsem za ním schválně
abys mi mohla vynadat

jsou pryč a je mi dobře, víš?
čekají jen ty tvoje…

Prasečí dny

Někdy to tak prostě je. Už se ani neštrachám po původu těchto mých prapodivných rozpoložení, pro jiné roztomilých, hezce výstřelkovitých a sebeformujících. Jsou mi odporné, vážně, ale nic víc s tím dělat nemůžu. Člověk si po určité zaváděcí době prostě musí zvyknout, že je celý nějaký nedotažený a že jeho poškozené stránky se už zřejmě nevytratí, nikdo je nevytrhá, ani po pubertě, ani po prvním manželství, druhém rozvodu a třetím infarktu… Člověk se prostě jednou musí rozhodnout zkusit žít sám se sebou. Já se učím žít se svou pohodlností, nezodpovědností, neschopností neutratit poslední korunu a s fenoménem prasečích dnů.
Co to je? Začneme od začátku…
Prasečí den začíná většinou intenzivním kvíkáním budíku – už takto předznamenává nový den svou následnou nestandartnost. Jsem z těch lidí, kteří budík zamačkávají pět minut před jeho zazvoněním, takže ho vlastně vůbec nepotřebuju. Možná proto jsem vždy zděšen intenzitou toho kakofonního hlučení – nejsem na to jednoduše zvyklý.
Často se budím z R.E.M. Ano, je to i hudební skupina. Ne, má sexuální orientace je většinová. Uvádím to proto, že onomu násilnému vytrhnutí ze zasněné části spánku přikládám to, co se pak děje celý den. Nemám to samozřejmě ověřeno, ale protože se děsím, že bych třeba mohl být schizofrenní, nebo něco horšího (co zrovna není v módě) – podpírá mě tato dubová berlička nezdravého spánku. Obyčejně nevstávám zrovna čile, nepadám rovnou na zem a nepočítám stovky kliků. Naučil jsem se vstávat tak nějak opatrně – mám to rozdělené do několika fází – jako jsou spánek, spánek, rozevření očí, spánek, cigareta, spánek, doušek vody, pád na zem a tak dále a podobně. Pokud ale nastane prasečí den, jsem vzhůru poměrně rychle – většinou rozmrzelý z toho, co bude následovat, ale čerstvý a připravený. Naivně odhodlaný zkusit měnit věci příští…
Jiné prvotní projevy nejsou, nelepí se mi jazyk na patro, jsem schopen rozeznávat pachy a nepáchne mi z úst. Jenom to kvičení mi vždy uvízne hodně hluboko. A pot. Normální pot je prostě jenom pot. Ale jsou různé druhy potů a kdo nepoznal pot prasečích dní, nezná skutečnou hrůzu slov “potit se”, “být zplavený”, “hicovat jak prase”.
K mé tělesné konstituci – zde jsem se rozhodnul zasáhnout – čtenáři by se totiž mohla vnucovat myšlenka, že jsem obtloustlejší, proto tedy vylehávám po delší dobu než ostatní, proto po ránu necvičím a proto se občas potím jako čuník. Ne, chci jen říct, že na tom nezáleží, že prasečí den může potkat každého z vás! Nechci vás tím strašit, ale třeba je to takový zlomyslný šprým matinky přírody…
Tedy ne, Váleček nejsem, můj BMI je 21,3.

Dále následuje srážení mýtů: 1. Sprcha vám nepomůže
2. Do práce/školy stejně musíte – tohle neukecáte
3. Na teplotě vzduchu, tlaku a rosném bodu nezáleží
4. Umyjte si zuby klidně i dvakrát
5. Stejně vám nic nepomůže

K samotnému průběhu dne (ano, proto to vlastně píšu) – u každého může být samozřejmě jiný, u mě probíhá asi takto:
Bydlím na koleji, po důkladné hygieně se oblékám a v relativním pořádku vycházím z pokoje. V hale už se pro jistotu instinktivně vyhýbám JAKÉMUKOLIV kontaktu s KÝMKOLIV. I kdyby tam seděl Ježíšek, neřekl bych mu ani pozdravpánbu. V tu chvíli začnou první průvodní znaky – škrábání ve vlasech, pocit, že toho na sobě máte přece jen trochu moc, čočkařům se tradičně stává, že jim jedna z čoček (kontaktních) ujede někam úplně…za oko, kam se podle optiků prostě nemůže nikdy dostat. Pokud máte brýle, začnou vám pomalu sjíždět tam, kde to máte nejméně rádi. Nelekejte se a zvykejte si, je to teprve začátek.
Při zdolávání schodů jsem rád, že všichni jezdí výtahem, začínám pociťovat únavu, závratě, svědění na různých hezkých i nehezkých částech těla, vše je ještě celkem pod kontrolou. Tuhne mi krk. Je mi tepleji. V átriu koleje je naštěstí prázdno, ale už z pohledu vrátné je mi jasné, že dneska to v pořádku prostě nebude. Orosím se a vycházím ze dveří – podotýkám, že koordinace pohybů je většinou postižena také – takže se připravte na to, že při manipulaci se složitějšími objekty (dveře, okna, automat na jízdenky, dívka…) můžete vypadat komicky, směšně, v nejhorším stádiu zuboženě. Jste li dlouhovlasého založení, čekejte ostrý vítr z levé strany, klopýtnutí a silný dojem, že příroda je svině.
V tomto okamžiku je nutné dodat další vsuvku – tedy původ názvu “prasečí den”. Zde bych se rád přihlásil o autorství tohoto pojmu – jeho původ není zastřen nějakými domněnkami nebo tajnostmi. D: Prasečí den se vyznačuje tím, že všichni kolem vás vypadají tak, jak se vy cítíte, přičemž vy se VŽDY cítíte hůř, než všichni ostatní. ©
Tedy, s vlasy rozfoukanými do nejsměšnějších patvarů, po několikerém klopýtnutí, s polovičatě rozmazaným výhledem, doklopýtám s obtížemi na autobusovou zastávku, kde čekají mí ospalí kolegové, nepřátelsky hypnotizující obzor. Po dlouhém vyčítavém pohledu směrem k ředitelství Dopravního podniku města Praha se jejich krvelačný zájem přenáší pozvolna na mě. V tomto stavu většinou nepoznávám kamaráda (ni bratra), nejen kvůli tomu, že skoro nevidím, ale také kvůli mé optické fixaci na vajgl na zemi. Vysvobodí (?) mne až příjezd autobusu. Jedno z pravidel prasečích dnů zní – v dopravním prostředku je vždy o tři (přesně) pasažéry víc, než je únosné, kapacita nerozhoduje. Proto je tedy možné, aby se v jednu chvíli v jednom malém autobusu sešly dvě maminky s kočárkem, šest lyžařů, dva cyklisté, pes, kočka, husa a pán se dvěma obrovskými kufry a ještě větší manželkou.
A tady je hlavní kámen úrazu – ať už v autobusu, tramvaji, či metru – vždy jste nuceni k (vzhledem ke svému stavu) velice nepřiměřenému kontaktu s ostatními spoluobčany. Tělo nápor nezvládá, začne se rosit, pokožka hlavy začíná vyčítat nesprávnou péči, z levé strany vám někdo dloube loktem do ledviny, na pravé straně se dva hádají o to, kdo do koho strčil – a v tuto chvíli se vám začne zdát, že…
Že už nikdy nechcete vidět žádného člověka, že jsou všichni tak strašně kluzcí a odporní, že je proti přirozenosti dotýkat se někoho, mluvit s ním, nebo na něj jen pohlédnout. Obličeje všech zčervenají a protáhnou se do odpudivých rypáků – je slyšet jen chrapot a kvikot a po okolí se rozlehne neuvěřitelný zápach. A celá ta kukaň se vrtí a tlačí a řve a když autobus zastaví všichni se hrnou do dveří, aby mohli vynadat řidiči, že s nimi jel jako s hnojem. Dál už možná ani nemusím nic psát. Nechutnala by vám večeře.
Ten stav už mě pak nepouští – ani v koridoru, ani v metru, kde to bývá ještě horší, protože vlastně není kam utéct – je to stále se mnou, i když zahazuji cigaretu a (patřičně nešikovně) vcházím do budovy mé fakulty, dívám se jinam a modlím se, aby na záchodě nikdo nebyl, abych se mohl upravit v zrcadle…
Ano, zdaleka nejhorší jsou ty rypáky na druhé straně, věřte mi. Ach ano, jste to vy – všechno to okolo jste vždycky jenom vy, protože pak vás na chodbě zastaví vaše spolužačka, hezounká a čerstvoučká jako obrázek z mrazáku a řekne vám, že už vás dneska viděla v autobuse, ale nestihla vás pozdravit, protože jste utekl o stanici dřív a vypadal jste vyplašeně a divně, tak vás nechtěla otravovat…

Znáte to?
Poslední pravidlo prasečích dnů: Vždycky se nakonec objeví někdo, kdo nevědomky dokáže, že chyba je ve vás… Prasečí den tedy není stav společnosti, ale stav jedince.
A můžu za to já.

Jak odcházejí

z kolekce ‘+’
Zamřelým lidem se stává
že jim stékají šediny po tvářích
a dál pažemi
vrývají do dlaní srdce
klidem mramoru

radši netleskat
pak bolí každý úspěch
a nepadat na kolena
i tam kde se to smí
kde se to očekává

jsem zlý
vdechuji vlažné šíře obzoru
a v nitru přece pálí
to když ohrnuju nos

dívám se (jak odcházejí)
přiznávám, nerad se dívám
na své ruce

snáz porozumět pavookým davům

z kolekce ‘+’
všichni jsou hladké dlouhé tyče
ční v zlatavé večery, bublají hlasy
lze je jen tušit
stejnokroje krásných
i směry jsou jinak
nahoru a dolů
smýkají s sebou
ocel v nich se roztahuje
a stahuje, křečí je i
podrážděný smích
každý z těch komických prstů
snaží se dosáhnout výš než ty ostatní
faly
brousí po Karlíně
či jiné části Prahy
brousí si tu dna
o kočičí hlavy
čpí do tmy jiskřičkami
a voní přitom
ozónem
málokdy se stane,
že se dva z nich srazí
tahají se stále -
pořád dokola a výš
a výš
a výš…
snáz porozumět pavookým davům

Noční můry I.

z kolekce ‘neva’

jsem znásobený strach
světla se kroutí a tančí
stromy kolem domů
chci z hloubi pomáhat
jen nevím komu
mohu
když

jsem stonásobný vrah
i květiny kropím
umíráním
svazuju větve konopným

přicházím

smát se smíchu němých
hrát s bezrukými karty
žádat je o ruku, jak dlouho už se známe
a jedny lehké Sparty
plicní rakovině

jazykem zatleskáme…

Noční můry II.

z kolekce ‘neva’
stovky zlatých penízků
se kutálejí z dlaní
s jablky v podpaží a kouskem mýdla na nich
končí časy zrání

kamínky v podrážkách
cinkáš po náměstí
dávat všem na vědomí
že jsi zase tady

přišla jsi pomoct
vysmát se oknům
přitisknout se zády
a sledovat jak lidé kolem škodí
jak se smějou v dlaních
místo sobě sami

stovky zlatých penízků
se kutálejí z dlaní
a někde uvnitř potají
začíná čas zrání…

Omlouvám se

padá ti popel z vlasů
jsi malá
a hezká

dneska se mi zdálo o sametových hřívách
o slunci v záhybech
o slaných bocích

omlouvám se

příliš nadšení
hledáme, kde hoří slunce
je to tak … důležité …
z palčivých paprsků jde po dlouhém dlouhém dni
vyčesat malé zrnko štěstí

jen pak
z takové krásy
nenapadá nic dalšího

zahýbám ti v koncích, snílku
padá ti láska z vlasů
jsi malá
a hezká

Co se stalo…

vzpomínáš?
už jsi tu jednou byla!
tady jsi stála
ano, tady
ne
co se stalo, nemůže se odestát

na těchhle místech bodá dýka
vždycky tak nevinně
v půli zad foukne vítr do žil
ano,
už jsi to jednou prožila
ne
co se zdálo, nemůže se odezdát

je to beztak až nemravně dávno
struna, jen dozvuk
koutky očí potrhané smíchem
koutky úst naběhlé
zašeptaným tichem
úžasné, mám se ještě pořád kam
vracet
jak hladce se obracet
(zády?) k tobě….

co ty?

můžeš mi závidět sebe sama
ne
co se vzdalo, nemůže se odevzdat

Blůz vo mojem strejci

Aha, tam je! Konečně je to tu o něco veselejší, když nakonec vykouknul starej dobrej měsíc. Není to hezký tady tak ležet v úplný tmě. Byl schovanej za tím vysokým jilmem, kterej mi roste hodně nalevo od toho nechutně bílýho betonovýho kříže s reliéfem holubiček. Tfuj! Stará Bílková k tomu chodila, cídila každičkej kout. Kráva blbá, sere mě celej svět. Eh, snad si mě někdo brzo všimne. Ráno. Po mši. Až všechny paničky se slzou v oku a s bobkem v kalhotách odkulhaj z kostela rovnou sem k nám. Sou vždycky úplně naměkko, jak jim padaj ty hříchy a tak. Maj to sem blízko, můžou si zas klekat a lamentovat až do halelujá! Tudle jsem viděl Myslíkovou, tu starou halapartnu, jak lomila rukama asi půl hodiny, pak si hekla a ulila si štamprdli něčeho hodně ďábelskýho. Určitě se pak celej den vznášela jak když byla naposled neposkvrněná – to jím mohlo bejt, hahaha, tak třináct. Tfuj, že já jim to tady delám hezký! Báby jedny! Ještě se do mě navážej! Jau!
Začínám si uvědomovat, kam jsem si zarazil krumpáč. Dobrý znamení, možná se mi vrací cit. Ještě tak aby né…

kvítí
sype se na jiný hrob
listí
stromy, hloh a
puch

svítí, svítí slunce nad hlavami
položte mě do jiné jámy
jsem zvyklý na trochu čerstvější vzduch

Co to?
Zatraceně silnej šnaps! Hergot, jakoby tady někdo zpíval nebo co… Už taky magořim. Dobrou hodinu tu ležím na provlhlý zemi a chytám z toho raply! To jsem dopad! Celej život v hajzlu! V padesátým jsem byl pro báby největší kauf, tahaly se vo mě, protože jim tehdy Libáková vo mně řekla, že jsem ukrutnej bejk, a že mám dědit po strejci. Hahaha! Tehdy jsem jich měl během července sedum. Mno jo, kdo by to byl řek, že dopadnu tady, s krumpáčem jak kráva, s podřadnym platem. A že na mě budou ty mrchy plivat a pomlouvat mě, že se jim tady vo to nestarám. Mladej Trávníčkový prý nedávno v hospodě povídal, že jsem jim toho jejich dědka zakopal málo hluboko, páč jsem byl vožralej! Hahaha! Jo, byl! Bába prý to do teďka nemůže vydejchat, v noci nemůže zaspat, myslí si, že ji starej přiletí strašit. Celá dědina ví, s kým vším se tahala ještě za jeho života. A jak dlouho! Hahaha! Kdepak!
Chlast, slast!
Jenom dneska jsem měl asi zůstat doma. Ale zas, kdo moh vědět, že tady sebou švihnu. Houby, ještě že není zima, nějak to už do rána doklepu. Škoda, že jsem vycmrndal placatku, mohl jsem si ještě udělat hezkej večer. Záda už cítím, tak dobrý. Krucinál!

máš strach
v květinách
listí se sype na tvůj hrob
stromy, hloh a
puch

jsme bůh
a zrovna tady
neotáčej se k nám zády!

Hrome! Co to zas bylo? Ňákej divnej vejr, nebo něco. Jenom abych nebyl vochrnutej. Ještě mi nebylo padesát, nic nemám užitýho a skrytý prachy ve slamníku. Od strejce, sou dobře skovaný, nikdo mi na ně nedojde. Jojoj, vozejk je pěkná hovadina, to bych si rači hodil mašli. Ale, že přituhuje – to bude rosa. Jojo, padá rosa, to bude vončo. To si zas vodkejchám, hodím se marod, dobrej nápad. Co by né? Snad někdo neumře, kopali by mu se s tím sami, co já furt? Jsem snad na klíček? Za ty prachy ať se pak nedivěj, že ty blbce nedávám úplně hluboko, taky už mě chytá revma a po ránu jsem malátnej. Tfuj! Votročina jedna!
Celej dřevěnej, nechám si připlatit víc, až se to dozví náměstek, ten bude zírat! Bude solit jak střelenej!
No ták, už by mohlo svítat, né? První příde určitě Mašková, její byl mladej, spad do šachty blbec, určitě taky nalitej. Tady chlastaj všichni. Mašková tu bude brzo a bude pálit svíčky a štěkat tak nahlas, že ji určitě uslyším!
Snad uslyší i vona mě. Eslipak můžu vykřiknout co?

s námi
je tu s námi
víííítej drahý
kvítí se posype na tvůj hrob
stromy, hloh a
puch

až slunce vyjde nad hlavami
položím tě do svojí jámy
jsem zvyklý na trochu čerstvější vzduch

Pan Šídlo už cítil záda až moc dobře. A křičelo se mu taky hezky.
„Hááááááááá!“ dopad mu na hlavu rejč.

Půle března a ještě sníh

křik v pláči
pták v trní
podrážky zmáčí
rozbředlé drny

krouháme kůru prsty
domy stáčí prach
v korunách tolik mrzne
někdo před námi shrnul sníh

park ztich a
vrní blahem
brouzdáme kolem bříz,
v nichž jih uvadá hladem

cesty

držme se v nich
ať hned tak nepřestanem

Hranice, kterou už nepřekročím

postavil jsem zeď
pokřtil ji trochou červeného vína
a dal ji schválně mezi nás

lidé se dívají
jak sedím na židli
dole mi plesá srdce

myslel jsem že budeš kratší

cesto

13.3.2004

Lovesick

jako hoch si škrábu vřídky z popálené dlaně
jsem brambora
foukám ohníčky – z cizích očí
oblévám si hlavu jemným a levným lihem
vydržím

mám vůbec ještě na to něco takhle mít?
takhle svěže a mladě…
na hraně stolu je malá černá jizva
tam jsem chodíval
prsty zatínat

zatínat

jsi dnes tady, ale potom budeš tam -
za půlstoletí si vzpomeneš na řezavou bolest prstů
shoří ti vlasy a z popela
Davida neusocháš

a tak dále…

můžu a dělám to poslepu
jen občas, v noci, to se ví
ráno se uvidí, zda mělas taky (oči zavřené) - v zrcadle -
v to „občas“ (v poledne) řeknu si:
„propána odkud ten otisk na tváři?“

v polštářích kapka krve
jako kdyžs tu spala
má malá
prve
a ve vlasech zachumlaná
věnuješ jediný tichý pohled -
tichý smích (či hodně nahlas „ale!“)?

z mých očí se dá číst!
jen z nich si přečteš
dokonale,
že ano, jsem si jist, že spím na správné straně

postele, domu… a tak dále…

Další zmatení jazyků

z kolekce ‘+’

Je další zmatení jazyků (jako by jich mělo být i víc)
(časem)
přesto první teprv – od dob Babylónských -
dnes na jiných věžích žasnem, jak
si lidé stejně nerozumí
jako kdysi

tam nahoře je dolů daleko
a hlad
a strach nedává spát
a vše jen pro pár slov – pro “vem mě za ruku!”
nic víc!

Cize
z plic zakřič si – máš toho tolik
(pod sebou) co říct!
Vím, jen do tmy a ne do palic ty slova doplachtí…

Přesto

Dál na prstech – špatně stavěných -
sleduješ
jak reflektory kreslí čáry
a jak světlo sedí v mezerách
ty bloky, v kterých jako malí
hráli jsme si
teď hraje si v nich prach.

A tam si říct
že místo zmatení stačí proplést naše
jazyky
že právě tohle málo dokáže
(i když jen na chvíli)
necítit tu zimu
ten chlad, co sem nahlíží

z pater nejvyšších

Harémem

z kolekce ‘+’
jak závojnatky – z jezírka za zahradou
vzduch provoněný štěbetáním slov
polonahé odpoledne mezi sevřenými květy

jen pár kapek na chodidlech
tak vypadají
jako by nezmáčené byly
čistě smělé a přesto přezastřené

a je jich tolik! tolik různých barev
a stínů
a tvarů roztomilých
jakoby stavebnice byly -
krásnější, než je sám bůh žen

jen já vím, jak být podveden – těmi lístky kolem nich
jen já vím, jak jsou strohá,
popadaná na chladnou zem
když si je pán dá přivést k sobě

jen pro mě je ta krása kopretin
svazky vlasů rozpučené dnem
jen pro pána pak jejich stín, když večer na ně padne

jak snadné je pak
být eunuchem

Staré špatné dny

zlý
to jedním slovem
dál už není třeba rozvádět
jak to bylo
jak to bude

pod okapem stojí rozpačitá víra
přímo pod oknem – okouní
z nosu jí odkapává krev – zpěněná
a syčí dolů
mezi odpadky

cesty mezi domky jsou ještě prašné
jen takové ušlapaniny
z doškových střech se blyští střepy
vzpomínky na minulo
na veselo, na smutno

a den je zlý
jedním slovem, třemi písmeny
dál už není třeba rozvádět
jak to bylo
tak to bude

jakoby ráno někdo seškrábal
zbytky z podrážek
a nechal si je na večeři

Něco je něco víc než nic

třas
třas je
třas je pohyb
rozechvělých

mráz
mráz je
mráz je důvod
k poblouznění

cíl
cíl je
cíl je vrchol
dál už není

nic
nic je
nic je jen slovo
k zamyšlení

proč není spíš nic než něco? – zeptá se postarší pán
protože nic je jen slovo, které je na svůj význam moc krátké
samo sebe neobsáhne
jeho cílem je vyhnat ze mě mráz
a třas a strach

všichni jsme kdysi uměli létat
kdysi

Jedna a jedna jsou ještě spolu

byla jedna
a jedna
spaly spolu

byla jedna
a jedna
rouhaly se

byla jedna
a jedna
a přebujelé zrání

když tu jedna nechce slyšet
o tom, že jsou dvě

ještě je brzo
na účtování

Ušlapaniny

UŠLAPANINY

spala špatně
unavená
vlastně nemusela vstávat
punčošky na kolena
skrz strupy mlčí sabat

někdo se modlí tak, že jen sepne ruce a tiše mluví s bohem

vstala rázně
sladce zlatá ramena
v pohybech úchvatná (to jen vsedě zvadlá)
punčošky na kolena
jít kolem cesty mávat

někdo se modlí tak, že drmolí pořád to samé

blízko ublemcané stružky
sladce zlatá ramena – zakrytá roztrhanou houní
bez opory
levá ruka natažená, odhodlaná
prosí

asi je to tak správně

polankou nůše vlečeme

z kolekce ‘+’

kombajny na polích sklízejí ráno
je časné
přes noc se ve větvích srazilo mléko
a sýr
doušek vzduchu, na lýtkách švihance ostrou trávou
zasychají
kloktance mraků bíle rozhozených
ledabíle, na šnůrách dvorů

mladá je nalitá barvou
má ji na rtech
nudila se, a tak pila rudou manu

studí mě to, napil bych se též

polankou nůše vlečeme
je čas zařezaných slabin
uvolněných mravů
kloubů, šlach
na cestách jsou kameny, o které někdo brousil nože
polankou nůše vlečeme

z jedné strany prázdné
z druhé naše dlaně…

až tam kamsi k šeru

až tam kamsi k šeru
až tam, kde si otírá pot z čela medvídek Pů
dech mu vyrazily
jednou těm dětem zalepí ústa medem
udusí je
až budou klidně spát

chci psát až tam kamsi k šeru
kde Malý princ láme pestík blínu
a bliznu nafotí
a prodá

až tam kamsi k šeru
kde opilý Pepek, bafá z dýmky haš
je to náš dědek železnej, plešatej
hrdina ocelových pěstí

až tam kamsi k šeru
kde Vinnetoua prudce bolí hlava
ta kráva vedle něj je celá žhavá
a zatím češe len

třeba mu pomůže Robinson -
podá chinin, nebo jinou špínu
co mu ulil Pátek - v hotelu u rozcestí

až tam kamsi k šeru
zmizel Prométheus, a nechal nám tu noc

tak zapadlé (a šeré k nepoznání) má oči i Kristus
už ho bolí, jak mu v hlavě vrtá osten pochybností
jsme si tak blízcí - skrz ty zavřené oči

má bezmezná úcta k němu (a k nim) mě hází dál
až tam kamsi k šeru
sláva těm, kteří cepovali mládí
zasévali touhu
a mírnili bolest
čtvrtkou aspirínu

sláva jim a sbohem
až tam kamsi…

Celému světu šťastné a veselé velikonoce!

ve tvých uších slyším vítr
a ocelová zábradlí
cos měla vyčistit

krátká pauza
dlouhé přemýšlení

je zelený čtvrtek
a teplý jih
je mi líto, že sis urazila bohy
varhany jsi jim rozfoukala
až odletěli pryč
měla ses postit
a přitom´s nažhavila jiný nástroj

organ = varhany

hravě

„ráno v metru je jak kornatění tepen“

a přece to všechno tak nějak funguje
schody jezdí nahoru
do nebe
někdo na ulici začal skákat přes švihadlo
kousnul ho pes a málem ho přejelo auto

„spočítal někdo, kolik je na světě stébel trávy?“

určitě jako prstů všech těch lidí
možná o dva víc
kdo ví?
snažím se na svět dívat smířlivým pohledem
už je čas na ústupky

„pravá tvář je až někde u zadnice“

chce se mi litovat nevražení
do někoho nového, cizího, voňavého
vzrušujícího
nebo házet kabát do louží
pak po něm přejíždět prsty
a smát se, až by se plakalo

„je mylné říkat, že obloha je plná hvězd, možná už dávno není…“

a taky se koukat nahoru
na střechy, ne jen do výkladů
člověk žije dvacet let na stejném místě
a stejně neví, jak to tam vypadá
ale
kde?
tady?

„i cesta může být cíl“

Mariin smích

z kolekce ‘+’

Mariin smích

město rozkvetlo rudými plakáty
dosvětova rozpučené kaskády slaví návrat
už z dáli voní acetonem a
koňským ržáním
slin

zlomená srdce putující světem
nadržená srdce, kodrcavá
mávají čerstvým bílým prádlem
hladí senem a medem a studnou
a jí

II.

ona
M. sedí na bubínku a zašívá -
pospravit si krajku na živůtku
udýchaná
právě slétla dolů
francouzsky

vlevo a vpravo
chybí jí tu stromy
jen pár cihel
a bláto
a jíl kolem stolů

promiň
neuchytil bych se tu
i když bych strašně rád rozepjal své ruce
a houpal a houpal na lýkových šňůrkách
jsem málolistý

pučel bych ti perly

III.

spadnul večer
večer rozjasněných očí
pulzující žití laská mrtvou dolinku
dnes nenudná je
naše strana města

hudbu střídá smích
a párky s hořčicí
pátrám po mámivé chuti M.

stála na schůdcích a notovala koním
do uší

snést ji dolů
nebo ten jíl nadrůst kořeny
hnědý samet pod nohama nestírá
jen lepí
a mrazí

IV.

uprostřed kruhu tančí fanfáry
pozdravy klaunům a zmáčený ženich
jen slon má za ušima

ač veselo je
je mi těžko
viděl jsem její sandálky
byly kluzké, vlhké, snad se ještě obalí
měkkostí pilin

jsem alergicky bojácný

M. ví co dělá, protože to dělá
francouzsky

dlouhonohý anděl se snesl dolů
v tanci salt je cítit slaný žár
možná plakala, když si zapínala
přezky ke kotníkům

dlouhonohý anděl výšek
dolů
do potlesku
hrábnul si do kapes a postříbřil nás nocí

hrazda se zastavila hnědá
do černa možná
pojede dál
pořád dál
stopa mého žáru

jak byl jsem tu s ní

mám sílu ještě přijít?

kde ještě nedávno stál chátrající hotel
nakonec zbude jen ticho
pentle a volánky otisknuté v zemi
a piliny rozmáčené
okruhem krasojízdy

virbl v hrudi

bůh s vámi všemi
a Mariin smích

Prosím neklopit

„že mu na to skočíš?“
ptám se z pohlednic, co sesmolil jsem ráno
je nepěkně nepřestláno
pod prostěradlem totiž někdo nemá klid

„že mu na to skočíš?“

stačí tvůj pohled zachytit
na pečlivě zabaleném přestosplasklém nic
je velká nálepka
„prosím neklopit“
mé oči

Piknik

z kolekce ‘+’
je právě tolik na válení
s baleným nebem
i tichou solí dá se vystačit
není snadné změnit rychlost času
bolí mě prostor tady

přitlačit

hřady milenců horkem ulepené
a nástin vláhy vodou voní
líná sem
jak bohatě jsme prokrveni
lákavým obzorem

vlez si ke mně
jen porozhrnout deku a slanit dolů
sliny spolu s kolou
nepění tak jak by měly

pěnit

příčinou je sucho
a mělko
až do krve
poprvé sladce
sladce poprvé
krájíš máslo nad větou

holou (rozvitou)

není snadné změnit rychlost času
až budeš mě kreslit
krásu zapomeň
rozdrť pár mravenců paletou

a změň mě na léto

Nevěrným

zrada se láme
do druhé půle
jako svátečně svlečený klín
jak mě jen mohlo napadnout
padat jí do květin?

hrátky s interpunkcí nikdy nebyly tak
tak
tak…

laská mě vědomí tvého vlhkého tady
dohromady by nebylo o co stát
ale celek?
ten je snad nadevšechny
celky.

buď jsem velký lhář, nebo jenom tak
tak
tak…

I want to be a librarian

z kolekce ‘+’

U polic ohýbaných hřbetů
přísná souměra bílé a šedi
jakoby strachu ze sousedů
hledání světa je poměr s číslicemi
písmeny
i plíšky z krasohledu

zprvu netečné
však časem, jak přívětivíš, snaží se taky snažit
nakonec ti dovolí už jenom tak brouzdat
a třeba čekat
co se stane

za okny město
v květnu umí vonět piškotky i vodou
lísá se dovnitř, tlamkou často tak moc roztomilou
pak se ale stáhne
jak je to tu cítit leskem vlhkých dlaní
(paní za putlem)

zvyklá

jsi dopředu, co se týče stránek
za dvěma třemi regály
posloucháš, že stěny knihoven šeptají zpátky
co jsme šeptali
a jiné věci, ty co prošeptali cizí

je ryzí láska k tisku
mám rád papír, utlačovali jej a nakukali
že jsou jen dvě barvy
(má a tvá)
bílá tma se tlačí do očí a my

už asi půjdem

-1-

vypočítanost

zatáhni za šňůrky levných dárků
stuha je solidní zárukou
že nedostaneš víc
balící papír šustí smůlou malých mraků
i prachem z nábojnic

tohle je předvoj
už dlouho se chystám
ztéci tvoje boky
až by lávou otékaly
lžicí s medem šťouchat do zadnic

brnění slabin obstříknutých jedem
teče bezbřehostí míz
jako je útes místem poběhlic
tak obehnaná mocí,
naše noc je láva

jsme soustavní
pronikáme sjednocením – jsme natlučeni až nás bolí hlava
soustruhujeme, ničíme se, zavádíme si
různé věci do různých míst
lžeme si
vzteklým krvácením

leč jsme milenci a těm se tohle stává

úspěchy sameččího rodu

z kolekce ‘+’

má skvrny na klopách
naschvál mu o ně oklep popel, zab jeho stín
ten muž se kasá znova
sliní sprškou slin a novou větou trestá vynucený smích

ležím na pohovce
klížím si oči, ještě jednou namočit a sníst
ten muž se kasá znova
jsem si jist, že ho kočí spráská bičem
někde u Zborova

začne paví mír
bude ticho, slábnout hloupý rej
snažili jsme se nekoukat na to jeho vole

rozchod cév

kolem stolu sládne úspěch
volů – v ústech cizí sémě -
dojeď rum i kolu a půjdem spát

dneska třeba ke mně

Noc tance ze vzteku

z kolekce ‘+’

lem sváru
polámaný plátnem
roztřepený světlem
tři malí sluhové nosí ti ten cár
dva centimetry nad zemí

nejsi nahá i když nemáš šaty

v zátočinách něhy hoří zlato
obnošená krinolínka z první ruky
třásně hlasů
tanec malých pluhů
zdá se mi, že nedýcháš

máš na těle jen lemy sváru

na sklonku hlavy pobouřené vlasy
slaměný klobouk na slíbanou
časy kanců větří
dole pod spodničkou rozpolcený klín, malé prázdno
jak od krepové lásky

s rukama zbytečně u sebe (a nohama na zemi)

v zajetí malých povinností
ruce ti svázali – vazouni bezejmenní
nepříčetná kříčíš, že
bylo dosti zlosti
dosti doříkání
malých chyb

(těch velkých lidí)

v zajetí do stejných rýn
protiví se ti ta zažitá opojnost (opojení)
z mě náruče štěkáš, že
bylo dosti zlosti
dosti nestýkání

(venku)

jeden na druhého
nebe křičí na oblohu
za všechny staré sliby
skutečně jsem tu však jen já

(jsem bůh, či jenom blízký bohu ?)

jsem pouze malohezký
ty, velkooká
hledáš jen krásné věci

(snad bůh kráse odpustí)

prostořeký had Nuda

prostořeký had Nuda
(kurva, kurva, kurva)
je schopný vynadat i mě
králi Nudy a znaveného štěstí
schopný udat mě pěstí mezi oči

zločiny a tresty (plynoucí z nich)
.
.
.
(po jednom, milý) :
zločin je bezcílné bloudění splněnými cíli
trestem je málo nesplněných

Nachladila ses u Lurd, roso

z kolekce ‘+’

čas od času sedmnáct bílých koní
rozechvěje kraj
v zásadě pádí vlhkým tryskem
ani se nezastaví na teplé mléko -
dusíc se kyselinou jen říhnou na pozdrav

(a taškám je to líto)

pod nimi
krása dubů souzní v upravených celcích
také sedmnáct – sladkých svící
každá sama – jak oko hurikánu – rozetmívá klid
leč knoty zhasínají, „foukni do nich“ (sykne bílá stuha),
napadá sever a světlo zhasne

naprší shluk otřepaných frází
okenice roztřískají chudí duchem, a pak se vadí
komu déle vydrží dlaně (u sebe)
scházejí se ultramarínoví čerti, hrají v kostky
vsadili zlacené svícny
stolky na modlení

to že zmrzne sad

až pak se vše rozvírá – sejmutím roucha popelavé paní
sniží se obzor a zploštíš se jen ty
jdu opatrně nahý (obhlédnout škody)
v mrákotách zaostřím padlé modré z nebe
též opatrně nahé
červené u nosu

kýchneš (nachladila ses u Lurd, roso)
pak už tě nespatřím

Velká podívaná na obloze

Casiopein malý vůz
se střetl s velkým
oj, oj, oj
rozsypané hvězdy
ostuda na Měsíc

(kéž by se i tyto malé, nedospělé hvězdičky
učily řídit své cesty neklamáním)

všudybyl Perseus (třídíc odpad)
házel po Leonidu
do Mléčné dráhy
bez hluku, bez lomozu prosvítaly
když se to stalo

(hrdinové své doby dělali vždy něco tak neodolatelně
záslužného)

i spěchal za ní co se dalo
pár stovek světelných let
(poklábosil cestou) a rozmotanou kometu, připletla se,
táh sebou jako proužek připomnění

(a k těmto zásluhám navrch vypadají jako bohové
vlající nekonečnem)

pak pro krásu své padlé přítelkyně
poklek, zapěl (prvním signálem mimozemským)
a místo dlahy svázal nohu
ohonem chladné komety

(vždy, jakoby nahodile, připraveni)

přitiskli se pak hvězdami, srazili se
a třeli mlhoviny o zadek svých drah
dej pozor na velký třesk
Persee!

Concerto grosso

a pak narazil mráz
po tělech vstaly krůpějky a zněly jako
dívčí jméno
Stradivari zaklepal dvakrát “ale“ líným hodinám
jeho dřevěné boty - pět chladnokrevných rysek pár vteřin před napnutím
poslední bezsametí

překvapivě

dva výbuchy, dvě ticha
zarazila se do vlasů a nepřestala scházet
s kým mráz smýkl
uvadl výš -
vstaň a nespouštěj z něj oči
ten nádech
sevření, povolení, a hrdý rytmus po linkách jde sám
a přitom všechno jen ne rovný

dva výbuchy, dvě ticha
slábnou rotace povzbuzených duchů
přemítám, zda byli schovaní v předsálí, nebo jen tak tady
magnetky na chloupcích a další sever
další jih
nádech
sevření, povolení, stisknout krk a zchladit místo
mezi činely a lóží

dvě ticha, dva výbuchy
a dokonalý nálet přezurčí na dvacet menších louží
další z nich -
překonají vzdálenost a s horizontem mizí
leč tady žádný není a tak putují zas zpátky -
nádech
sevření, povolení, trochu volněji u krku a melodie končí

překvapivě

jako ticho před bouří
a potlesk černých růží…

[aktivní rezistence]

když projedu pohledem pěkný nohy
sevřu ruce v pěst a zrychlím krok
(aktivní rezistence)

kdybys tu byla se mnou
sevřela bys taky

když sjedu pohledem pěkný kozy
sevřu ruce tak, až mi jima třese křeč
(aktivní rezistence)

kdybys tu byla se mnou
třásla by ses taky

když zajedu pohledem do hlubokých očí
sevřu víčka jak nejvíc to jde a
zapálím si mostem

neházej mi hned za rohem lásku na hlavu,
(aktivní rezistence),
nemáš představu jak mě bolí
neřešit to po svém

Soukromé rituály

z kolekce ‘+’

ještě než dopospíchám nocí
(kopnout do vrzajících dveří a propadnout se dál)
koupím si kýbl omáčky
ve Worchesteru (naproti galerii)

přímo uprostřed místnosti
vyndám z něj nůž a oblíznu zbytky zdí
to ostří se leskne jako dávno zamlčený hřích
více než fólie z igelitu

musím zakrýt pár věcí
je tu křeslo od tebe a skříňka od té předtím
slábnu zápasem s nimi
až do posledního kousku provádím rituál
odosobnění

až je byt nahý – místo aby si zakryl rohy
směje se mi
namazanému
ví,
že až do noci budu škrábat zaschlou červeň z hrudi
z paží a vůbec všude, kam se odhodlám dosáhnout

opatrně, ale rozhodně, vrstvu po vrstvě
jednu po druhé

Krámovím v našem podkroví

krámovím v našem podkroví
kde krémem natření se sápou po samici
kde na slamnících sedí učenliví vlci
dřív píšíc o slavnosti
teď spí mi po levici

napovím, že

v kleci se nesou dávné hlesy
ptáci strnišť už proletěli mezi
příčky lámali a sládli směrem k noci
v letu, přísahám, že sáli z ulit šneky
srkali jejich jemné vjemy

napovím, že

pak ráno se zrněním línal z kamen krém
vlci svázali své spisy, vstali a nazuli si mýty
samice ztuhla a nasadila výraz srny
při pádu z okna vrazila do vrstevnice vran
slábla
kde potrhaný konec vázal nové rysy

jen napovím, že…

povídal kdysi známý známých

Povídal kdysi
známý známých
že odlétání na jih je jiným druhem strachu
povídal to mrakům, když vyletěl k nim z práce
ze vztahu
i domu

sám míjel planety, světla na bocích
rakety
máčel si vlasy brilantinou mléčné dráhy
vlahý večer vespod, křižovatky nad ním

Povídal kdysi
známých známý
že zalévání zvadlých je jiným druhem krachu
povídal to mrakům, když vyletěl k nim z práce
ze vztahu
taky ze života

sám tehdy míjel domy a z oken na bocích
koukaly makety lidí
koukaly jak plave vzhůru
jen malý vzdech (jako je „ach“)
ve tvaru Pierota

Mé dlaně

když zvědavě chutnáš moje dlaně
dvě hybatelky mé bytosti
otvírám oči a napadá mě
pokrývka z božích milostí

když zajedeš skromně ke kořenům palce
narazí do mě slast sobeckých lidí
slast kroužících holubů zapadlých v dálce
slast lovců když laň se jim do sítě chytí

pak ještě než dozadu spadne mi hlava
a pochybnost zvrátí ji do zapomnění
doufám, že mě ne – ale tohle se stává

nejsem tvá oběť?
ne, takhle to není

Ticho

v zákrytu s větvemi z korun slézá sen
malé lístky zamávaly jak sen klesá níž
kdysi byl touhami stromů a jimi unesen
ticho
dnes poprvé nemlátíš hrnky, nešílíš

v soumraku zračí se chuť čisté vody
mraky, co zůstaly, slaňují na čas
všechno dnes plodilo to, co se zrodí
ticho
jestli tu jednou nebudou – zbude to na nás

zlínalé příběhy pater v zemi
dozvuky manter – tam kde mají skrýš
ty neslyšíš jak ryjí svatyněmi?
ticho
dnes poprvé nemlátíš hrnky, nešílíš

dnes poprvé přisedla sis a snažíš se je vidět
stejně jako já, rozzlobené soví oči
tak dlouho jsi tady, že měla by ses stydět
že jsou tak moc blízko, ale nepřekročí
ticho
práh tohoto domu

já chápu je a nedivím se tomu
respektují
respektuji

ticho

Pokora

jsem ze stejnokraje
a dnes se píše svátek mého jména
stejně nevyhrajem to, co jsme si kdysi slíbili
jsme andělé na kůru, po kterých slinili
malí netopýří duši
dnes však bez pozlátek (jak se sluší)

stojíme na kůru a práší na nás strach
klasické noty klasických skladeb
vrah básníků polámal nám hlavu
v davu se ztratí poslední malá vůně oskeruší
poslední rozloučení
dvou polámaných sošek

zbytek trošek z posvěcených dlaní
ač bez hlavy, klaní se a
svatí protáčejí oči
kdo vkročí k nám je s námi sám
a přesto haní druhé

jsou to všechno malí slabí lidé
přijímam s klidem, vás, nestoleté
však dokud neprojdete kruhem
odejděte

Měkou tuškou na veřejnym hajzlíku

sem rád že sem tady
mají mně tu rádi
sou to mí bratři a sestři

sem rád že sem tady
před spaním mně hladí
štyri velcí vepři

sem rád že sme tady
vobčas strádám hlady
ale vydržím – bo sem ješče mladý

a když sme vobzvlášť hodný
můžem házet hnojem po venku
táta má mladou milenku
a chce si s ní užít trochu svýho
sledujem ho škvírou
ve zdi

jak jezdí

Šlápota – hranice

Šlápota
hranice

zranit se nejde jen v objetí člověka
zahrnout se do tebe
a sát
poklábosit s časy
jít

myšince na zdi díry
puch poločasu rozpadu
být na zemi nebo pročesávat vlasy
skákat

kostel co hobby
pestré knírky a rýhování v mincích
jak slábnou její hrany
je to cítit

…

jsem postavený z mostů
jsem mít či nemít čas – a nemít na to názor
mladík z rtuti v očích
dohola vyčiněný pejsek

jen šlápota
hranice

mít

A pán pravil dál

z kolekce ‘+’
váhu nesli rovnoměrně
v bocích zaklíněné vpichy (a třeba byli i naostro)
vážení páni, vážené paní
začneme

.
.
.

„a pán pravil“ monotónně
míň než vyvanulo z věnců – za tu dobu
sedm fialkových dam si poposedlo
jako cukříky na kávičce
slzy na dortících tváří

„a pán pravil“ dál
nelíbí se mi tu
vždyť ta kutna je tak směšná
poklona
píseň od Boha

halelujá
a pro něj odznova

halelujá
jak flašky po schodech
halelujá

.
.
.

poslouchal jsem tak minutu a třicet čtyři sekund
když si ten dřevěný pán s nataženou rukou promnul zkamenělý výraz a vybuchl

začínáš klackovatět
ty kluku jeden nezvedená!

povídám
ticho suší
rozmáčené oči, léčí
poničené uši
slyšíš?
a on
měl jsem tě víc řezat, byl bys jako pěna!
a já
ale to bych nebyl já
a on
ale měl bych tě teď tady

.
.
.

Tati, já se vrátím

Předespaná

seber si knížku
odděl krov od řádků
zavři
a běž

hodina Smíšků
skončila v pořádku
ostatní
též
dnes jsem ležel a brouzdal se krajinou
Valinorem
v přestávkách na víno tekly ryby proudem
a ve všech splavech hlasy

pročpak asi

smích jako máslo proplouval
nožem
spasitel kreslil čáry po obloze
dobrý časy
stranou

jen sama Krása umí kreslit
tyhle moje stavy
není proč být skleslý
když musím se jich zbavit

bude totiž ráno

Bratři výletníci

z kolekce ‘+’

Přihřáté kopce drtí patou vodu _
skalky k smíchu / nebo skály na drcení dlahy
záleží na úhlu ^ jak se do nich vnikne -
úkosem, úskokem či lezem

pro nemučení ramenou
pij z čela kapky včerejšího dne
pro dobrý pocit
spřáhni se s hvězdami a zvracej hlavu na kraj
kde nebyla tráva
nyní hojnost

ráno

něco ze Shakespeara, Rembrandta, něco teplé vodky
ztuhlý klásek – upečený do syrova
plazíme se a malujeme cesty
bradavkami – sají nás kra-savci
z půdy zrození

taková je někdy touha
po zemi

Přišly včerejší noci

z kolekce ‘neva’

přišly včerejší noci

zapomínaly, že už jsem zapomněl
ohladily paty kameny a nezavřely dveře
ve svém letošním, novém
nemluv o důvěře

přišly včerejší noci

zas jsem ti přiskřípl prsty pravé ruky
jak jsem tě učil - tak mě teď muč
zasvítilo sametové MOC / do měsíce
bylo to fuč

než přišly včerejší noci

zahladily stopy prodřenou patou
spláchly na pantech kousky kůže
je ticho na chodbě – ano -
tak ticho, jako jsem byl mužem

tahrtrhat

vím, že kdybych se zakopal tak zemřu
jsem na roztrhání - zabal si s sebou
kousek mé spálené kůže
tržný
nactiutrhání
ztrhaný
útržek
hajzlpapír

venku je „krásně“
chce se mi psát básně
aby – byly – správně – rytmicky
aby - byly - nezněly – komicky

vím, že kdybych se zakopal tak zemřu
znám škvírky všech poražených očí
klesla jim rtuť
takových lidí jako jsem já už mi není líto
zavřete je
povařte
připravte
namažte
a snězte

Touhám blíž

má malá
touha tě zabije
jsi jako netopýr
spíš i s nocí

křivky v tvé cele
na tebe malá stačí
zblázníš se
klást očím za vinu a nemít srdce celé
mraky a okna a mlýnky v ostatních se zračí
cele

PJ: „drak se svěšenou hlavou opustí labyrint
hned před vchodem zraní dvojníky
jsou spíše spáření než otočeni čelem
po očku se svalí do kalužiště
brouzdaliště
zmáčeliště krví“

má malá
touha tě zabije

upadly ti ruce, vzhahuj si je k nebi
nasládlo ti srdce – asi z nepotřeby
víc nepovím a nevím
má malá harpie

všechno co se mi kdy stalo, se odehrálo ráno, v zimě, ve vchodu u skoro nepopsaných zvonků

z kolekce ‘neva’

žere mě to a nevím jak začít…

třeba konec šichty tehdy ve skladu

je po ránu a zívají
i neděliči chleba
co na stranu si dávali
to za moment se vstřebá
pak zbyde jen zmrzlé ráno

je dávno v tahu ta doba
vzpouzení se polekaným kostem
podobám se střízlíkovi s vykloktaným peřím
jak osten propíchaných přání
dnes úspěch po bankovkách měřím

nezasadili tak neporostem

nebo když jsem si přivstal až k divadlu

a zatraceně zimní sen
se ohýbá smíchem
zachvácen
pak zlomí se a přísahá a prosí
jen pro další z písní kantilén

pár plakátků v hale
několik nakřivo
několik podezřele
hovno…

všechno co se mi kdy stalo, se odehrálo ráno, v zimě, ve vchodu u skoro nepopsaných zvonků

zlato

usnula země, prosákla betonem a ztvrdla
slíbená odměna zůstala viset na drátech
pružina neminula cíl
jen do hodin se protlačila o malou chvíli dřív

rudá barva zrudla
vzdech-li-na mě tenkrát někdo, koho znám
proč jsem nezkusil
mít větší vliv

na tu ranní zimní scénu?

.
.
..
.
..
..
.
.
..
.
..
.
.
.
..
.
.

jo a byla fakt zima a stál jsem tam sám – ale to dá přece rozum, protože zoufalci stojí vždycky sami a škrábou si zátylky a mlčí…

voda nad krajinou můz

z kolekce ‘+’
koňmo

přede mnou žitné pole
pravlast otčin / a matčin pád
jak do lesa volá hlad
tak odráží se kolem

jsou tu lidé

klas jedna, plus klas dva
plus třídní systém rovin
řádky jak z dnešních novin
jako je Žatec, tak žatva

země

nad horou spěchá voda
popadá do džberů s vínem
pak zředěná se prodá
a vykrká z hrdel plynem
zpět

tak už pojď dolů, vodo

význam slova „zjitřený“
hyzdí Damoklova tvář
a zmatený výraz „svatozář“
nosím už tady / na zemi

a obzor je na nulu zchlazený

Někdo ke mně o půlnoci chodí…

z kolekce ‘neva’
„snad neprohloupíš
když nabídneš malý dar
jen tak pod mříží“

po nedělním zacinkání broukám si tiché „au“
lakomost kovu v koronách stromů
jak tepny vyvěrají z mar
stropy jsou tak vysoké a tmavé
skoro mrakotvorné
„až“

„smaž čárky z karet
pak sejmi esem mince
měj oči šelmy“

nabroušené slíbal jsem modré šaty
nepodržel jsem dveře, nevpustil ji dál
sála a přitom
spadly jí na mě oči
klid v lalůčcích
jen tak

„dej ruku v ruce
svým věznitelům sbohem
dál měj jen ten tvar“

to udělám

Zmítání

zachází Jupiter
tolik ses bála
milování
jako kdybych byl z tak jiné planety

nepřestávej

právě jsem šel kolem tvé zdi
s nápisem „po smrti je tma?“
pro trošku krve v bříšku
jsem nedohlédl dál

dnešní polohou je ZMÍTÁNÍ

včera končil STRACH
co zítra?

zkus
vybrat jiné jméno

16-8-2004

občas se zdá být hezčejší

z kolekce ‘+’

odvětila jsem že nemám zájem,
na důkaz protestu jsem sežrala balení žárovek
a změnila se v deštík
rez slezla z rumpálu(na můj pokyn),
když studna svým vyschlým hrdlem zakloktala a hlesla:
„jsem tvá matka, neboj se být má dcera!“

příště mi neraď co hulit, blázne!

bylo rozsvíceno(na můj pokyn)
rozpojil jsem dvě křesla
a studna byla pryč

Mastodonti

V tmavém rohu mé kuchyně
spí staří mastodonti
jsou zmaštění kouskem másla
trup pleten od vánoc
hlava bolí i záda
a ocas z minula
spala
jak vyhynulá stáda

v mé nepřítomnosti
postrkují se a brojí
proti nezvyklostem
jak zametáme s hostem
tak pošpiním se jíním

Už vím proč
naklihuju jim cestu síní
k sobě do pokoje
ohrádka starých papučí,
kterou neporuší řevem
hněvem
chlebem
mým
vezdejším
zaschlým krémem
až dnes, víte
z mnoha příšer, které jsem kdy viděl, jsou tyhle nejmíň nevyzpytatelné
přes noc narostly jim rohy, pnul se krk, jak vrkaly mi songy
zlatí malíčci tvých prstů
spása

až se vyzuješ, kopni to
kam chceš

Ufoni na koních

z kolekce ‘+’

Špacírovali špacírovali
po popelnicích draci
tací porouchací
prý jak hněv žhnul v nich tak sířili si dech

byli a lnula se z nich lana
to jak kousali se v mracích
přetrhli se a spadli
teď nesmí na vítr (vnesli mu do žil kýbl máty)
a tak jen smrdí a čekají

až přiletí

ufoni na koních

dodatek pro nedotknuté:
Za packu vezmou je dozajista zpátky
zavěsí je na ohon a popustí
třeba jen poplápolat kolem menší hvězdy

Kontajnerium dnes vítá:
blízkanonisty divného druhu

mám draka na boku
jde z toho po zádech plech a od plechovek rez

s ufony na koních

razíme do nebes

Za – naříkání

z kolekce ‘Sny’
vyzdál se mi starobledý dům
pokud jsem se správně ptal polekaných tajů
někdo tam měl o někoho stát

šel jsem na trh a koupil jablko
bylo to málo
šel jsem na trh a koupil tam česnek
to už bylo moc

ani už nevím jak to odmítalo
vždycky mě v zátylku zalechtalo malé bezvýznamné mínus

za – naříkání

To ráno ale

z kolekce ‘+’
rána je blíž než délka meče
záblesk na tvém krku
to ráno poblíž lomu v Santenay
budiž ošetřeno
obléknuto
a uloženo do sousvitu
dálky s blízkem

otřel se o nos
byl zpustlý rýmováním
kousnul do chleba
voněl jak pažitka
namazaná stájí

rána se neotvírá lhaním
podobna spěchu po rozpuku
liknavě sbíhavé míchanici znaků
ano tak
navždy vypálit
a ponořit do sousvitu další války
s blízkem

zpotil se horkem
utáh jelenici dlaní
zív slzou nedaleko spánku
kousnuv do chleba
podrobil další strany

rána je otvorem po milování
vysazená réva pne se do protivky
spíná se jako knoflík s řádky těsně za ní
sroste, zbledne, změkne
a zbyde jako kocovina
z nezralého vína, které lokali jsme tajně

to ráno ale

je rudá rána – další sousto ke koláči naivity
je zdravý kdo slíznul i ten konec
a kdo pak sám zůstane, dobře, nemusí se snažit
rám nevyplní, ztvrdne, zahořkne a zpětně
tedy i já jsem neuzrál

Flashback III.

z kolekce ‘neva’

sedím na patě schodu a nabírám
neptejte se co, vždyť to není podstatné
u ucha mi klečíš ty a šeptáš:
„tobě to vadí, že?“
že!?

naproti na vrcholku sedí on
napadá mě: „ten se musí cítit jako já kdysi“
nevesele, trošku pobaveně, ale jen jako povzdech
pak střih
a všichni u jednoho stolu

bůhvíproč mu říkám, že ho do ruky kous pes
trpké ulehčení z obou stran, pak usíná
a já začínám plakat
máme oba stejný batoh (a právě to je celé)

pak jen utíkám, ty za mnou
pěší zóna slyší ta dvě slova z mých úst
i spršku výčitek navrch
a pak výbuch, oko a klid po bouři
„můžu mít jenom jednoho a nechtěla jsem cvoka…“

Sadis

srdce je jen hloupý sval, který má moc práce
to tvé pulzující
to mé pracuje na tom jak mě oddělat

péče o mladé natržené muže

někdo se bojí překročit práh
z té samé hrubé zloby
z jaké dům opouštěl
měl by ses přikrýt až po krk
vole
nastydneš

ten někdo pak čeká až
třeba nasněží zlato nebo povstanou tamti rytíři
a až potom teprv strčí nos dovnitř
nenápadně si to fakt zavaž
nemám ráda
když máš holý krk

pak když čeká ránu, odejde zklamaně
s polibkem na čele
s ohlazenými vlasy
tak už mě neštvi a dej si na sebe něco
už teď máš teplotu

kdo k tobě bude vstávat?

Jak malí střelci mučí ztrouchnivělou pannu

z kolekce ‘neva’
vítězství, obdiv, pokora
stáhla se smutná půlhodina
spolehla se na temno v nás a sama vypršela
půl v ranních deštících
čtvrt v mankách z autodráhy
od země vyrostla víra v pravo
plody toče se dotýkala slunce
sála nebesa
plála plamínky vyrovnání – (sláva!)
jenže co potom?
je ráj skutečně rájem,
když ta veselice končí?
máš právo mi takhle trhat stín?
věř, svítila jsi
jako zklamanému modré oči
svítila jsi, abys zkameněla
pak vyvstal z tebe charakter a odplaval
k nějakému jinému cíli
bohatšímu ráji

tvůj život je jen zkusit neprohrát

Species

je jeden druh -
čert ho vem, jdeme dál

je druhý druh – pravda připomíná první,
ale jenom tak z rychlíku
empaticky vyvinutému poloblaženému slepci

je jeden já -
k ďasu s ním, je jich jak sraček
je druhý já – pravda vzpomínám, že mluvil
úplně stejně jako já tady s tím čtvrtým
ale jakoby měl u toho zacpaný nos …
možná se nachladil v rychlíku

- empaticky vyvinutému poloblaženému slepci

kdo píše takové hovadiny, stane se empaticky vyvinutým poloblaženým slepcem…

nechte to plavat…

ano, jsem správnou kulisou
spávám s obnošeným šatstvem
sedávám v popelnících bohů
filtrují mi vodu (třeba)

jsem správně na světě
jako strnule povislému odpírají plat
dá se se mnou táhnout dopředu
ohýbat do šatů a v molech cítit mat
vidíte, dostal jsem sem rým

kradu věcem city
ty se potom navlečou na sebe
a něžně se shrnou až ke kořenům toho na nebi

mladým (stálo napsáno na hrníčku)

…

teď jsem v lati maminko
stojím kam mě postavili, tati
a nestěžuju si na výhled:
skvěle vyhlížející X skvělé vyhlídky – výhledově problémový + vyhýbá se lidem - výhybka do ztracena +
shýbnutý pod tebou + pohyblivý rám

nepřehlédnutelný stojan nepotřeby
kladný pól misky na nedopalky
sám věšák na prohry

dvacátýho šestýho ledna je mráz

vzpomínáš na mou rtěnku? (hahaha)
byla jsem celá zlíbaná
jak děvka zmalovaná prošmátraným hmatem
ale byla jsem ta hodná Pretty děvka a byla jsem jen tvoje (jářku)
tehdy nám v nohách hřála kamna
dnes je sám chlad chodidel
od briket slamníku zmučená vůně světa

nejdražší sukni pro pohledy mlčenlivých soudců (jako odpověď)

měla jsem snění:

prordousím se snad až ke káznici
na sliznici v noci chřípem skříní
nebo skřípem síní
ale! jen slova sliním

přitom:

jsem šlapka (a neplatěj mi)
přešlapuju a nevím jestli dál nebo ne
(dvacátýho šestýho ledna je mráz)
zaťukej mi prosím ať vím, že jsi zase tady

nebo nemáš sílu vrátit mi mé rány?

.
.
.

pro mě za mě – hnij si já tu zimu zvládnu!
propálím se tvýma deskama až k jaru
a ty
klouzej dál s klidem zlobivého ptáka (zpípej si jinou samici)
zpras si další klec

.
.
.

procházím po petlici Rudého náměstí a spílám si, že jsem se nenapadla dřív

Výroční ples

rok se s krokem sešel
lesklé schody jako další nerozlučný přítel
přidává se po špičkách jde dál
malý koncert pobitého světla nad vchodem
rádobyvelcí

krom krve a koprové omáčky
nesnáším také kosmopolitní páry
královny večerů a krále nocí
jsou to podomní obchodníci s nedosažitelnostmi
přesto uťáplí staromanželé v baru pro mladší

nesnáším
ale sledovat je zmůžu

z hromady kolem se vyloupnou a zmizí
ona s holými zády, on bez vlasů
Manon je moje zemřít pro…
(nikdo tě sem nezval)

jako pohádka o lišce a Budulínkovi
jde o to kdo koho sveze (a jestli na ocásku)

.
.
.

jsem mírný

ať se klátí a věší si kladky kolem krku
ať zavládne vykloktaný smích (jako s.t.o.p.a.n.g.i.n.)
sláva tomu otylému princi…
mačkajícímu všechno oblé
sláva té přítulné princezně

JE peněženka a JE penis

Já a jé

z kolekce ‘+’

ve vitríně roztřískané přáním
jé sedí si na patě
a brouká speciální tahy
co jen pro ni
znamenají

je už tma, ulice vysvícené domy
jako v andělech všehomíra
mi to přišlo
nerozumné poňoukání srdce
tluče opačně
jako jé pěstičkou na dveře
jé vlčí

spasiteli

já Mesiáš
ji mám vytáhnout za vlasy na světlo a udělat z ní dívku
ne, ženu ne, nejprve dívku
má jiné světlo v očích (a rozumět jí není)
klimbá a pak spí slovy – ctí mlčky
a jenom tak já
miluji

(skon)

spálené slzičky vrb
stékaly domů k potoku
pach zafačovaných otoků
jak smlsnul si na nich krb

sedíme v rámu semiše
oheň ti v očích slabě zlátne
ani moc dobře, ani špatně
nesedí se nám na klišé

je v dechu smrad a v smradu skon
smrt nahoře si sedá k jídlu
pase se netečná k vypudidlu
sklenička k němu a pitralon

cítíš, když se večer smáčí
a křičí nedaleký brod
měly nás chránit od nehod
tvé amulety ptačí

nevím jak tě napadlo
sbírat po ulicích pírka
protkla je špejle, či spálená sirka
návod jak vypudit ze stěn zlo

teď hážeš je dolů do ohně
máma je ve zdech, tak asi proto
mám náhlé nutkání prostoupit hmotou
polekán, že jsem tak rozohněn

smí se to?
smí se obcovat když duch je ještě blízko?
neschopnost zaujmout stanovisko

z ňader ti stoupal kardamon

nebýt zadaný se zármutkem
těšit se z mála
těla

skon

zítřky volají

zítřky volají
na prahu poznání dneška
běžím potají o den dál
následně o etapy, roky (jak se nezvládám)
zlobím

zítřky volají
zpěněnózními city
ještě jsem nevyplaval z večera
jdi ty – vyvěrá mi z dlaně
nápisy na zdech jsou vždycky trochu dál
než já

mám pokažený display
a bojím se co zítra /
mám pokaženou SIMku
zůstávám tedy člověkem?
málo (je toho a)
uhání se dál jako v němém filmu
toto / budu žít dál, budu dál milovat
dál ztrácet
a kolem se bude dál válčit
šlehačkovými dorty
.
a piáno/k tomu pin, pin…

rozdávej (podzim)

z kolekce ‘+’
halíř

chybí mi listy
někdo je dávno sejmul
a tak se hraje dál
jen tak

koruna

nespi, rozdávej,
na srdcích jsou vyškrábané stromy
káry táhnou za město a v polích hoří

kříž

jak mi jednou v noci teklo do bot

sto nedočkavých krámků po stranách -
zaujalo zámky -
jak převařit dým a převážit stín
když nikdo neprodává světlo?
jednou v noci mi teklo
do bot
kdyby tehdy prosvítili mlhu aspoň k nebi…!
není, zetlelo a shnilo i to malé milo
co zůstávalo v spánku

zmatené ploty zmateně mávaly sloupky
snad aby někdo zastavil
poklekl a hlesl
„máte toho plné kecky, pane“

ach člověk!?!
vyzujte mi příliš těsný střevíc

…

smíte

vystříhej se mě

klobouk dolů, paní
nad tvou definicí vztahu
šelest za uchem mi špitne jako malý
(hlavu přitisknutou k hrudi)
dnes si budu říkat, že to za to stojí
budu se cítit tady

občas mám pocit, že je skoro ráno
proto utíkám domů

pro těch pár míst co bolí
pro ten pár bot co tlačí

koření života – chci tě ostřejšit -
mé zpola zbroušené srdce blinká na poplach

vystříhej se mě

padla tma

padla tma
jen to tak žuchlo
v pšeničném poli
a pořád světlo
a pořád nikde nikdo

záhada

nikdo se nedivil a nepídil – proč to
jen tma samotná
jakoby se jí všechno světlé smálo

kvíkla a zaběhla se

…

našli ji u té nejčernější věci
v celém širém okolí

bylo to hovno, vážení
bylo to hovno

pentaplegici bez famfulína

je těžké být něčím jiným
nosit třeba jinou hlavu, nesmysly v ní -
špatný postoj -> skoliózní defekt
každý jsme defektní

někdo má žilnaté pozadí
další si sedí na uších
jiný plácá bez hnutí ty předchozí
aby si žilnatým pozadím neseděli na boltcích
.
verbež vole
labyrint ucha a ráj zadnice

II.

honím se ostopéro
sám už nevím za čím
možná za prenatální spokojeností
možná za vším

jsme si v tom podobní
pentaplegici bez famfulína se zavinou a snědí
a uvnitř v bříšku ukrajují další volnou chvíli

jsou spokojení
.
možná že jsou v cíli
…

lístek na konci tunelu

když už jsi věděl/věděla
co ze všech neděl/nedělá

ráj nebo neráj znavených

ležel jsi/leželas podél nich.

když už jsi čekal/čekala

že půjdeš jinam/jinama

vody už nekal/nekalá

spravedlnost ať soudí.

byla a je pro smrt správná chvíle?

necítíte se provinile – umírat, když ještě není jasno?

snad vás v té mlze nepropásnou…

kočky

plný koček
zamačkávám ocas (co šimral v zubech)
klátivými kroky za dalším mňau
kolem parku
mrňouskání

je plný koček
jedna černá mi přeběhla (na červenou)
opilého v noci kláti zima (je tady na výběr rýma, vina a dál…)
kolem parku
mrňouskání

svět je plný koček
ani zařvat se mi nechce (co, lechtají mě v nose)
před černočernou nestačím se dívat
jinam

kolem parku bych nerad línal

Lenka nemá cvičky (podzim II.)

v tento sivý čas nečas velí
zavrtat proutky do podzemí
na Evu umře seschlé jmelí
dřevěné ohrádky na pocely

Lenka nemá cvičky
bulí na autobusáku
ví, že na tom padá svět
zavrtím se na místě a popustím se
trochu dál

jak je tam šedo
nenapadlo
a zem se dá spojit s měsícem
bez větších ztrát
a v nich až teď vystupují
na pódiu ulice ty skutečně jemné rozdíly
ty maličkosti
hranice

je tolik krásy
a z poblouznění z ní
není potom vidět běžné rázy
poprvé se nutit dívat dolů
jako když

Lenka nemá cvičky
z červeného nosíku rostou růže
zachvěje se a rozhihňá
mému ostrovtipu
pak osinání, z něho
spadne květina + polibek nelíbaný

malá
hranice
už navždycky

pateticky, ale přece

z kolekce ‘+’
z kolika ran sestává život?
tak taková mi byla položena
mnohovýznamově jiná

z kolika ran sestává život
pryč nedalo se
odpovídám

zatímco spousta těch, o kterých jsem smýšlel jinak
si jednou denně mazalo krajíc a přefoukalo kávu
já jsem tisíckrát za tu dobu
neměl nůž
a klid

Ježíš nad zemí

.
ležíš nad zemí
a nikdo neví
co ti lítne přes hlavu
dlouhý ciráty /to máš ráda/
pořádný přemlouvání
panáka na míru
nebezpečnatost špičatic
.
ležíš nad zemí
někdy mám pocit, že se ti přes to tvé
moře samoty
někdo snaží dosáhnout až
na kozy
.
tíhnu k tomu
/ležíš na zemi/
v dálce se kupí malá bouřka
klobouk na hladině
konejšivě
víc míru ze mě
.
nedostanu
.

Dvakrát jinak o tom samém

dámou se nejlépe táhne
s porozuměním pro určitou lokalitu
když chceš dát mat
nechej ji stát
pak táhni
a i ten její šašek král
podlehne

noc je zasvěcená mačkavým
naše nástroje, vjem se prožívá
láska bezbranná, tíhnu k náručí
oči na bříškách
pastva pro slzy

jsme zimníci
/ klamu podzimem /
rukou pod zády

jedním ze smyslů je mat

Mezidobí

V mozku mi spontánně praskla touha
valila kanály až prosákla stěny
všude (ano, stěny kanálů,
mozek je totiž stoka)

„mé krysy mají místo všude
snažím se zabít jen své mouchy
chybama se člověk učí
mouchama se člověk
.
.
.
bzučí?“

Můj rozum si nerozumí s klasickou logikou
cítím tě rozumem a domyšlím smysly
já a ty jsme my
jedna a jedna jsou dvě
málo a málo je nic

„potravou mozků jsou cukry
tvá sladkost je solí
mého života
na sladké pusinky plač mi má milá
sůl“

V těchto dnech si na krk vážu šálu
aby mi neufouklo hlavu
krk zvrácený, mysl zvrácená
mozek ztracený
duše ztracena

Bleskosvody

rozešla (se)
v očích mlado, ale
ústa do důchodu
dvě mezírky (jako po průchodu dvojím)
pár vláken vlasů
pod obojím tvář jako smrt
jako zapomenout se nerozplakat

v její vesnici asi vyšly brzy ráno
pro samý sníh už nebyl starý svět
umrzly ranou pod umrlčí branou
jak mráz jim klínky
vrazil pod nehet

jak se tu jen berou lidé s tímhle ve tváři?

kost srazila se s kostí
ty změnily se v líto
svaly smrštily své slasti
své lásky pod ulitou -
ó, miřte výš,
Sněhová královno!!!
Váš osten míří příliš do mých cest -
jsme ráno svést a večer krákat blízkým vlasy

a posun jest nám
zabít staré časy

kurva zlej dobytek

Když tak každý den unikám realitě, ano realitě, té opravdové, né té mé vylhané,
Jakékoliv, třeba podzimní jako barevný koberec dneska je světlo tak mdlé, že
Mě oslepuje, snažím se vymyslet způsob, jak ten můj životní úděl dokonat.
Jsem hluboko uvnitř prase. Hajzl který nevyvstává na povrch jenom proto, že mu
tělo rostlo podle jakési masky. Jizvy se mi zacelily ve věku tří let, vpadlé krvavé oči
zpoměnkovatěly už když mi bratr kousal pupeční šňůru, žádná chlupatá záda a
řiť, samec se pozná podle vystouplých lícních kostí, podle chladu, co jde z něho, ze
zabijáka. Kostra mi taky zlehkla, I když byla původně ukovaná z meče. Pach válek,
hnusu a bolesti a špína za nehty, prasklé opasky a opulentní břicha. Koule až na
zem a rozdrásaný jazyk, mohutné sny a cíle, pramalý strach a lítost. Kdysi, když
mi kolem mých vlály vlasy, mí prosili o male pramínky, aby si je mohli vetknout k
pasu jako talismany. Pálil jsem je pohledem, stavěl jsem hranice, znásilňoval
hárající feny, vykořisťoval polorozpadlé mrtvoly, když jsem měl špatný den, zabíjel
jsem na potkání. Byl jsem kurva muž, kurva velkej, kurva těžkej, kurva prdelatej,
ale kurva muž. A uvnitř jsem byl zvíře, prase, kanec. Lámal jsem zubama kameny,
vytrhával jsem stromy z kořenů, houkal na měsíc, že to slyšeli míle daleko.
Kdo šel kolem, posral se ze mě strachy. Byl jsem rotvajler velkej jako medvědí
Prdel, hnusnej tesák, rozparovač, mstitel, úchyl, zloděj, drancéř, pitvač, smrtonoš
Kurva zasranej zpitej archďábel bez rozumu a přirozenýho nepřítele. Byl jsem
Jak padlej anděl, kterej nepatří na svět, byl jsem bůh, kterýmu cákal pot, krev, sperma,
A všecko ostatní kolem, plival jsem na celej svět, zamačkával malé do země,
Mučil slabé, týral všechny na které jsem přišel, byl jsem kurva king a zlej král a
Dobytek všech dobytků a jsem to I teď, jen zavřenej v jiným těle, postiženým ocelovou
Výchovou, s potlačenejma podmíněnejma reflexama, napěchovanej do malýho prostoru –
Tlačím sám sebe do mist, kde se mícha vlévá do mozku, a tlačím a tlačím a bolím se
A čekám až bude příležitost tak se rozsápu a vylítnu ven a bude to jako nějakej
Zkurvenej zázrak, všechno exploduje a na dalších několik tisíc let to budu já O kom
Se bude zpívat na ryncích a koho budou vydírat pařátama do ztuhlé zvlhlé skály.
A až bude po všem – vítr sebere těch pár kousků co zbude poválených v trávě,
Aby je nesežrali psi, aby si je neodnesli mravenci a podobná malá hovádka, vezmou
Mě a zasklí mě na věčnosti do malých napuštěných hadříků, opatrně jako božskou
Relikvii, která bude novou ambrózií, potravou pro vyvolené, protože to moje posraný
Ztrouchnivělý tělo bylo jediný, který dokázalo udržet ten nápor tak dlouho, udrželo to
Nevysvětlitelně neovladatelné zvíře uvnitř, na stovkách řetězů mlátilo mou bohatou
Duši a nedalo jí najíst krve, potu, dřiny, války, moru, slávy, orgií a božských potěšení
Z uskutečněného násilí. Já jsem jen ta síla, všechno ostatní jsou pouta, berly, šrouby
A nýtky, které do mě v mládí zaráželi, abych držel pohromadě, jako v malé železné
Kostce, které každý den utáhli stěny o kousek dovnitř, až jsem byl sám kostka, malá hnijící
Kostka, ale tepající pořád s nezměrnou trpělivostí a pravidelností.
A navenek jsem rostl jak oni chtěli, právě protože to tak chtěli, protože kdybych vyrostl
Ve zvíře, vozili by mě jako atrakci, nebo by mě zavřeli do sklepa, nebo utopili jako
Nějaký kotě. Pamatuju si je, pamatuju, až vybuchnu, bude to nádhernější než nebeské
spatření, než prvotní hřích, než vášeň zabořená v lůně. Jako oheň v očích zapadajícího
Slunce, jak zpívá sladký les, když po rozjitření procházím se vůní kopretin – kmeny
Prodechnuté přestaralým TÍM, vítr jen jako hybatel času, aby vetknul nádhernému obrazu
Ještě čtvrtý rozměr, jak do filmu, jako když stojíš uprostřed a sníš rozpuštěné vlasy. Sálající
Touha, tam kde mohu odhodit úplně všechno, protože všechno je dovoleno a přirozenost
Je krása. Nahá skutečnost. Jako milování v korunách stromů, zbláznění skřítci štěbetají po polích a loví malé
Myšky, a ty myšky tak sametové vyvrhují do malých dírek, ve kterých ony tlí a pak
Dávají nový život, jsou v obilí, kukuřici, v cukru z řepy – sládnou nám v ústech a jsou tak
Krásné, protože přirozené dorostly, nebály se nekrčit, a nikdo nemučil jejich tělíčka
Představami sebe. Já si kurva pamatuju co jsem. Kurva si to pamatuju. Až mě zavolá
Peklo, podetnu ostatním kolena a půjdu první do řady, protože jsem kurva největší z nich
… a nejsvatější. Jen v zápolení, válce, hladu, špíně a bolesti jsem křižoval věčnost, až
Mě zaživa tisíckrát upálí, splynu s peklem v jedno, a svět nad námi zahoří nebeskou krásou.

Unruhe

třesou se mi ruce
klid se směšnými zvuky prchá škvírami
svěrače napnuté k prasknutí
až kůží naruby

s darem sebekontroly se těžko přijímá
naprostá ztráta situace
libujete-li si v nízkých troskách
budete se mnou … nadšeni

jak hřmí mi celé tělo
každičkým kouskem jsem jinde
každý nádech tíže
pálí čelo

s cejchem sebekontroly
mám v nitru (d/r)epresivní složky
volím strach a tak se utlačuju sám
policejní tělo / na tvoje barikády

ať žije revoluce

stonožky

z kolekce ‘+’
klep
klep
klep
.
kdosi
kdesi
kdysi
zmizel
slyšel
mluvit
mrtvé
svízel
v tom
je
je
v tom
svízel
zpátky
vědět
vidět
víc
.
klap
klap
klap

tok.tok.tok..moje.malá.spalas.sama.marníš.s náma.nezadaná.pod.rukama.nejsi.dáma.seno.tráva.chlast.i míň..tak.tak.tak

bum
bum
bum
.
srdce
síňka
krev
a mléko
pánev
máslo
vejce
deko
kroupy
bouře
hromy
spása
záblesk
vůně
chuť
a
ty
.
.
.
.

slovíčkaříme

1: Láska!
2: Jó, láska…
3: Láska?
4: Kráva
1,2,3: ???

1: Pravda!
2: Jó, pravda…
3: Pravda?
4: Kráva
1,2,3: ???

1: Krása!
2: Jó, krása…
3: Krása?
4: Kráva
1,2,3: ??#%%!

1: Žena!
2: Jó, žena…
3: Žena?
4: Kráva
1,2,3: ))

1: Slova!
2: Jó, slova…
3: Slova?
4: Kráva
3: Kráva?
2: Jó, kráva…
1: Kráva!

4D

jsi středobodem vesmíru
od tebe se počítá Y
rozběhla ses dopředu,
máš návrat zpátky
jinak žádnou volbu, nic

II.

když pak vyrůstáš
a křižovatky X
ti okošatí cestu
v tvém plochém světě
ve kterém už je vlevo špatně a vpravo míň
i já plytce osatím

III.

pak spadneš dolů
ztrácíš pevno v sobě
spáváš samotná
líhneš vůni smutna a nehezka
/ vylétneš nahoru /
mávnou s tebou
jsi aritmeticky harmonická
geometricky
správná

vždy jsem pospíchal dopředu
/ odrážel lokty / za tebou
vlevo, u lékárny vpravo
po schodech nahoru
i když jsem sletěl dozadu
a dolů
vzpomínám žes byla
v tom prostoru

IV.

jsem špatně v čase
jsi stejná ale jindy
jsem stejný jako ty
hráváme stále stejné hříčky
kde je ten posun

podívej na levou ruku

kde se snad snoubí se smrtí

z kolekce ‘haikání’
zlátneš podzimem
očima krátce setni
ospalý povzdech

náplní krásy je světlo
i když i pohozené stíny
mají kouzlo
poznáš dny, kdy kolem zmizí špína
ano, i z tebe cosi padá
jak ráda bys ještě zůstala tady nahoře

vánek ve tvářích
nach je květenství krve
vlásek po vlásku

dvorek obkreslí jen fresky
zámek / pavlačové domy
zmatní / pošpinění sílí
ruce čpící mastí po javoru
ostří kleště, nástroj nepozvaných vládců
jak ráda bys tady ještě

smrt je tvá sláva
čtvrt časem okouzlená
nic není věčně

jsem listí po kolena
a po bradu zahalená
jsi ty

pět dní je příliš na všechno

z kolekce ‘+’
„jdu se projít“ tetelila se
láska škubla řetězem / práskla dveřmi
tak náhle jako úvod této básně
měl jsi chvíli chuť ty dveře nechat být
namazat pěkně a natřít
jako obřezaný pomník

(falus a slavná porážka)

jako pragmatik jsi věřil
že život se skládá z relativních četností
blízek šílenci přinutils víru dotýkat se tě
a ona tě stála ticho
mrmláním po kostelech a skonech ostatních
špatněs tu paní pochopil

(nenech ženu rýpat do základů)

jakoby samy zaklaply
„rewind“, „erase“
Molotovovy koktejly
noci ve středu v 16.15 / divoké pitky s prázdnem
s lidmi, co si línají ve vůni éteru
zastřel zbytek času

(spal další kousky sebe, nebuď dál)

povím ti
potkal jsem pod stolem ženu
byla skoupá na slovo, se zkušenostmi s divy
nalil jsem si kousek / bolela mě hlava
spánek s ní po boku
táhla ze mě celý druhý den
potom – na třetí zůstala v Míše
na čtvrtý v mozku

(pět dní je příliš na všechno)

ženám

z kolekce ‘haikání’
na další roky -
klopýtat mnohem méně
zpívat častěji

mate mě mlha v obilí
zvláště když prolétám městem
musím ještě chvíli mírnít naději
chvíli ještě
„že bude všechno normální“
je jako to s tím vléváním se
(deště)
do žil
dívám se nahoru svěšením hlavy
jsi marná
v naději

otekl potok
obalil maso kostrou,
zvláštními stíny

…

Vaše Nerozhodnosti,

proberu s Vámi jedno:
jako mlékotvůrce těla
rci Vám: neleňme!

při přeblaněních řeky
namočil jsem se v dluzích
při vysávání vteřin
narazil jsem

Vaše Nerozhodnosti
klaním se k Vašim lýtkám
ovládat umím všechno
i s tělesněním lásky

moje
jsem to už jiný
já

já lechtající špičky
málem tu lížu zemi
matku bych zaprodal
pomozte mi

pojďme
sliňme spolu život
poťme spolu svět
smrďme až do konce
má tuhá
jediná

nerozhodnutá

zázrak z prázdna

mám loudavé ráno
koruny stromů
zvolna padají domů
jako líní spáči

mráz vytahuje vrásky
z jejich postýlek
i skladba bez trylek
jim k probuzení stačí

jaká škoda jen
že procitly i city

II.

kdysi jsem měnil s pány – - – >
- dal jsem klid
+ vzal lehkovážně prázdno

z transformace citu
teď zpátky do úkrytu
nekšeftování s láskou

mám loudavé ráno
koruny stromů
zvolna padají domů
jako líní spáči

mám zase pocit mála
splácím nevinně
své účty / ve víně
tvůj obličej se zračí

když vám uteče láska

z kolekce ‘neva’
fyzicky špatno z nevěry
přemýšlet o starých místech
spoléhat na co jsme prožili
jako mám jenom tebe

zároveň nechápat posuny -
nárazy do nových opozic
postrašeniny v hlavě
i chvění žaludku
jako být moc moc nervózní

když vám uteče láska
už nemít pochyb
je to jako když ztratíte peněženku
šok, že jste to zkazili
strach co řeknou doma
smutek, že není na chleba
ani chuť ani hlad
jen bolí žaludek
pálící obličej
nemoci se smát

když vám uteče láska
tlouct hlavou o kdyby
není klid bez spánku
ze všeho sálá jste hlupák
urvat kohoutu hřebínek
a lítostné pohledy
zarudlé oči
necítit potřeby (tak jako před nimi)
balit si svačinu znova a znova
a pak si sednout a plakat
a nejradši odejít někam daleko
jenže nemít stará místa

když vám uteče láska
na stranu umřít
do kapsy kousky – třeba papírky se jménem
opravdu za nic
už nemít
ten pocit

jen jednou cítit „jsem“
už znova nebýt
mě málo…

prameni

ve slinách prorůstá líh
sladce vycítila jsi
mou dominantu
z pod rohů podulic
barevné horkání
líhne se při zemi
stáčí se dolů
jako pramen
k ostrůvku tramvají

padají vlákenka z hnízd
tlučou na stažená ramena
mráz taje z mezistájí
zaržání koní
plný plyn
na nich mokré psaní
„díky ti“

z ulice dále
levou pravou svařenému vínu
spínáš si ke stolu – protáhni se
obličej rudý – ošálený
byť mírně zralí
sednem si

zlehka hrají
zlehka
zlehka piji
zlehka

v hlavě se točí touha
krémovou kávu mlsáš mi
ledva stíhám dýchat
třeštím
až popatřím co je pod
tvými rty

svlačce šatů
váhání rukou
a mladý slíbený přístav
mladý věkem
slíbený
prameni

Přihlouplý smích

opravdu jsi tady?
opravdu jsem
můžeme mluvit?
nejsem tu sama
neslyším hlasy
nejsi sám

zpoza úst zašitých
jenom klam

moudra k tématu:
- mezi bezústými sedmilhář králem
- nemel tolik, už je tě jen půlka
- lépe hladovět, než jíst bezbranné
- před nočním náletem zabednili hlavy

- není nadto hezky si s někým pomlčet

kdo jsou ti lidé?
jsou to naši
snad z jiné planety?
naši blízcí
jak mohou být blízcí a z takové dálky?
nejlepší bude zeptat se jich

odpověď – tušíte

lo

lesklo se to a škrábalo
umylo si to packy – od mouru
snížilo k modlitbě

občas si nezbedně hvízdlo
„momentálně máme zimu“ a někdy taky
„zle se vlečou zimní spáči“,
balilo se aniž odcházelo
a mělo z toho psinu
loudavě se to posadilo
nemlčelo

mátoživě se tetelilo a přitom ani nemrklo
když proteklo mezi mřížkou plotu
zazvonilo oň šperkovnicí
- nic nám tu nenechalo

bálo se, ale
nezměnilo

šero

Polární záře

převrátil jsem rok
protože právě dnes
je koncem
zatahav za poklop
přiraže dveřím zvuk

andělé klesli níž
ježíšek nese kříž
spasení uvidíš
za kačku skrze mříž

stoupá kouř z ůst – a skrz -
válec dýmek
oslové říhaje pod komínek
klaním se
ruka ruku mine
klaním se ruka ruku
mříž

modlidlo klesá z výše
tancujíc hudbu slyše
padajíc na nás z výšek
houslově
neurčitě

…

tlučouni másla

…

lež
modle se
ke lži
spěš

Bože

zavěsil se nosem za obzor
nasál vůni změny
zvykne si?

čáp přeletí tucet moří
než se změní něco v nazírání na ně
postávám v závětří
dohlížím na něj

ten moudrý muž kdysi spočítal, kdy se přepočítáme
jednou to nevyjde
v roce raz dva tři
čáp spadne do řeky
zobák do moří

než se zmátoříme bude chybět čtvrt nebe
s půlkou země propadne se
odplave do nikam
s celou důstojností

pak on povstane
zapálí si
a ležérním gestem upustí špendlík

slovy „já jsem vám to říkal“
by se dalo krájet

nestojím o to

nestojím o to
aby mi někdo stál v nohách
čepýřil se
blekotal zdrávasy
a jektal třetí bradou

ne, vážně
nestojím o to falešné „ono“ -
že mrtví mají štěstí

až vychladne hlava
stane se z ní kámen
až vychladne kámen
stane se z něj kov
„Jak jsem se přičinil o zemskou tíži“
románek o tom, jak být
- sama v zemi
- v zemi sám
už nic víc není

…

dnes při zemi nás drží
vychladlé hlavy našich bližních bývalých
našich bolavých
tak bledě zoufalých
zasloužilých
mrtvých

Personal nightmare

z kolekce ‘Sny’
Byli jsme v pytli – já a ona – a to jsme před setměním chtěli být na nějakém útulném místě. Nebo alespoň v suchu. Všechno kolem se tím odpolednem začalo rozbíjet do svých vlastních stínů, na kraj padala taková zvláštní únava – klížení očí a svalů – prastará večerní daň trampů. Kdoví kam až se tam dalo zajít – cesta pomalu končila, vlínala do malého pošlapaného hada, který obtáčel něco jako slepé rameno malé říčky, nebo spíš odvodního kanálu, který si nechala vyprojektovat nějaká dávno zapomenutá firma na chemické sklo. Dokonale rovné břehy, zaplavené (spíše upatlané) žabincem. Mazlavý hnus, ale přitom tak kypře přírodní, že se člověku chtělo vysvléct a trochu se tím oplácat. Spousta lidí za takové hovadiny platí, tak mi to nepřišlo jako špatný nápad. Špatné bylo, že ta zelená, která tím stmíváním ještě víc zelenala, se nám tam postupně začínala vpíjet úplně do všeho – do vlasů, do šatů, do báglů s jídlem. Zelená nám svázala ruce, polepila oči poloprůhlednou lepící páskou, kapala nám z koutků úst – no dobře, tak zlé to asi nebylo, spoustu věcí jsem si asi přibarvil sám – jo, baví mě to, spousta lidí mi vždycky zdůrazňuje, že se v tom přímo vyžívám.
Ale stejně to všechno kolem nebylo jen tak. Kolem osmé večerní navíc ještě padla mléčná mlha – taková ta hodně nezdravá, močálová – ticho, žáby zmlkly, jakoby otrávené tím, jak je dnes hnusně, a že není vidět málem ani na skok. Jojo, dneska se nikam nejde – třeba ptáci by se v takových rozptylových podmínkách neměli pokoušet vůbec o nic. Různých pišišvorů tu bylo požehnaně, ale ti moc hluku nenadělají. Bál jsem se komárů, kdybych ale věděl, co místo nich přiletí, mazal bych zpátky po cestě hlava nehlava, noha nenoha, bahno nebahno. Takové sviňky to byly. Na některých místech se jich rojily kupy – malých zelenohnědých masařek, jejich bzukot byl jediným zvukem v okolí – o to to bylo horší. Jedna z těch mrch vždycky vylétla z hejna a jala se čmuchat, kde by co ochutnala – a tak se postupně střídaly, svině jedny malý, bodanců jsem měl po deseti minutách patnáct, jednu tu kurvu se mi podařilo rozmáčknout, nechala za sebou pás listově zelených vnitřností – ani stopa po krvi, které si pár vteřin před smrtí užívala. Ta barva šla pak hrozně těžko dolů – kdoví, co to vůbec bylo zač. Pamatuju si, že jsem se bezradně rozhlížel, jestli se tady vůbec nějak dá přežít noc. A pak

střih

a byl jsem s ní v motelu – nebo v něčem takovým. Bůhví jestli jsme se nakonec dokodrcali k nějakému motorestu, bezradní z toho, kam máme složit hlavu. Horší bylo, že i v té malé místnosti byla nazelenalá mléčná mlha a štěrbinami v okenici se sem dostávaly ty hnusné debilní mrchy, bzučely tam a vyváděly, svíjely se radostí smíchy „chachacháááá“ – viděl jsem jim to na prackách, jak si je mnuly, jakoby nás dostaly a teď se těšily, jak nás sežerou zaživa. Seděl jsem na pelesti – čekal na ni – až teď mě vlastně napadlo, že nevím, kdo tu se mnou je, kdo mě do týhle hnusný patálie zavrtal. O chvilku později vyšla z té mléčné mlhy ona – pitoreskně popatlaná nějakou kosmetickou maskou – jakoby jí nestačil ten hnus kolem, jakoby se do něj chtěla zamaskovat a nechat mě tu samotného. Dvě kolečka okurky na tvářích a kolem ty mouchy. Bezva. Tvářila se připonasraně, třískla okenicí jakobych za všechno mohl já a štěkla „jdem spát“. Zůstala stát otočená ke zdi, jako tichá výčitka za to, že všechno takhle nevyšlo, že se jí zbortil další blboučký nevýznamný sen – a všechno jen kvůli tomu volovi, co sedí za ní. Bohajeho, kdybych vůbec věděl PROČ jsme tam byli.
Začala tam vyvádět, tak jsem se k ní nějak dostal, otočil jsem si ji k sobě a probůh ona nasadila takový ten polonadržený výraz – přehrátý pokus staré barové šlapky – a vzrušeně zašeptala : „Karle…“
„Do piče, chodíme spolu půl roku a ty nevíš jak se jmenuju nebo co?“ nevydržel jsem to.
Stáhl se jí obličej a najednou se začala chichotat, jakoby tím vším chtěla zamazat ten trapný pokus ještě nás někam zařadit – na poslední chvíli nás někam vecpat, pod nějaký odpad společnosti, kde bychom ještě nějakým zvráceným způsobem patřili k sobě. Jak mě chytla za ruku, bolestivě mě sevřela a štípla do dlaně a druhou do boku – to asi jak si uvědomila, že jsem na ni sprostý.
„Ty hajzle, ty čuráku, takhle se mnou mluvit nebudeš!“
Odstrčila mě a já spadl na postel, zmizela někde v rohu místnosti, ale ať si jde kráva pitomá, už se mi s ní nechtělo bejt ani hovno.
Hučelo mi v uších, po stehně mi lezla jedna z těch sviní a tak jsem ji rozmáčk. Vybuchla tím zeleným hnusem a pokropila mi spodky a půlku postele. Přišlo mi to jako brutální vyvrcholení, na závěr. Zvedl se mi žaludek – když jsem si představil, že bych s ní přece jen dnes spal v téhle posteli, oba nechutně zpocení a pokousaní, váleli bychom se v kýblu zelené mléčné mlhy a nakonec – aby jsme se cítili aspoň trochu v pořádku, rajtovali by jsme – jeden přirážeje druhého, no tak, udělej se, musíš dřív než já, tak to přece musí být, trochu tě zmáčknu tady a trochu tam, no tak teč ty potvoro, ať už to máme za sebou…
Ach bože, ona tam ještě musí být, někdě v tom rohu. Jistě brečí úlevou – protože konečně neví, co by mohlo být ještě větší peklo. Jo. Personal nightmare. Srát na ni.
V pekle to bude bzučet jak tady, někde dole v rohu se bude krčit bílý stín s debilní maskou, která ještě podtrhne bezmocný a naštvaný výraz. Bude tam téct krev z infikovaných ran, bude to tam smrdět žabincem a mlha se tam bude dát krájet. Hučelo mi v uších – možná ano, možná ne – ale zřejmě odešla. Jenom tak v tílku – bude klopýtat po břehu, ale ne moc daleko, kvůli mlze. Namočí si kotníky do bláta a bude lkát o něco hlasitěji, abych ji mohl jít zachraňovat. Vždycky se chovala tak debilně, kráva jedna seru na ni – vůbec nevím kde to jsem ani proč tu jsem. Jen vím, že bude asi důležité, že je mi tak, jak mi je. Že trpím tím pocitem, že už není co zachraňovat, že už zbývá jen se probudit. Nebo neprobudit.
Myslím, že novým smyslem života se mi stalo zabít další z těch hnusných tlustých zelených sviní. Vzít si ji z dlaně – rozplácnutou – a pěkně ji rozkousat, za to všechno co mi prováděly. Odstrašující příklad pro ty ostatní. Bylo už hodně pozdě. To temné kolem mě se mi vpíjelo do očí jako zákal – zavřel jsem je, hučení v uších zesílilo – to „Bůůůůůůhůůůůůůůů“ z venku jsem měl jako vcelku příjemnou kulisu. Jako mléko s medem před spánkem v žumpě. Jsem hajzl, já vím. Ale ona potom příjde zpátky. Ráno se probudím vedle ní a leknu se, jak strašně hnusně může vypadat dvacetiletá holka. Bude mít uhnětené vlasy, kotníky od hlíny, tvář rozpraskanou – v bíle masky dvě stružky po slzách. Pak se s ní budu milovat. A odejdu…
Tuším, že ale stejně nakonec… odejdeme…

27.12.2004

lolitkám

respiruji
-> dýchám
penetruji
-> píchám
exituji
-> vzdychám

vždyť po konci
je vždycky nové ráno
co je pak vydýcháno
smrdí prostorem

…

ten vydýchaný prostor
je mým lůžkem
ty dokonale čistá
jsi mi bůžkem
zavírám se,
když pláčeš

já nevzlykám
vím, že tak malé dítě
nezviklám

naplnění

Zlato,

vyteklo z polí
sám, nesám
obojí bolí
spíš letmo
než navíc…

mám tě v paměti
sázíš révu
já pak slížu to víno
tvoji něhu
to co v krku zbývá
nedůtklivá
vetknu ti tam
kde bylo mladší víno
kde nedůtklivo

kde chybí slova / mi tak chybíš / kde mi tak chybíš / už slov není @

slova jež slíbíš…
…naplnění…

Savku na silvestra prohodili dveřmi

silvestr
nemám rád silvestr
vyruší všechno ostatní
přepne mi TV
rozhází flašky v ulících
podpálí stromy
nachčije do budek
vyteče
zmrzne

silvestr
nemám rád silvestr
rojí se kreténi
tohle je zasvěceno jim
spousta času
kdy budu moct jít
spousta času

silvestr
nemám rád silvestr
tím svátkem se potím
nepil bych
ale bojím se
nepít
v kapsách střepy
z pochcané budky
zakázat silvestr…

Savku na silvestra prohodili dveřmi

III

bylo mi nudno
tak jsem si zlomil ruku
pokousal šlachy
zabrousil hrot
a prohlédl se
špička směřovala ke dveřím
stále a stále
to jak sedím doma
poprskané stěny
zažraná pára
a plyn

asi abych šel za tebou
pochopil jsem
ale to by tam nesměly být
srocené zlé ženy -
štkavé, po pavlačích oheň
naříkavé to hulákání
sanicí pohupuje -
jak marně napodobuji gesta
smavých lidí
v teátru ticha a kině tmy
mám hodně času
zdokonalit výraz
posbírat zuby
povysát
si

II.

když ona

je samota a samota
když chybí lidé
a když chybí jeden
když začne jaro, prosvitne slunce
jako odraz vlhka z pod sukní
nejkratších vlnových délek
zpod prdélek seno zavoní
slyším vás rašit
mé
kvítky medové
jak strašně samo a sucho
bez vás
bude mi

III.

a co tobě?

jen si toň lotosový květe -
budem se vzájemně utápět
ty v Benátkách
já nad Jizerou
obtékat si tělo
až na břehu bude tě slyšet
chichotat „Smutku stůj“
a Smutek zastane
jako ten kůň
co se tak jmenoval

žij stejně jako spíš
víš, taková moudra
jako neměj se za co stydět
věz že co nevíš, nebolí tě
to co víš jistě
hbitě zabíjíš

být sám a sám
jako moucha pod divanem
bez lidí, jasně,
ale bez tebe?
nezebe snad Slunce, když ráno vychází?
ale po poledni dodá nových sil!
rána jsou nejhorší

pak už se ale dá
nějak žít

krátce zimně

tak tohle je
zima
dámy nohavičky navíc
páni pletené svetry
babky punčocháče
skelné
kapří oči

z trouby voní kuba
už ho snad vyndáme
je hlad tak
žrát jej
jako prase
zlaté

vrchovatě olova
syk opruzených jader
na stromku jinovatku
opraš jmelí – sladce
polib matku

s otcem trmácet se
klouzat po náměstí
chytit rybu
zabít rybu
pojíst rybu
slyšet Rybu

pak spát
jít

šťastný nový krok

byl jsem se nalokat zimy
pár kroků z lokálu
trochu oslavilý

snažím se klanět mírně doleva
abych se nepopadal
nadýchnu se
ještě odskočím na druhou stranu
smíchy
počúraná noc

nemám pocit, že bych ještě měl co říci
milé společnosti
ale řádky přesto plynou
setrvačností
či kocovinou
zase o krok
dál

cítím se starší…?

ano,
mám pořád ještě mladou a štíhlou
představu o lásce,
ale chmury už v úplně jiné hlavě
z jiných rovin

klesám doprava
zemězděšením v Ásii
starci klesnou
a mladí vůkol světem
prolomí svou šanci
jako voda
písek
kal
z Kalkaty
víno
ze Srí Lanky

.
.
.

ještě t-haiku:

člověk žije dýl
než trvá vlastní život -
po tisíce let

pak zas o hospodu dál,
tady bude ráno

zázraky

z kolekce ‘+’

napadl výsledek
tvých zázračných schopností
zapadal dvůr
krátce -
trpaslík pořád stojí
sousedi odjeli

II.

skutečné zázraky
jsou z ráznosti
z touhy poporůst i výš
laskavé světlo
a pořád nové zlato

skutečná touha
je z jinosti
z odlišnosti
(lákavé něco -> těšíme se na to)

III.

máš vskutku vzácný dar
udělat z jinovatky sníh
čekat tak moc dlouho
na svazek krokusů
nasekat marmeládu
že zní jako
mar-me-lá-da

když mi umřela láska
a našel jsem další
se kterou budu v nebi?

Klevety

zrovna jsme o tobě mluvili
víš, máme tě rádi
ale když už
klevetit
chodíme za kulisy
šepot patří tam

nevíme co je pravda
nechceme ti lhát
a tak si pro jistotu
všechno berem k srdci
vždyť nás znáš

tuhle jsme slyšeli tu, haha,
o fících na stole
nebudeš věřit -
po dvou panácich vodky!
na ubruse nezůstala
nitka suchá…

neboj, neboj, nic to neznamená
máme se pod kontrolou -
jsme jenom umanutí
Ríšo
sedíme tam a brebentíme
dotýkáme se
tu toho, tu toho
lechtáníček

zrovna jsme o tobě mluvili
víš, máme tě rádi
ale když o tobě slyšíme něco tak…
víš co
šepot patří za kulisy

nechoď tam

u stolu

z kolekce ‘+’

rovnání před zrcadlem
srovnání tužek na stole
za okny táhne
zbloudilý rým
se š na začátku
e také
nabodeníčko v č

když na počátku bylo slovo
rozumné by bylo,
zůstat u toho

češu si vlasy
roznášejí se po stole
rovnám je před zrcadlem
jako tužky
a zbloudilý rým

táhne

barevná/smutná/ospalá

už zase
padají h
tak často r
si to opakuju anice

vyhráls
posluž si
posbírej ten hrách
a začni házet znova

padlé dámy vlečou na parket
tlusté polovodiče
chichotem povolený opasek
smutné rozlévané víno

říká se
y do
ot     zv
lh            o
ka                nu
barevná muzika
připojím:
zalehlé uši
a plivání na zem

tahám cigaretu
jen abych se mohl dívat na dým

když jsem psal
smutnou samu
věděl jsem, že ji potkám
jen ne že tady

kámen ke kameni
vrána k vráně

se dá

šlépěje ve vlnách

z kolekce ‘+’

z vláčení vlnami
z jejich spojení – tedy z posloupnosti jevů
vynoří se občas malá postavička
jako do moře zapadá slunce
ona nezapadá

nijak zvlášť tiše
přesto moc slyšet není
němá pohlcením -
jak někdo něco ztratí
snaží se urvat aspoň kousek
malý
zpět

chceš-li taky trošku
musíš hodně špulit uši
hodně napnout zrak
protože co je kde dnes
zítra nebude tu
šlépěje ve vlnách

slaď si své tělo
do rytmu
dam – dam – dam
rozechvělého srdce

stodvacet minut v oblacích

neživá voda od půle mlčí
neohrabaně
k sobě láká
pod příkrým srázem odpadly nohy
smrt malé lávky
pro pytláka
ospalé ryby se nejistě smějí
vzrušil je pocit
že se smráká
ostřice setnuly poslední mraky
mráz smetl rozdíl
roku draka

líně líhnou se čáry v polích
poryvy větru je poztrácí
stodvacet minut na cokoliv
stodvacet minut v oblacích

labilní stíny – labutě v řádce
slunce se líně
propadá
mám jen pár korun – kolem pasu tvou ruku
chuť povalit tě
na záda
krev ze tvých tváří vtéká mi do žil
rozpouštíš se mi
nerada
až doputujem k našemu můstku
stáhnu tě dolů
paráda

líně líhnou se čáry v polích
poryvy větru je poztrácí
stodvacet minut na cokoliv
stodvacet minut v oblacích

jaro

jak je sucho!!!!!!!

kropil sis už dnes před vlastním prahem?
víš, myslím, že by mělo být vždycky trochu vlažno
zvlášť, když se na verandách dělají obláčky
od zástupů zmrzlinářů
od šlapek mlékařů
nejistých amantů,
botek kamelotů

„vyšlo čerstvé ráno!“
vyprchalo asi přímo ze včerejška večer
voní jako zakousnout se do něčeho křupavého
- netradičního, nového

dnes krámek nezavírej, zkus to jinak,
vykasej roletu naopak výš
smíchej život s troškou vanilkové vody
rozdej ji dětem
řekni jim „zadarmo,
ale ať vypukne jaro!“
a všechno půjde samo

pak si stoupni k rohu
a čekej na mámení
je takové zelené, tetelivé,
přijde, uslyší-li rozcuchané zvuky mláďat
přijde šprčkům brnkat na jazylky
zkousne pecku
vytáhne čtvrtku a zkusí kreslit pátkem volno
stihne k tomu zahvízdat v komínech
zavřít vrzající branku
rozbít koleno
přihrát na gól
spěchat domů

třeba pak
sedne prach
a bude vlažněji
a večer se nakonec rozpustí
v o něco barevnější ráno

jen tak

krása má závoj z perel
a i když jsou malé
nepatrné
blízkají se hezky

nic není dost klišovité
dost plyšovité
dost fádní na to
aby porazilo mé verše

ach

mnozí z vás tuší
že s těmi perlami to nebude jen tak
že přece není možné
přejít první strofu
jen tak

perly

spousta záhybů na nahém těle
všechny jsou prázdné
jen tak
…
.
.
.

perly

spousta záhybů na nahém těle
všechny jsou prázdné
bez přítele
všechny jsou prázdné

jen tak

tiché dny (dále návštěvy mimozemšťanů)

z kolekce ‘+’

přece znám tiché dny
v hlavě hraje hudba
já ji poslouchám
jen tiše
nerušit ji
vše se uklidní
zmírní
zpomalí
jako starci prsty

přece znám tiché dny
čas na vymýšlení slova
méně vzruchů
více daných věcí
záblesků z hávu
návštěvníka

jako děti jsme sbírali staniol z čokolády
vždycky se vyhladil do leskla
nalepil na kulatou čtvrtku
při bouřce se nechal za oknem, na parapetu
a čekalo se na blesk

v hlavě hraje hudba
já ji poslouchám
jen tiše
nerušit ji
ještě teď cítit velkost bouřky
slyšet hádky
o obal z Kofily
chytat malé nezbedné ruce
velké sny

když jsme na ten hladký stříbrný disk napsali přání
zablesklo se
a mimozemštani nám vše splnili
jen se zablesklo
ale jsem si jistý

v nedostatečnosti

při bližším ohledání oken
přes skvrny od ptáků
mrakodrap od mraků
je vidět jen silnice
semafor
a rozkopaná budka

jsou lidé
viklany
s podbízivými úsměvy
s pracovní indispozicí
léčíc si rány
hoblujíc hrany
aby pak ve světle
skryli proplakané úspory
tmavěmodrým ránem

partičky komíhačů
ze strany na stranu
zleva nikam
s nacpanými hlavami
protože když páv ztratí pírko
řve jako o život
i tihle řvou
jakoby ztratili jednu celou noc

není nic horšího než pelíchat z rukou
ztrácet se před očima
přenechávat
vzdávat se
byť jen z části
být jako svět
zabalený do pochybností
this side up
fragile

křehkost nebývá jen v kráse

kde se ztrácí čas (nádražní putyka)

kde se ztrácí čas
(nádražní putyka)

prostředím napnutých vláken – lnu
jako pavouk bídník
kolem výčepu pobíhá den
líně kousavo – u zadku
slabá náplast
protančila kolem
odlepila se
šla vstávat
domů

když v báru houstne dým
muzikolamy slité
do velké sklenice na prášky
na mandragoru
lákají létavice s povislými těly
zatuchlá nuda bezcenných blýskátek
barevných žárovek
škytnutí z rozmaru
skýtavý dech

v koutě se válí kryptospiritismus z přechozího dne
staré, prodrbané zbytky
táhnou za sebou stáhnuté lidství
spuštěné debaty
crčí pohrdáním
a ráno v kýblu
postříkalo večer

když vlak vyjede z města Á
nikdy to netrvá tak dlouho
aby se tu nedalo nepotkat lásku
když v báru houstne dým
a vlaky z Remeše
dojíždí na lacinou vodku
hned svolávají k nástupu
a zrušené spoje
mají dost času
tady v depu

Dalího zkroucené hodiny
na zápěstích
skutečné dny a noci
letokruhy na věšáku
pomyšlení

mlékomlékomléko

z kolekce ‘+’

.
..
..

dávám si pozor na mléko
doktor mi to řekl
dávejte si pozor na mléko
nechystám se vrhnout mladé
říkám mu
nechystám se vrhnout mladé

kde se ztrácí čas (pohledy z dálky)

kde se ztrácí čas
(pohledy z dálky)

rikša s cinkavými kroji
osedlaný jezdec couvá
polekaný kůň za ním
myšlenky na dvě věci
skýva X skoupá
moskytiéřiště krví
malý klučík (plavý)
zabod jehlu letitou
do ohanbí
letnic

plouživé kroky, mé
hadry schlíply smrady
lem schová lžíci olověnou
vzdech rzi z židlí
a tlukot sklenic
tekutiny
a málo síly tady
dojít míry

rozeznáš barvy?
na fotkách z dálky
je všechno jinde
spád silnice
dvě cedule najít
lámavý převis do Lhasy
pracovat s nimi
dojit kozy

lemur na odpočívadle
zavři oči

hledání čistoty v jedné smysluplné a jedné zbytečné básni

z kolekce ‘+’

jsi nedbale z postele
po krček sklenice
revoluční
v česání vlasů
tělo u srdce
pusa od vína
smilování s každým
kdo umí milovat

.II

přišel jsem, dal si kávu,
bylo mi zima a špatně
sedl si a ptal se jaký to je
nebylo to bůhví co a tak jsem čekal
/jakože otevření/
měli jsme říkat jaká vlastnost je pro nás nejdůležitější
každá se vždycky napsala na tabuli
a dělaly se čárky
čistota prohrála
vstal jsem později než ostatní
aspoň už se mi netočila hlava

pohledy do zdí
ne-pouhé zamyšlení
stěna se chvěla
protože to byla hra
protože jí to bavilo
jako se zpěvem, jako s tancem
jako se vylije láva a dělá nová koryta
jako se řine krev a jiným se z toho točí hlava

máš to tady (o)X(o)

první co mě napadlo byla čistota
čistota sedmi přechodů na dvoustech metrech
když už Praze upadl výfuk
je nějaká zmožená
možná jen mou malou indispozicí
možná opravdu
kolem vylomených dveří
/to s tím nesouvisí/
starý cikán napadl ještě starší paní
vynadal jí a dal jí facku
a paní stála
a cikán šel
a já jsem šel
/za rohem si koupit jízdenku/
protože bude líp

až si umyjeme ruce

recept na čistou lásku

z kolekce ‘+’

Recept na čistou lásku:

jen 1 člověk

je to snadné
rozklepneme středně velkého člověka o hranu mísy
nebo ho naťukneme nožem
dostatečně silně
a rozlomíme jej
do větší části z něj necháme sklouznout srdce
mozek volně vytéká do připravené mísy
ať jsme sebešikovnější, zjistíme,
že všeho racionálního jsme se ještě nezbavili
přehodíme tedy srdce i do druhé půlky člověka
a počkáme až zas z první vytečou zbytky
a takhle několikrát přehodíme části sem
a tam
až si budem jistí
že zůstalo jen srdce
a pak už víme
co dál

.
.
.

/PS: příště si řekneme jak z mozku našlehat sníh/

/tisíce ptáků/

dnes konečně vyrostly
kopretiny z vlaků
krkavci se stáhli
do mrtvých krajin / tisíce ptáků
budují přeliv
třepot vzduchu
zima byla mírná
a kousek sněhu tajně
máme v kuchyni

(copak to roste v rohu?
vyčuhuje
se to
když se to
vyluhuje
se to
třeba to někomu pomoct
může?)

přede dveřmi lovím klíče k domovu
hitchcockovy sny
jen bez krákání, pípání
štípání
úplně hluše / tisíce ptáků
porazilo zemi

melanomy ve tvaru srdíček
do porodnic
zas nepříjemné dopisy
jeden smutnější než účty
smutné tepání / na dveře
klování / tisíce ptáků
srůstání pohyblivých částí
až z toho upadneme

já z tebe
ty pro mne

totálně jetá lávka

EPILOG:

jaro provoní
KOsMetICKY upravené vlasy
jdi s přírodou a pěj si za kopějku
baladu o nenarozeném princi

.
. (umění)
.

ve lži jsem v sedě na lávce
jó na lávce
pozoroval kunu
byla to kuna, no jéje, kuna
skláněla se k cypřišům a voněla jim

voněla jó voněla
jako laciná
mrcha, mrcha jó a
lezla jí stehna z uší
jak ržála
když pepřenkou zhola
hola pepřila klín kolem
zdola

nu
mezi lavičkami je mezírka
ta se plní tlustými lidmi
když potřebují vyfouknout
jó lidmi
ták tlustými
propečenými žebírky
zdraví se
máselné hlavy

leč pozor!
když jsou ta místa prázdná tak tam ta kuna
strká jazyk a kouká
kouká jestli má obdiv
a točí
a točí
jó točí pysky
až by se semenu zželelo
až by tartan zezelenal
až by se člověk mdlem zemdlel

ti lidmi
ti tlustí lidmi koukaj
jó koukaj do kalamáře
a maj tam tečku
velkou zelenou tečku
jó tečku
mírně mravokárnou neděli

páč dnes je zákaz lovu kun
už i soudci soudí, že je teplo dost
na sundávání kutan
tak tlusťoučtí
jó tak tlusťoučcí
a nabývají barvy
a když nafoukaně sedají
na ty mezírky
jó tak tam
jazyk žhne jim tam
jó tam v tom hustém jarním světě

dnes už se zmrzlinou
ještě bez zábran

.
.
.

mladá

bílý převis s břízkou
pár levných baráků
je jako žert – vidět to tak z výšky
zle natřené sloupky
falus před obřízkou
a škvírky pro semišky
co ráno vstupovaly, po obědě zpátky
sem a tam branou
mého snění

málem jsem tě zapomněl
až včera zase – kousek ze tvých paží
ramínka
lem nohavičky
pár palců od bříška
taková šňůrka s mottem naší školy
základ základů
buď každý sám

jsme úspěšní
jen já v tom snu ne
ale budu
abych to mladé vnímal ještě míň
protože teď
před chvílí
vstával jsem a třásl se mi hlas
jaro na terase
tehdy cudný pás
a v tom útlém pase
rozdíl roztírá se

topí se mi čas

autobusová

bílo-háravě se blíží komín
červený po okrajích krvácivý pokyn
mlsné ptáky nahání
před ním se v mlýnici větru
kapky polamují
autobus syčí narvaný obchodním cestujícím
(k návrhu zobrazení reality se přistupuje typově)
dnes se nejezdívá z rodinných důvodů
každý si na něco nechá napsat

harpagon

lest skla je v lomu
lom bývá na kámen
kámen na srdci
srdce pryč – nemáme
po levici

nic

kdo se nudí na sedadle čte si křížovku
luštím noviny
házím do sebe vodu z hajzlu
všichni mají kolu
prdel nás ale bolí všecky
jsme všichni bílí
(někteří však na černých polích)
pálí nás žáha a rádi bychom

domů

kapka po kapce
hra v podkolech / voní
kukuřice pražená se slaně
míchá – sliny a
líně špinavý svět čistých
navoněných lidí

panu řidiči se k tomu sželelo nic neříct
dostal to nakázáno, dost možná by ho někdo práskal
znova a znova práskal
popletl to
tu svoji větu
popleta
napráskat by zasloužil patníčky kolem míhajícími
se
jsme bručouni
nepousmátý den končí
je přesně půl, aspoň, že tak
teď všichni bágly a sbohem -
na další cestu

na další cesty

jinak je teplo (nenáchladné)
řídím se stanovami (ale nemám deštník)
řídím sám sebe
tak to snad nepopletu
tu svoji větu
jsem obchodní cestující
beru si bágl

a hurá domů

lorňon a lesklé něco

Lorňon a lesklé něco

V našem klubu bloklých páteří bylo dnes ohromné veselo
panu Píkovi spadl lorňon do hajzlu a všichni se mu smáli
nejvíc pan Sedánek, předseda klubu
ten – obklopen svrchníky ostatních, aby načuchnul vítězstvím
(laciná úchylka) – usiloval o to býti kanón
to pan Fiřt, to BÝVAL kanón
polykal housenky – a pak krkal řeckou abecedu pozpátku
zpodobňujíce slamník
(ten napřed)

Docent Klíček mezitím v suterénu postuluje Maxwellovy kvadratické destičky,
pan Píka (ještě s rudou ve tvářích) neví co to má být, leč pomáhá mu to přidržovat
snad ze svého úzkého rozčarování, ale možná i jen tak, z nudy -
ono se tady vůbec hodně pánů nudí

Třeba včera se tu nudil homosexuál Morávek
zrovna jsem mu naplivával teplou pěnu do kafého
když si zívl, povolil si podolek a znudil se do trojúhelníku
sisise
zní to francouzsky ale jsou to jen zájmena zvratná předchozího verše
předchozího je adjektivum, čili dvě
verše jsou podstatným jménem v plurálu
tedy 1+1

Čtyři ctihodnosti jsme briskně proprali
teď jen vyhodit páně Filoutka z latríny
ten tam sedaje krátí si čas analýzou much na zdi
pak subjektům trhá nožky a zakládá si je do velkého bílého notesu
jinak dá jen na mě

Za barem dlí už jen Marnost a já
Marnost je kočka
a já kočí, pingl, barman a tak dál
dělám těm volům vola
a kromě mě a velké cedule s nápisem:

Hrdost je lesklé něco
a plave to v hajzlu s nápisem „dávat všanc“
pak šťastný ten, kdo se neštítí a vyloví si svého macka
ostatním dobře taky tak
a smradu všude kolem

jsou tu všichni moc a moc šťastní
jak jim to tady uplývá

jitrosvit

(věnováno ostrému sluníčku, teplému pivíčku, hlubokým dekoltům a bolestem hlavy)

bublinka
jako podprostor prostoru
skulinka jako rozpůlení

v lahvoví
otvůrek s hrdýlkem nahoru
děloha mrtvá
z opuštění

II.
dva pěstěné pestíky
dvě bližné blizny
víc
spojení
bolesti
splácaných lží

vždy
nahoru, výše
ne pomalu, tiše
jen humbuk
a z něj pak můj splín
III.

zrod a květ
a jitrosvit
náš malý svět
chce větším být
však nakonec
zas zplaskne – víc -
že zbude z něj
než polovic

nač pořád jít
zkus zůstat stát
zkus zastavit
nic nekonat
a až se zas
vše pohne dál
tam kde jsi stál
jsi navždy
dál

někdo píše po zdech mé jméno

Někdo píše po zdech mé jméno

pase mne klid
a večer
klíčí v kapse
žmoulavý úder
vol
loudavý styl urbanizovaného plavce

za sedmi přechody na dvoustech metrech…

tu
starci se zmrzlinou
je příliš chladno
a ovečky blikají
čísla jako zvonky
a lopotící
se lopotníci
svírají úhel s vápnem

mezipřechodovou částí je bílá, bílá, bílá stěna…

někdo tu napsal mé jméno
na zeď
je to jako v tom filmu
- – v Amélii
jen bez poselství
červeného jako lesk na rty
lak na vlasy
a vše se mírní
ladí
a zpívá
v pase kopretina
myslím
kdosi hvízdá
(jiná Ukrajina)
na vedle mne stojící
pramici s červenými vlasy

jen jeď
jeď domů

jarní odpadky

postřeh bližního tvého

rákosy z domů
plavé vlasy
líbila si
se
komu je jedno
jedno komu
bližního svého
pozývej
(domů)

mourek kostí

v jarním pláči
smekal
šustivý kolemjdoucí
zdrávas Maria matko boží
všem loužím
jsoucím v jméně
mé ženě čas se krátí
to zhatím
to

stejně plsť náplasti
(jako dřem dřeně)

kopaná

bolest v lýtku
nakopla mezka
vlezl si ke mě a hýkl „dobrý…
čau“
komu nezatleskám chcípne
netleskám ti
lížeš mi parkety
s pocitem nedoceněného soba
mírneš
neantikonceptuješ
budiž
se budit v naději
(raději)

achich neposedné kouzlo jsi pryč
achich barvě ji blednou křídla
vylíhnout jinam
zdravě jít
(jinam)
(zdravě)
(jít)
(jinam)

Má deklarace lásky

Zavládlo to vcelku, nebo zprvu tep
začal vyťukávat jinak?
vzpružením, napřímením, zdokonalením těla
rozšířením se do stran a nahoru
myšlením nejen uvnitř
ale i ven
vypuštěním se na povrch
se naráz hýbe líp
v pohybu život
život v pohybu
i jak to souvisí
i to jsem poznal
zmýlený v pocitu nelásky a konce
se přece konec změnil jen v další úhel
jak člověk ustrne
jak se ještě umí změnit

rozšířené spektrum a modifikace procesů
nové axiomy, jiné měřitko
i další vznešenější názvy
termíny
fokus a přeřazená rychlost
a možnost a plán a cíl

to je rozum

…

Po třech odlišných návalech života
třech vpuštěních vzduchu a vypuštění ouvej
a achich
se počtvrté snažím dýchat
nové
jsem na dálnici bez dálniční známky, páni
těch proudů, ta rychlost
koho by to jen napadlo
já s bryčkou a párem volů
s náhonem
4×4 (malých 10)
zas bortím báchorky
o nedovršených koncích
neukojených zklamáních
nedobytných pannách
ty pohádky
kterýma jsem krmil a usínal
své osamělé flámy

rozletět se a zůstat tu být
zatím nevyřčeno, přesto už se vlní světem
jsem víra v kouzlo lásky (sama)
a láska hýbe
a v pohybu život
a život v kole
jen to je krása

a to je cit

nerudná myšlenka

(pojď dešti / vidíme se
po tak krátké době
mám chuť ze sebe shodit všechno
ponížení, šaty, ponížení
všechno)

květen 2003

Nerudná myšlenka

zabořila se mi kdysi do peněz
svými pysky
mátoha mátožná / nemožná vzpomínka
na lepší časy
lezla mi krkem ven
láteřivě
dusila se
a nezapomínala mi popotahovat z žíly
krá jako straka
krkavice
z díry…

když utekla

mí lidé spěšně opuštěli svá místa
jeden tam
jiný do států
laxně luxovat pohozené zbytky
už se mnou nechtěli poslouchat
Morriconeho
protože krysy vždy opouštějí
jako první
loď

když se pak nenašla

něco se přece vynořilo
něco malého (tak píď) /
možná jako „k“ z vraku
na přídi úlomek od kormidla
to k mrakům kurz
(jak už to bývá)
prostě někam tam
kde nože neukrývá
podpalubní paní

jedu bez přestání po tři léta
už kousek světa
měřím
od mělčin

.
.
.

(věnováno polygamním choutkám na sladkost)
2005

jsem největší krajíc

člověk by se neměl zpíjet
či spíjet
jak je libo
ať už jako dokončení děje („z“)
nebo prostě dolů („s“)
pak je mu totiž jako láku od okurek
je celý uleželý / drobně rozsekaný
je blbá cibule
a oni jej potírají
a servírují cizím
s bílým vínem

člověk by se neměl zpíjet
protože hrdý postoj je jenom jeden
s rukou vbok a čistou kamizolkou
ne s prsty na neobvyklých místech
skláně se u umyvadla
skráňky povislé
nehrdě vrhaje (s rýmou) vpřed
a rána
s odestlanou myšlenkou
na nepoblité světy
na mír na zemi
když leží člověk
ožralý
na zemi

překročte mě prosím
nekopejte
jsem vykotlaný
a odříkaného chleba…

kam do toho všeho zapadá trpělivost?

člověk jest nejlépe člověkem když trpí
jen tak nejvíc vytryskne jeho lidství
(ať už je lidstvím myšleno cokoliv)
proto budiž nepochopen výrok
„trpí jako zvíře“
„trpí jako člověk“
by to mělo býti

dále jest třeba rozeznávati trpícího a trpitele
trpící trpí nějakou uchopitelnou příčinou
až se nakonec protrpí k důsledku
trpitel trpí tím, že mu jeho okolí není po vůli
tak či onak
trpění v člověku odhalí nitro
slabé, pokřivené nitro
úplně nahé
ono

když jsem v životě ponejvíc trpěl
byl jsem zároveň největší kurva
možná
protože jako když bijí psa
ten buď rány pokorně snáší (hledajíc chybu v sobě)
nebo po holi chňapne
a snaží se zakousnout do ruky
která jej trestá

co je lepší?
když trpitel opustí trpícího
aby více nezranil jeden druhého
nebo když má trpitel
s trpícím strpení? (trpělivost!)

…

teď už jsou to jen slova
všechno častým opakováním ztrácí význam
„trpí“ zní již jen jako „kopí v trní“
zůstává takovým špičatým slůvkem
a bude jím
dokud se opět nezahryzne
a neodnese si s sebou
kousek mé skutečnosti…

hááááááálelůja!

ach bože můj! , zvolaje
marně hledajíc v stránkách zlatých
expresní linku do ráje
snad v bibli
- prohledat okraje…?

…

ježíšikriste, (která pak vy jste)
= asociace jsou zákeřné sviňky
-> abych si promluvil s panem Kristem
měl bych jet možná do Treblinky

rempluji dveřmi rempluji
(od nebeské brány)
lemplují lidé lemplují
(nemůžu se jich zbavit)

ach ty náš bože na nebesích
ohýbám se ti v pase
neúčastním se na procesích
jsem ateistické prase

rempluji dveřmi rempluji
(od nebeské brány)
lemplují lidé lemplují
(nemůžu se jich zbavit)

přesto mi pověz, bože dobrý
copak to, že je s lidmi kříž?
kdybych to chtěl nějak připodobnit
tak by se dalo říct: „ty snad spíš!“

rempluji dveřmi rempluji
(od nebeské brány)
lemplují lidé lemplují
(nemůžu se jich zbavit)

…

marné je volání, teď už tam nahoře
nikdo nám nedrží palce
buď bůh se svatými nastálo ochořel
či zemřel ve druhé světové
válce

vše, co jste kdysi chtěli slyšet o…

Jó pěkný odpoledne to bylo. Jó pěkný. Sice trošku krápalo, čerta chlupatýho, ale i to se v červenci postává. Počasí bylo vůbec takové hravé, veselé, jakoby mi některé rozpustilejší kapky chtěly napadaly do kafe. Ale co do kafe, buďme rozumbradní, protože lhát se nemá, a kdo lže, je roztrhaný popleta. Na stole se mi tetelilo Géčko, přítelkyně (menší než já) sosala menší Géčko, a měli jsme docela potulenou pohodu. Kousek dál od hospody, za okny – pořád ještě v areálu penzionu Bráník – se honily vlašťovky a rvaly se o housenku. Ta poslední věta je tu jenom tak pro dokreslení atmosféry, vím, že je to na nějaký poetický psaní dost málo, ale mý „básnický“ střevo už nic poetičtějšího než zvířátka není schopno docukrovat. Třeba se to ještě nějak rozjede.
Tak jsme tam seděli – poslední den naší dovolené – už jsme byli trošku namožení, však víte jak to myslím – a bavili jsme se sledováním podivínů a plácáním much po zádech. Mouchy pěkně přízemní, masité, vypasené ovečky, které postrádají stádo – odlupovaly se od zdí a padaly se vyspat. Podivínů bylo poměrně nepočítaně – na ten suchopár, co v jejich řadách vládl v posledních dnech. Dneska to byli dva „páni“ ve flanelových košilích – asi proto, že bylo „málo teplo“ a polívka tolik nehřála. Na takových lidech se pozná, co a komu dělají ve svém volném čase. A pak dvě slovenky, taky podezřele navlečené, asi aby se nerozplynuly, nebo aby je „v českej hospodě“ někdo neukous. A družné byly, jako pravé družky. Ale tohle není moc zajímavý, protože to zajímavý se začalo dát tak kolem třetí, když už byly polévky dosrkány, jídlo pojezeno a pivo usazeno. Začalo to vrznutím dveří. Do dveří se kdosi vkradl jako tichý stín. Výraz napůl snědeného soba, který svou smrtí prostestoval proti vymýcení tunder. Byl to takový ten výraz „spása je na dosah“ se špetkou „vůbec nevím, o co tady kráčí“. Takovej ten trouba dudák, který je pro smích svých vrstevníků, mladý, kratkovlasý, docela vysoký, tumpachový dřevo. A šinul si to rovnou k nám. „Hele vy jste tu na tu přednášku?“ Nad obočím mu vyrašilo mohutné zasvěcení. „No to né“ vysvětlil jsem mu mile, a podíval se významně na svou spolusedící. Kamarád se trošku zklamaně odšoural vedle. Bylo nám hodně rychle jasné, co má znamenat tady ta odpolední kumulace podivínů. Tak přednáška. Otevřená přednáška v pátek odpoledne, navýsost v bohem zapomenutém penziónu hluboko v Bílých Karpatech. Abychom tam jen tak neseděli a nejedli brouky, jali jsme se odhadovat, čehože se ona přednáška bude týkat. A protože jsme kopy veselé…

…

V pátek
dne 22.července 2005
v salónku (čajovně) penzionu Bráník
koná se

BOMBASTICKÉ anuální setkání všech okresních propletenistů

součástí večera bude fundovaná přednáška našeho bratra Marka G. na téma
„co komu propletenismus dal a vzal“
s bonusovou ukázkou vázání proutěných košíků

…

„Ko-kolik tady stojí jedna noc, kdybych zaplatil?“
„Stopade plus nějaký rekreační poplatek.“
„A-aha.“
„Jo.“
„Jo.“

…

Propletenisté jsou převeselá sebranka. Scházejí se pravidelně (narozdíl od svých úhlavních nepřátel, ale o tom později) – vždy v ucelených skupinách, v počtech nejméně x krát dva. Propletenisté totiž zasvětili svůj život absolutnímu propletení. Tito lidé se málokdy vyskytují zcela sami, a pokud některého z nich potkáte samotného, poznáte ho podle toho, že nikdy nestojí rovně. On se totiž proplétá. Čím více smyček na těle, tím lépe. Pokud nastavíte nejdelší část těla oproti otvoru vytvořenému druhou nejdelší částí těla zapřenou o nejdelší úsečku trupu, posuňte nejdelší část těla do poloviny výšky otvoru. Prostrčením a zahnutím této části těla vzniká první svatá smyčka. Další smyčky jsou bodově hodnoceny dle obtížnosti – zapojením nohou a dále také prstů vznikají působivé obrazce. Jedinec propleten do smyček v sólovém hodnocení 85 je nejenže neschopen pohybu, ale i života. Tato poslední svatá poloha (stádium) je výsadou pouze největších světových mistrů – a i ti jsou jí schopni pouze na několik vteřin. Cirkusové klouby vítány. Docela jinou záležitostí je pak párové a společenské proplétání. Tady se různé části těla strkají do rúzných záhybů a vzájemně se proplétají do pokud možno co nejnepřehlednějšího propletence. Nic jiného kromě proplétání nemá podle propletenistů smysl. Zajímavý je i nábor nových členů tohoto vyznání. Již uznalý propletenec se čas od času vydává do ulic „na lov“. Pokud je mu dovoleno spatřiti člověka, který se významně vlní, rozhazuje rukama a je „vůbec nějakej uvolněnej“, tento na něj skočí, proplete se mu do všech záhybů a úplně jej zamotá. Takto přichycený člověk je pak neustále nabádán, aby se stál propletenistou – pokud dotyčný nesouhlasí, musí počítat s tím, že bude propleten, dokud neodvolá…

Některé doprovodné propletenistické zásady:
- není dovoleno jíst cokoliv, co poškozuje klouby ani co jinak znehybňuje tělo, členové přichycení s tabletkou Viagry budou vyloučeni
- nejsou povoleny alkoholické nápoje, při mohutném společném proplétání se totiž dříve po alkoholu stávaly politováníhodné „nehody“
- kdo má sádru na svém těle, musí z kola ven!!!
- vítaní jsou jogíni, cirkusáci, akvabely, obludy, chobotnice a lidé, kterým je všechno jedno

…

„Helé, nechtěl bys takovou brožurku tady…“
„Né sorry, nemám čas“
„A nechtěl by ses dozvědět něco o své psýše?“
„Ne.“
„Víš, vypadáš jako otevřený člověk, neuvažoval jsi někdy…“
„Neotravuj!“
„Víš i tebe můžeme přijmout mezi sebe, přijď se na nás podívat, já ti dám takový letáček…“
„Jdi do prdele!“

…

Úhlavními nepřáteli propletenistů jsou popletenisté. Ti mají narozdíl od propletenistů srazy úplně někdy jindy, než měly být, a navíc na jiných místech – protože někdo popletl letáky. Proto se stávají takovéto situace:
„Dobrý den, jsem tady správně na srazu popletenistů?“
„Proboha ne! Nechoďte nám sem, když jsme tady tak krásně propletení!“
„Takže to mám chápat…“
„Ven! Zavřete dveře!!! Tohle je sraz propletenistů!“
„Tak to jsem asi popletl…“
Neustálým narušováním propletenistických seancí, si popletenisté u propletenistů zrovna oko nedělají, mezi oběma skupinami v současné době zuří válka – propletenisté jsou vysoce organizovaní – propletenec jejich těl a intelektů jim dovoluje používat takzvanou strategii mraveniště, kdy se jakýkoli jednotlivý propletenista může spojit s jedním či více dalšími propletenisty a vzniká tak úplně nová entita, která je kvalitnější, než součet jejích součástí. Tyto entity jsou pak velice bojeschopné, jak ve štěkání nadávek, tak v boji muže proti entitě.
Boj mezi propletenisty a popletenisty je stále nerozhodný. Popletenisti totiž dosud nebyli schopni najít bojiště, špatně určili čas, nebo si popletli, ke které straně vlastně patří. Bůh ví, na které ON je straně…

…

A nakonec!

Rozhovor kršnovců:
„Háre.“
„Kršna.“
„Háre.“
„Kršna.“
„Kršna.“
„Kršna.“
„Háre.“
„Háre.“

lásko

sla-bi-ko
vytrhnul jsem tě z ramen, abys měla nový smysl
sla-bi-ko
vždy ses smála i rameny, teď jsi nemohla
sla-bi-ko
ještě za smíchu ses zastavila
pak ses sledovala celá
potrhaná

slabiko
jak čím dál méně znamenáme
když nás dokola
opakují

ráno zmrtvýchvstalých

Ráno zmrtvýchvstalí
mžourají ve svém
dokonalém přístřešku
rozkládají oheň
na mrazivý dech
lepidlem zalepují rány
včerejšího kopce
a v dáli miluje se
kůže na bocích sedřená
(v mlze bílá)

_
pod tou mlhou
se šinou ovce mraků
a krávy deště
cinkají hromy
blesky baterie
míň stravy, víc kyslíku
dýchej

_
tohle je konec něčeho
ocásek viditelna
rohy spěšna
zima žere nohy
vítr laská
krev

_
slábnoucí světlo
do trávy spadlo
leskne se a klouže
se
rej pavouků a jiných draků
spěšně balíme
pavučiny
abychom večer zase
k čertu
byli někde jinde

jsou určitá místa…

míříme k místu
kde kdysi vznikla má touha
po prameni
pro turistu
bývá to cesta dlouhá
pro nás není

na pláži petrklíč
vysílá totiž naše znění
ostatní jsou dnes pryč
a my jsme sourozeni

máváme svědkům
těm co našli si čas
a místo
kreslíme tak
i tak – co je v nás
nanečisto

na pláži petrklíč
vysílá totiž naše znění
ostatní jsou dnes pryč
a my jsme sourozeni

chystám se až tam budem
lásko ti zlomit vlasy
protože plakat nad osudem
je cílem naší trasy

na pláži petrklíč
vysílá totiž naše znění
ostatní jsou dnes pryč
a my jsme sourozeni

nic míň

stopy na zdech
a básně plné jasmínu
láska na dlouho
je možnější než krátká
nevrátit se domů
z dělaného papíru
jsem krásná tím, že jsem
nic míň

už nechci chtít víc žít
než umřít (tehdy)
protože život je
a síla je
a dokud je
to něco
je
mi radost být tu

a nic míň

k otci…

stane se, když se protáhne obloha
že krajem prolíná
démon chlastu
chci abys prohlédla mlhu, dcerko
mlhou jdi a
promíjej si oči

tam
šelma není jen pes

tam
pán i pes mají stejné rány
jeden ubíjí druhého
chlastem, zuby
mě z toho šoku vyvlékají
dvě malé víly
jedna neudržitelná
a jedna smutná

.
.
.

přesto
až mě uklidníš
nech mě vidět víc

jako na těch vybledlých
fotografiích
když tam umí být malá holčička
v podzemních klubech
v ZOO z Berlína
i když hubená
veselá pohyby
tak i tady bude všechno tak

protože pán je pes
a pes je pán
a stejným ranám

se nedá podléhat

láska v časech apokalypsy

včera jsem nemoh spát
venku vichr ochutnával skály
že i má bludička baterie
sotva tajila svůj dech
to proudění si potom našlo ostré hrany
vystoupalo do silného hvizdu
a mě nezbývalo
než pojíst to poslední málo
a pak čmárat zbytek noci
po mokrém papíru

„maličká moje,
dneska je smutně
v poslední době je čím dál víc
smutně
přestali jsme si vážit sami sebe
i toho druhého
a přitom jsme si teď tak moc
vším“

…

když ráno vyšlo něco mdlého
zpoza horizontu
z nutkání a hladu jsem se vypravil na střechu
už po vratkých schůdcích shazoval mne vítr
na rozvaleném konci bylo vidět tmavé světlo
jako temno viditelné

písek mne tvrdě srazil k zemi
na poškozené oči
a já po čtyřech tápal
trochu jako zvíře
a dlouho, dlouho
hledal jsem po hmatu
něco, co ještě neztratilo smysl

…

„maličká moje,
dneska byl smutný den,
našel jsem konzervu,
kanystr destilátu,
našel jsem kus drátu
a po půl osmé
lásko
našel jsem i tebe…“

beránku

beránku
když chroupeš ranní krekry
mám vážné obavy o tvou duši

beránku
vyhoď ty bulvární
hovadiny

beránku
zeměkoule se nebaští
vidličkou a nožem

beránku
zkusit věřit tomu
co cítíš

beránku
když sis dneska nazula žabky
že půjdeš do kostela
bylas mládě
už to mi přijde nemístné
tahat hříšky z dítěte
…
ale ty nejsi dítě
beránku
zeptej se kněze
jak si jen dovoluje
považovat se za ústa
tvého boha

papírové zrcadlo

Představte si svět
z tvrdého papíru
z poddajné lepenky
bílou kouli
z bílých
čtvrtek
ubíhá tak rychle
jak hodina vesmíru

Hřeje se u sluncí
spousta bílých lidí
s papírovými čepicemi
složenými na míru.

Všichni na sebe mávaj
vějíři
a posedávaj v lodičkách
ze včerejších novin
od včerejšího lógru.

V papírovém světě…

Miřte vysoko
padejte rychle
do spousty krabic z papíru
a nenechte si ukradnout
origami ze své hrudi.
Smějte se,
radujte
v tom papírovém světě
ještě nejste chudí,
ještě nejste chudí,
ještě nejste chudí.

(Shakespearův) rej

s hlavou do klína
jen tak koukal
a ležel
a koukal
dost nedaleko pódia
tráva
plála jako sukýnky
jako meritum uplynulých částí
prožívání

vítr vrážel do obrazů
na zámeckých zdech
a hrozil lidem
nádvoří bylo sem potichu
tam nahlas
sem po světle
pak tma

rejem jako ze Shakespeara
u pultu
se vzácnými nápoji
nasával vůni
ržál si do bundy
přemýšlel o slovech

…

holduji

holduji mladému vínu
a vlnění
holduji zralým názorům
a staré dobré
muzice

mLaskání

vleže     lezu pod stůl
tam srkám spadeniny
lestí dostávám se k jádru spadlých věcí
píchám do nich lžící
pochlebuju se   jim -
krm chutná je
i buchta skýtá mlíčí
když jícnem protaje
ne-průsmyčím
tak sladká       láká
partaje

zamykám ústa
oteklá líná popelnice
přecpaná harampádím
a slezeninou z kůže
pach krmelců      jde na nich
trochu cvičit       ladná
jak páchá život   z muže

zastrčit klásek a vytřít
máselnici
lít hladkou spálenici
z hloubi mokrých mís
kvas sladu a hlad vládu
nad mým tělem posílil
teď kornatím i lákem
jen tlakem vyvádím

můj boj je úpol masa s máslem
po každém kole
pasem utírám si ťapky

rána

Přinášíš ticho
podmechové ticho
v nastavených dlaních
to ticho hladíš
a voníš
jasmínem

neptám se tě přímo
upřímně přímo
při sedánkách ranních
na loupácích
slaných
v kávě se plavíme

drobím ti zbytky
jednou rukou táhneš vlnám linky
v peří kytky
z nichž padaj kousky kolem
mě
v malém plýtkém šálku
za malým stolem
sedíš
a máš se

bezvadně

jen je z tebe cítit ticho
jsi pořád rána
nezavřená
nezaschlá
celá nebolíš
ale vidět je jen jedna ze tvých ran
a tou pak proudí ostatní

ucházíš
volně do všech stran
a zeď za tebou
je najednou tak bílá
a ráno je dnes také bílé

protože červená je
v kotrčovém guláši

je mi nesmírně trapné pojmenovat tento výcuc „podzim“, ale já se prostě neudržím

léto pomíjí
opat stíná
pár trsů vína
v klopě kopretina
závislá na listech blínu

onuce a čisté bosé nohy
šťávy v mozku souzní
se šťávami plodin
rychlý tikot hodin
je třeba prospěchat

než přiletí synové a
dcery Jakuba ďábla
z bobulky se zrodí
krev Ježíšova

v hlavě hraje maršmelácký kompot
mašrům v kutaně
zatepla postavit si hradbu voskovanou
tak do října totiž
příjde zima

mít co zapálit
hlt vína

hoří nám autobus

vlezlá komorná stesku
přisedla si ke mně
na cestě do Trenčína
kolena mi natlačila
hluboko dovnitř
za čtyři kilometry
navíc
přišla plamenatá zima

v tom kouři
vylezl jsem ven po hmatu
odrážeje se instinktivně
od ženských prsou

zachránění
vrazili mi do zad hasící přístroj
prý se musím rozrazit
o tvrdou podložku
pak hasili
hasiči
hasili

—

dostal jsem zimu u kotníků
spínav si kabát kolem ramen
byl jsem tak nepředstaven
ostatním
co kolem postávali

jak oni nemával jsem
pro pomoc na cizí
zima tak významná,
že skolila mne
v hlavě
ozvěna jen
dálničního mostu

říkám si:
mohlo to dopadnout špatně
ale to nemůžu vědět
ještě nikdy jsem nejel v zapálené lednici

co se mi zdálo a co jsem pak prožil

………

co se mi zdálo

reptavý tón
doma – ve zvířených hádkách
buší mi na čelo malá matka
a strká mě
a žádá
a já prosím
a ona nedá
nedá spát

radši se miluje
aby zahnala napětí
radši se líbá
než aby živila
vztah

beru nůž a bodám
příčinu
na ostří nože
tlakem stůj
a teď s hořem hledám
ve skříních
v šatně
už přijeli, víš?

kéž by tě nenašli

…

na stole kazeta
na ní ty
jen sedíš
a přiznáváš

že už nemůžeš
tak dál

co jsem pak prožil

dnes jsem byl nakoupit
koupil jsem:
láhev sirupu
jeden lančmít
sardinky v oleji
barevný talíř

zítra taky půjdu
koupím zase něco jiného

………

u nás v baru

nejdelší hospodské řeči na světě jsou na hajzlu u nás v baru
ješ-tě-že-ten-mi-lan-už-za-čal-tro-chu-mys-let-a-ne-ta-há-tu-ev-ku-po-řád-do-po-ste-le-vo-le

kdo zná kozu, ví, že koza mečí děsně směšně
největší kozy máme u nás v baru
né-sly-še-la-sem-že-ty-prá-šky-ne-fun-gu-jou-na-do-bu-těs-ně-před-mé-nzé-
sém
mi číšná osoba pivo nese!

po citu

na už dost kluzký parapet
slétávají se ptáci
zmatené kosé pohledy
strkají se a zvrací
nedokážu se vzdát ______ čerstvě odděleného těla

uvnitř trubek / z děla
někdo střílí / jakoby smíchem dutě
lidumil zlý v patře první víno otevřel
ten smutek
ten smutek
znám / bratře
ale i tak / sám být
ještě není tak strašné

jediné pravdivé okno
je odkazem světla a stínu
podle mých přesných hodin
a sem tam dne
sám lom se sem kloní
a prolétá světem mým / jen
občas je temno tam
a občas / jen
já jsem tady

venku troubí / z děla
někdo střílí / jakoby sněhem s deštěm
lidumil zlý proházel cestu k cestě
ten smutek
ten smutek
znám / ještě
všechno není tak strašné

ještě…

recept na sedm balení

roztlemená záře shora
kýchnutím vypráší nové ráno
lidé v spěchu nazutí
potáhnutí blanou
od kosti barvoslepnou
zapadají
chřadnou

doktor mi šeptá
že to zas nic není
jsem jen trochu jiný
s nejistotou v hlase
podškrtává papír
odcházím ven dveřmi

moje oblanění
zesinává
proti ostatním
sáhl jsem si na týl
vy lidé…

—

zdá se, že kraj nevnímá
jak brzo
přijde sníh

mému podvědomí, které tropí zmatky a přitom je vše tak jednoduché

aureolu přízraku
přijímám nezvykem bezcitně – ve snu -
nepokrytě si jej žádám
o pokrytí,
tesknu

ač je to dřív, než je obvyklé
je listopad
žluté koberce převinul sníh
roztál mým bezcytem pro jazyk
mám pro strádání
stravu

člověk, jenž jest, žádá si prostince toho
co mu už není
dáno

nezapomeň se dnes poklonit
svému bližnímu,
zázraku

zelené noci létajících třísek

přece jen chtěla dál
jak školou povinná, rozechvělá
nevinná v koutku
v podpatcích

zrale přešlé rty
kořením – z mletého kapradí -
a úsměv
mátou
zkrácený -
zpátky se vraceli – odněkud z míst vysoko
vysoko nad nocí

loutka přelétla místnost
jakoby nesytá tancem by chtěla
kolínky zatlouci do pelesti
vlastní obrazy
šaty a dřevěná ramínka
libivá ve svlékání
ve sklánění se k nohám
- vévodovým

…

s oblohou víno tmavne
jak motýl na černých košilích
jak mrtvá můra – ráno u lampy
jak bledá
s šátkem kolem holých
pevných a hrdých
nezdolaných křídel

stříbřenko na kostech
kdo tě jen oblékne
na zítřejší večer?

druhému (a třetímu) hlasu

(ale jen v hlavě)
na rádlech tradičního strachu
na tom ostení
napulírovaného bílého světla
na hraně vidlí na hnůj
sedí Sokratův démon
nechá klidně starého pána stát celou noc
pase se dokud se neodpoutá
tělo bez duše

někdo mi tady přemýšlí
zda je možné nedýchat schválně
osm minut
a přivodit si tak zánik

odborná poučka v tomto případě zní:
po několika málo minutách
za vrcholem černých bariér
v krajině tuhé tmavé krve
umírá ta naše vyšší oblast mozku

té nižší se pak
chce dál žít

sama se sebou

procházím zemí
zmrzlých úsměvů
procházím zemí zavázaných jelit
lidé prší a umírají do klik
u Mekáče zvoní
klekání

v tom ruchu umělý
kostoklad roznemožnil klavír
zimní tóny
zimní dáma
jen zimní pán chybí
a na tapetách noty
v hostinci neuznaných vrahů

v půli prosince to samé, šla jsem
že půjdu domů, spát se sebou
a v prostřed prstu
v půli vlny
pošťák s upomínkou vztahu

a tak tu stojím
jsem pořád ta
i když jen zbytkem
z předešla

utíkání

když koukám na vločky
jak tiše krouží
už mi tak nescházíš

když koukám na vločky
jsem sám ve větru
postižen levitací

a dost možná ještě něčím

stokrát k nebi
a pak zpátky
za celý den neuvidíš slunce
jenom lampy v dálce
tiše zlobí

a lákají tě nestůj
nezchladni zbytečně
pojď ještě jednou
domů

malá ostří na obvodu
potažená ocel
jsi usměvavý sníh

vÁnOCE

hrubě poprášený moukou, třený nivou, vpředu se oplácám a namastím tak stěny pupeční
líbím se sám sobě a hladím si břicho, očekávám zrození něčeho vyjímečného
rolničky z daleka nevystihují chvění popelnic ve slotě štědrovečerní
lidé před domy hladí zmrzlý vítr, a až co zbylo, dýchli si do tváří a obrátili své kapsy na stranu
z oblohy vylezli leviathani

dnes je světem trojstranné leporelo
malé dítě sedí na zápraží jeslí a tluče do něj kamenem

čtyřikrát ostrove pokladů

ostrov pokladů
na mapě tvého bříška
vydám se na jih

k prámu či voru
v těch nenadmořských výškách
vlny mě znají

pádlem či veslem
i s požehnáním chaluh
proklouznu k cíli

přes mléčné světlo
projdu krami až na kruh
polštářků milých

sen o malomocném slonu

v ohradě o dva bloky dál
prohání se malomocný slon
až tam jdou o mě drby
že jsem nestálý a ten slon
že by mě mohl
ustálit

schovávám se před drby za dveřmi
jednou střídám dveře jednou
jednou dvakrát
jednou třikrát za pár chvil
za těmi vchodovými jsou všetečné špatné tety
mají dlouhé jazyky a ruce
se smyslem pro magii
pro uklidnění čtu
typický obrat
Hingisová vyhrála 6:5 a je zase ve hře

příště přišel přítel
četl tu hingisovou a pak další článek
byl na mě sprostý
chtěl po mě ať otevřu světu dveře
ať mu naroste další ruka!
řekl jsem svému slonu
a ať mu naroste další ruka
a ať mu naroste další ruka
zbavila by jej zraku
zbavila by jej čichu
zbavila by jej dechu

a on usnul a mě samotnému
až prorostl z toho jícen
zdá se to neuvěřitelné
ale nebyla to pravda

Nekřesťanská poezie

bolesti zad
je to až s podivem, co různých směšností
dělaj ti přímo u nohou
ježíšku, obracíš se v kříži?

+ + +

odule koleny křižovanou řadou
vyhnile táhnou se živí mrtví
na lístcích vypadlých z chóru
přečtem si:
„v jednoho boha věřiti budeš“
dál:
„prach jsi a v prach se obrátíš“
v tom všem prosí mrtvých Kristus žalmem
bohu by se tato doba líbila

a pak zase koleny křižovanou řadou
vyhnile táhnou se živí mrtví
v jednotě záběru místního sboru
zaslechnem:
„všechno mi odpustí, na věčnosti“
dál:
„dej mi, ať ten můj neběhá za jinou“
v tom všem prosí mrtvých Kristus žalmem
bohu by se tato doba líbila

po chvíli dlouhé dosti na to
aby vystydla káva v hale
zvednou se kolena (či revma v kolenou)
a mrtví vycházejí z hrobu
celá vigílie netrvá ni hodinu
ni půl – pro některé
však zase do týdne příjdou splatit dluh

a odtud bez okolků maso nakoupit
a sůl a kvas
a chléb a hry
a balzám
na duši? ne -
jen jako v Egyptě se mrtví natírají
a oblékají do rób pohanských
„ať nám to sluší, do nebe!“
pozpěvují babky
a maso nasolí
a kvasem zalijí
a chlebem posvátným zacpou díry v duši
jen hry co skládají do ticha potemnělých ložnic
snad aspoň ty by se bohu líbily

z návsi, z kostela, pak nespíc můžeš slyšet Krista
jak ryje svícnem slova do lavic
hned vedle zpěvníků je psáno:
…
„půjčit si můžeš, vrátit musíš!“
???

+ + +

a tak jsem dospělo k pantheismu
táto, mámo, v komoře je Bůh!

až budu zase sám

vyběhnu dolů
nezamknu
posledních pár dní
si přece
nebudu kazit zámkem

propletu si ruce
vydám se na procházku
budu se líbat o sto šest;
se psem na provázku
kávu nést
ke stolu, kde sedím
a na fotbal
si zařvat – sám v páté řadě
a vzít si míč a dát si gól
pofoukat zkřehlé ruce

až tu budu sám
vezmu se za ruku
a půjdu k sobě domů
tam si dám
a bude to to nejkrásnější, co jsem zažil
a po spánku
sám sobě v náručí
přinesu košík s máslem
a rohlíky a slíbím si
že to bude navždy

a až se to jednou pokazí
pohádám se o sebe s někým
z mého kruhu
vyzvu se na souboj
nevadí, skončím
někdy ráno
jednou dobře mířenou
radou

dívka minutu od slunce

život se totiž vždy řídí
náhodami
je to tunel někam
dojinam
stává se to často
spojit se – jeden s druhým
přát si být tam

ráno vstávám jako jeden z prvních
po povelu mám pohotové reakce
většinou vteřinu
ospalko ospalý nevykládej
i tři, i pět vteřin -
- když si nepospíším -
nemám rád lenochy
co dělaj deset vteřin
i víc
tolik prostoje
to se nepřehlíží

je tuhý režim
jsou ty tam ty doby
kdy byl režim měkký
kdy vládla volná síla
to neštěstí je pryč
návleky na boty
a levá pravá vstřícně
na své vyhrazené místo

…

po necelém dni nás pustí
je to zvláštní
pak doma ještě chvíli
než zhasnou světla
na nebesích brány zamykají
světla umlčí
nač světlo
strojům – blik -
- maminka měla lednici -

proto mám ve světnici okulár
každý máme něco
člověk vedle si vykládá
karty
ten vedle něj uklízí
maminka měla lednici
a já mám okulár a koukám
na trojku v jedné ulici

koukám
bez přestání
už několik ročních bezletí
je tam okno, kde bydlí dívka
na trojce
a trojka je v pětce
a pětka v AM7
7 minut světlem naproti

když mne zachvacuje úzkost
na níž jedinou nic není
představím si ty vteřiny
já – s reakcí do jedné, dvou či tří
ona – s pěti sty
tolik prostoje
to se nepřehlíží
to se netrpí

stejně ale když se vracím zpátky
do dveří, k oknu
zajímá mě
kudy asi chodí, mám strach
že ještě nesvítí
- aby ji nechytli!
ale pak vždycky, přiletí, udýchaná
pět set vteřin opožděná
rozcuchaná hledí
si poklidit
pospravit boty a návleky
připravit
a kouká do zdi
do země
nemá karty
dalekohledy
a tak kouká a mlčí
a pak spí

…

jednou jsem našel zvadlou růži
dal jsem ji mámě
- mít takovou vzácnost, to není jenom tak!
dala ji do lednice
ale růže i tak uvadla
i když byla mrtvá
tou růží jsem tehdy dělal radost
teď jsem byl máma a ta dívka má
dívka
- minutu od slunce

pak jsem se těšil
na pokoj
asi nemám v kartách vykládání karet
ani úklid
ani koukání do země či do zdi
vždycky rovnou k oknu
a čekal jsem - sedm minut -
a ona spustila lampu
a já spustil lampu
a ona se vysvlékla
a já se vysvlékl
a ona pojedla
a já jsem pojedl -
a ona pak spala -
- a já spal

zdály se mi divné sny
v těch snech jsem k ní neměl tak daleko
a ona měla oči

…

když teď vzpomínám – jednou stála i u okna
a dívala se dokud nezhasli
mě bylo líto, že mě nevnímá
že mě nevidí, že nespím
ale pak mi napadlo, že kdyby měla oči
byli bychom si dvakrát dál

den na to jsem měl rychlou reakci
pod třicet setin
to se nestává, tomu věřím
dívka spala a tak jsem šel měřit
práce se táhla

v deset sedm přišla
udýchaná – s kloboukem na hlavě!
jednoduchým, rudým
bůh ví, kde to vzala!
chtěl jsem ji kárat
ale ona hopsala a smála se
a já jen pro úsměv vzal staré plány
splácal si klobouk
do nevzhledného tvaru
a chvíli jsem jásal
a taky se smál

ale pak jsem koukal jak ona smutně kouká
klobouk před sebou, potom na zdi,
pak pod nohama poztrácel svůj tvar
pak byla smutná, plakala
a já byl smutný
se svou smutnou imitací
vážně

stála u okna a koukala než zhasnou
oči zarudlé – ach -
proč jen máme oči?

skočila dolů
kam, to nevím
okem už jsem pak nehýbal

přemýšel jsem, zda taky skočit
- maminka měla lednici -
ale pak, při vědomí, že má růže už není
už sedm minut, už pět set vteřin
není

zůstal mi po ní
klobouk

rok na vsi

v zimě přetřásá se
zrození dětí jiných
u Zmrzlých slaví křtiny
z pod skel smí zábst dva týdny

…

na jaro skoupí se plíny
v mlází se první páry
miliskují a slabí
nabírají sil

v létě na úbytě
lenora uhnívá a mizí
víc špíny a z hlíny vzcházející
chléb
míň stínu, leč po večerech sílí
lačný vzdech

podzimek sálá pavučinou býlí
oheň plane v tváři
bramborových lidí
pod suknem zrají
mléčné kraje
z cest – hudba – zakopávat v šeru

…

v zimě napojují stáje
kozy
koně
horký výdech zraje
děti z břichů vystrkují růžky

pink floyd – echoes

z kolekce ‘překlady’

ECHOES
Overhead the albatross hangs motionless upon the air
And deep beneath the rolling waves
In labyrinths of coral caves
The echo of a distant time
Comes willowing across the sand
And everything is green and submarine

And no one showed us to the land
And no one knows the wheres or whys
But something stirs and something tries
And starts to climb toward the light

Strangers passing in the street
By chance two separate glances meet
And I am you and what I see is me
And do I take you by the hand
And lead you through the land
And help me understand the best I can

And no one calls us to move on
And no one forces down our eyes
And no one speaks and no one tries
And no one flies around the sun

Cloudless everyday you fall upon my waking eyes
Inviting and inciting me to rise
And through the window in the wall
Comes streaming in on sunlight wings
A million bright ambassadors of morning

And no one sings me lullabies
And no one makes me close my eyes
And so I throw the windows wide
And call to you across the sky
OZVĚNY
nad hlavou mou albatros dlí v nadvětrných výšinách
a pod příbojem tmavých vln
tam v labyrintech korálů
odráží dobu vzdálenou -
pískem protéká – ozvěna -
a vše je tak zelené, tak podmořské

nám nikdo neukázal zem
a nikdo neví proč či kam
přesto se cosi rozpíná
vyšplhat k světlu – k výšinám

cizinci brouzdají ulicí
s nadějí že se potkají
a já jsem ty a vidím zpátky sebe
vezmu tě s sebou – za ruku
a provedu touhle krajinou
a zkusíme pochopit co jenom půjde

a nikdo na nás nevolá
a nikdo nám nesklápí zrak
a nikdo ani nedutá
a nelétáme ke hvězdám

za jasna mi vpadáváš do mělčin rozesněných
vzbouzíš mne ze spánku a povznášíš
a skrze okno ve stěně
sem nalétává v paprscích
dav okřídlených velvyslanců rána

a nikdo mi ke spaní nezpívá
a nikdo mi nestíní můj zrak
tak rozhodím okna – dokořán
a směrem k nebi tě zavolám

Rawenova píseň láce

***

člověk jako člověk
maso jako maso
když je řádně naklepanej
tak se na něm pasou

zavřel jsem se doma
zamknul na pět zámků
ale lidi stejně bušej
na poštovní schránku

refrén:
válim se doma
není co dělat
sedim na prdeli
bolej mě nohy

nemám už svaly
a nemám co ztratit
maximálně z hajzlíku
se do pelechu vrátit

v nemocničním parku
tahá blázen kachnu
než mi ji ten tonda vrátí
tak si ještě dáchnu

refrén:
válim se doma
není co dělat
sedim na prdeli
bolej mě nohy

lidskej život nabídl mi
věci netušené
přijímal jsem je s povděkem
a strkal do prdele

refrén:
válim se doma
není co dělat
sedim na prdeli
bolej mě nohy

***

dysiz d lávsong

naučil jsem se nemít se rád
lidi mě píchají přímo na ulici
náhodou nemdlé pohledy
přítelkyně říká, že jsem jen vysoký
a jak jdu, tak jdu tak
hezky

s těžkou hlavou
krytky na bocích
kulky se odráží
přímo do očí
barevné koule
ostatky z novin
tekuté nohy

jen pár lidí se miluje
kvalifikovaná většina žere sebe sama
jeden se snědl docela
s fotkama, když byl ještě malej
pán

ohebné boky
ladnost až za kříž
i respekt z hodin
taky k nim patříš
proto tě beru
do huby, hoříš
podpíráš pohyb

pojď
požerem se

dysiz d lávsong II.

jak mezci s kusem masa
jsa do něj zakousnutí
otřesení
jako když se dobří holubi vracejí
z místa havárie

jsme pěkně hnusní
člověk
když nevíme tak skočme – kdo neskáče
není z těch
a když víme tak mějme po ruce
aspoň kousek
masa

rozkokošme se do světa za podivnostmi
a roztomilostmi
nejvíce foceným orgánem jsou lidské oči
těsně následované jinými orgány
a maso
z cest
visí na šňůře
a odkapáním
zvěční

hltej v téhle době hltej
mám pocit že skočím, ale pak se zakousnu
do útlé mladé maso
urvi si kus
zapomeň na fotky
jen tohle je tak
lepší

nitky

z kolekce ‘neva’
I
I
I
I
I
I
I
I
I
I
I
I

nemám slova pro vše
smutek se přes rty nesdílí
mám pravdu
svými zavřenými ústy
mám pravdu
srdcem
jež nedovírá
táhne

ledajaká mince
spadla na mě hranou
není pravdě podobná
nejsem pravdě podobný
bublinky větru praskají
o mou hlavu
je správně poddávat se proudu
jen návrat je pak zločin

„nemám se otáčet“
„nekoukat se zpět“
už v mateřské nás učili
hledět
jen pár dní dopředu
ne už tak na sebe
natož zpátky

…

po cestě za mnou někdo krade svíčky
všechny postavičky zakapává vosk
všechny silnice a koutky
všechny herečky
a loutky
stoupám (pomaličku)
stoupám
jen nitky včerejší jsou stále tuhé
dost

žlutá barva je nemocná

sloupaná manga
kousky v posteli (přítěž)
jen cizoložná láska
pak zkysnou výrazy

žlutá barva je nemocná
je nemocná
je nemocná
žlutá je barva larev

redundance kyvadel
přebytek hodin
čas se mě přímo dotýká
přidržet ruku abych nemohl utéct
přidržet ruku, zaškrtit
řemen

žlutá barva je nemocná
je nemocná
je nemocná
žlutá barva je nemocná

od doktora přímo něco koupit
nedal mi léky
něco si koupit
nedal mi léky
něco si koupit
do sta korun
poločas rozpadu
do sta korun
poločas rozpadu

žlutá barva je nemocná
mám šachy v podpaží
žlutá barva je nemocná
mám šachy v podpaží
žlutá barva
jsem nemocný

nekrolozi

hrana chlap

snadno žral a lokal
zkaženého dechu
snadno vstal a zpátky
padal do pelechu
snadno měk a tuh
a ve tmě lízal rány
nedýchal jak bál se
že navždy ztratí hrany

pět tiběťanů

šok jen skok a byls tu s námi
jen pár kroků od nirvány
napni šňůru, povol nohy
budeš něco jako spát

ateista

byl ti proti srsti
lepší rozum v hrsti
než bible na střeše

hypochondr

kterápak z těch lentilek
co sis s sebou vlekel
dovedla tě debile
až na hranici pekel?

voják

měl sis bránit svoje, chlape
nervat kulky ruským křápem
do těch přes ulici
pak se nediv že jsi tankem
dostal po palici

pánbíčkář

tak ses dočkal bratře
ale že to bylo v spěchu
do nebe teď leť si
hochu pro útěchu
prodává ji Petr
10 hříchů pade
nezapomeň křídla
trhlý kamaráde

pankáč

panks not ded

pičo

ATEE MID C

…

jsem obrovský kámen
jež po staletí vklíněn mezi stromy
houpe se
do čtyřech taktů let

jsem obrovský kámen
již několikrát na plátnech starých mistrů
spásám nepohodu
dýchám klidně
tluču klidně
tak dokonale
pomalu
abych zůstal nepovšimnut
skryt

jsem obrovský kámen
a nejen léta pouštím zakořenit
do svých žil
jsem kámen
mám chuť pocelovat vrásy skal
jež klenou se dál na jih
kras barevných a nekonečných květů zlomků žuly
jsem obrovský
nenápadný
šamstr
čekající na doteky ženy
ty jen nevidíš
že touhou obroušený
planu jako člověk

snad jen ten, co život ukončený
téměř zhola pouští k zemi
ztuhne překvapený že i naše země sama
jako obstarožní dáma v šatech květovaných
také dýchá
také plane
také jednou zemře

v jednom mém nádechu je skryto pokolení jmen
v jednom tvém nádechu
v jednom tvém pomalém nádechu
může být také

…

… preludium …

není ráno
kdy by pod srdcem
necítila pukat vazy
jen sehne se
pro kusy z rozstříhané masky
a plíce pulzují
a mozek pulzuje
a mléko prýští
na potrhané vlasy

ze zlomků světla, mělkých pavučin
a dlouhých bílých nohou
uložený muž
jenž vstane
a žena beze jména přitiskne jej
poslechnout si kousek prázdna
a ticha pod srdcem
kde už

ji netluče
nebije…

čarou

andělské piruety
chladné do morku
blíz – kostí
vzlety
mezi rozbitými koleny
z – a zdmi kostela
skrz prsty pomníků
odzvonilo
sto letům prázdnoty
dálkových letců

lidem je dovoleno vznášeti se
s koneč – ky platností
vezme tě vítr
usadí na komín
přestávka – makrónku
k dalšímu komínu
vychladlá hnízda

říjem
nám napadá pomalý čas
a stratosféra rudých vlasů
nepřestane vlát
až u krbu přistane
svlékne se
zardí a uměkne
umlkne

spánek přeruší až další
nový den
z podoken mrazík
přivane
s listím ven

čaro
- u

Pro T.

konstrukce

vítr dostal oděv
z aluminia
zlehka zavál
hotov nezastřelit slunce
hlínu podal vzhůru
a pařez
misku citrónové kůry
na oltář železitých půd
hluboko pod stromy

…

vypukl nový život
sotva jsem povila dráčka z plastiku
vymyl mi rány tmavěmodrý plášť
snad deštěm nevím kde jsem byla
byl tam i smutek
a poražené dítě
a deset tisíc minut
stesků po chybách

některá měla více štěstí…

až já budu velká
budu před kostelem plnit sáčky se sny
se zlými sny
s drahými zlými sny
a jak od kamelotů
vzduchem ponese se
kupte si ráno
(z aluminia)
po kterém můra odplyne
po kterém všechno dřívější
se stane jenom snem

l.Godiva

z kolekce ‘kýče ke dnešnímu dni’

líbezné plesknutí
úklona záklonem
čichala z perutí
dým z oken za domem

jí pegas posliněn
zachycen v žáru mém
vzhůru se mu chtělo

zasij už, sykla mu
ze slabin zesláblých
nabídla ochranu
- bez sena – meskalin

modravé slunce a sedačka pro ptáky
má lady Godiva
šestinohé tělo

sss

poklízím
po sobě bělavé
zbytky levitace
levné imitace
džínů
Leviho
z leva i zpráva lenivá
se donesla mi
vkládám ji do soustavy svého dne
i tento den pak poklesne
a zmizí světlolamy
za horizont
šedi

monzun zpraží hrdlo
k vodce
zahryznout pár mandlí
přes len neprosáknout
v lenivost
a jen tak v klidu síci
kosu

rudý hydrant
volil závit
až se z flašky
podnapily
splašky dnešních víl

bílé bláto

.
.
.
………

v bláto se proměnil
a stal se očima Země
a všichni:
Jupiter, Mars
Venuše
najednou se ptaly:
kdo je tento pán

nic jiného mě … nevymyslel
odvětil jsem
nás taky ne
dostalo se mi

matko rašící
neobdělaná celá
podobáš se dívce jež už rozpukla
a přece neumí užívat své zbraně

dovol mi vejít
podvol se mi

ty vlhké čelisti se rozevřely a já byl náhle ústy

v éteru

a když už jsem jako člověk nebyl co k čemu
prostě jsem se sebral
a umřel

éter je podivně krystalický
představ si bublinu
ničím neplněnou
úplně hladké plochy
pocit úplného klidu
absolutního ticha
nedýchání
pohneš rukou a slyšíš všechno
zevnitř
až tam se dozvíš co ti hraje v hlavě
jak zní tvé tělo
které si s sebou neseš
jako podpis
sám

a jak tam venku nic není
vše se stáhne pod povrch
oči, uši, nos
dovnitř
vidíš
slyšíš
cítíš
se
ochutnáváš se
a jestli si nejsi zrovna po chuti
sežer se

.
.
.

osud ->
soud ->
osud

plešaté děti s plešatými psy

1/4

marně se myli
lidé lesní
maj děti se psy
máčí si prsty
máčí si lokty
pokaždé
běsní
až bělají klouby
z novin je roubík
popadaj deštník
chleba je s plísní
rakouský dělník
ryk z piva písní
lakomec
hříšník
lidovec
milník
patníky
och čí

2/4

mílové kroky
mrňavý rybník
poslané krámy
vyhodit zimník
zmlkni už
příjmy
lež
šek
keš
lék
rez

3/4

vedlejší účinky
spadané vlasy
mír lidem z čistíren
lék lidem z léčiv

na cestu

u trati na nádraží
prodává slunečnice
i v zimě
lehce se předklání
ptáky diriguje
šátkem převazuje
kytice bílých růži

děvče, sotva plnoleté
s blonďatými vlasy
zapletenými s vínem
divokým
podá mi květinu

…

těžce se opouští…

jenom úchyláci volají z telefonních budek

z kolekce ‘Sny’

Stál jsem s fotoaparátem v křoví sousední zahrady a fotil děti. Náš dům byl v tom dokonalý – na terase v prvním patře si hrálo sedm starších dívek, hopsaly do rytmu nějaké hudby a přetahovaly se v tom, která dýl vydrží narážet tělíčkem do zábradlí, aniž by se utrhlo. Tuhle podivnou hru už tu hrálo několik pokolení – nikdy se nic nestalo, přesto jsem měl podivné cukání zabírat prostor více dole, kdyby najednou nějaká žabka přepadla. Snad tenhle sto let starý digitální krám stihne zaznamenat něco z dvousekundového pádu. Mršky tančily a nedařilo se mi objektiv vysunout natolik, aby z toho byla nějaká přímá detailní momentka… Sklouzl jsem dolů, ke dveřím zahrady – z nich se vybatolilo malé dítě s dřevěným koněm na kolečkách – rozhlédlo se a bezpečně zůstalo viset očima na mně. Teď. Vynikající pozadí, pomyslel jsem si – rozbité cáry domu, upřený pohled šprčka, kůň, dokonalé světlo – ani to nebudu muset přibarvit. Stáhnul jsem se trochu do křoví a vyrušil mne až úpěnlivý jekot a ryk – mým směrem utíkala jedna z dívek, ta jediná černovlasá – plakala – a za ní zbrkle další tři. Jako na honitbě. Musel jsem se ukrýt hlouběji, aby mě nespatřily, z parfémovaných vlasů, které se mihly pár čísel ode mne se mi zatočila hlava a přepadl jsem dozadu. Dívky zaběhly za sousedův opuštěný dům, hluk ustal – dostavilo se podmračené odpoledne. Fotil jsem děti.
Po nějakém čase se mi nedostávalo světla, dělo se toho málo, po čase ze dveří vyběhl otec ve své seprané vojenské bundě, pak i mí dva švagři, oba podivně zasmušilí a netečně zírající směrem k umírajícímu obzoru. Počkal jsem až slunce zmizí a šel pomalu domů. V sednici byl jen můj bratr. Naplnil jsem umyvadlo vodou a podíval se na sebe do zrcadla. Pidlal jsem se tuhou břitvou a nevšiml si toho jak brácha vyklouzl vedle k přijímači. Za matkou. Povídal jsem si s obrazem v zrcadle o tom, co to musí být za lidi – nemají v sobě kouska vznešenosti ani odpovědnosti za své lidství, jsou bezradní v každé vážnější situaci, mají potřebu brát si děti, v jejich pomíjivosti jim nestačí jen obraz, někteří se toho nedopídí ani na smrtelné posteli, ani potom ne. Pochválil jsem se. Po těch horečnatých obdobích jsem zesílil, už tolik nekašlu – nemusím čekat na déšť abych správně dýchal, dneska jsem poprvé rád, že budu spát venku.
Do světnice brzo vtrhnul můj ustaraný otec, za dveřmi za ním jsem spatřil i siluety dvou ještě ustaranějších švagrů. Ptal se, jestli už budou vysílat. Zazvonil telefon – bezradný bratr se ulekaně podíval po otci.
„Zvedni to, dělej, co děláš!?“. Telefon lupnul a v reproduktoru se ozval mužský hlas. Takový bezbarvý, podivný, sýpavý hlas. Najednou jsem toho člověka obdivoval – připadal mi daleko schopnější než všichni tady.
„Kdyby jste byli co k čemu, mohli jste ji mít doma,“ dostal ze sebe hlas.
„Pane, my ale nemáme moc energie, musíte mluvit rychle…“ začal nabírat bráška. Otec byl rudý vzteky.
„Vy jste žabaři,“ hulákal hlas z aparátu, „je už noc, byli jste všude, tak jak to, že tady jste nebyli!?“
„Vrať ji, vždyť ti ani nepatří!“ vybublal otec a práskl pěstí do stolu.
Sípavec se dusil slinami a smíchem – rozšafným tónem hlesl „mám ji tady, v telefonní budce…“ a těsně než zavěsil ještě posměšně: „je celá nahá…“
Byl jsem se projít na svou zahradu. U nás se nedalo. Prohlédl jsem křoví, jestli si přece jen někdo nedělá legraci. U sousedova domu jsem našel zbylou vánoční výzdobu – potlučená světla. Vylezl jsem na strom. Najednou mi bylo po dětech smutno – dokonce jsem přemýšlel i o tom, že těm ubožákům pomůžu a že ji přivedu. Jenomže k čemu by to bylo? Můj otec chodí přes mrtvoly. Všude chodí přes mrtvoly – do práce, nakupovat. A je jen otázka času, kdy do telefonu vycedí „Tak je zabte!“ V takových chvílích vypadá, jako by se mu už v životě neměly rozpojit čelisti. „Tak je zabte!“, vydechne, „zabte všechny lidi v telefonních budkách!“… Jakoby to vážně mělo nějaký smysl. Díval jsem se na stromě na fotky z odpoledne a marně na nich hledal dívku s antracitovými vlasy. slezl jsem do křoví, uvelebil se a díval se na hvězdy, když ke mně vítr donesl lidské výkřiky… Těžko na nich poznat zda jsou z bolesti, z radosti, ze strachu…

život na kolejích (shrnuto)

s písní se lišit od zvířat
tišit se, pářit, umírat
do srdce špendlík
zavírat, perlík
po krku, knedlík
skoro žít, běsnit
okamžik – - -
přežít

kraj jako lysá hlava
krabice s výlisky na bocích
hranice trávníků
lavice strávníků
festival bosých
- – -
ruka v ruce
od poluce
hlava v pejru povětří

líbání s ostrými konci
borůvky po nocích
ostrý hvizd, dutý smích
utnutý

blíže s blíženci
dále k šílenci
akrostych
po barech vytéká sperma
pívo ve dne
jen kam si sedneš
nebo blíž
a když jsi už tam tak to
pověsíš na hřebík
a půjdeš vedle

kolíky pod kůží, bravá
těla svlékaná do půli
od půli vetkaná do jiných
sítí, a půlnoc,
a půlden
čáry po nohou
bez básní
konec

zle sejdem, z rýn vrabec
poplete cestu
do rovin nejedem
přehřátým parníkem
dužiny stromů
lítost, vztek po jiných,
domove, po schodech
na chodník
poblitý popelník
pohyb

tohle je navždy
až si vzpomeneš
„navždy“
a nedá se to vrátit

náš dům a dítě v jeho základech

ten dům už není co bejval
je jako černobílá fotka
několik let ve stupních šedi
ze základů vytrhané dveře
odpad
odpad

jako černobílá fotka
jako záběr z války
v rozvalinách kouří malé dítě
staré sotva chvíli
kolem krku klíč
pověšený
rodiče

lidé neměli rádi tmu a ticho
nevědíce co počít
počali si dítě
to dítě nerostlo
jen zhrublo
tak s vráskami
zahodili ambice
očekávání
víru
nechali opadat okapy
klouzat trámy
vlhnout stropy
nechali dítě
živit se omítkou
plácat své výkaly
naříkat
ječet

odešli
jak dítě zestárlo
vypadly mu zoubky
a zuby
nemohlo na nohy
nikdy
nemohlo na nohy
tak
zašlo

…

ten náš dům už není co bejval
je jako černobílá fotka
ve stupních šedi
do patra schody
v kostech zlý pocit
a pod nohama
drkotají zuby

dcerám svatých

byla filozofka
jako ta… ta z Arku
nechávala se zatloukat
nemyla se
a chřadla
když se zatoulala od slov
ztrácela se
tebe jako svou pevnou oporu
před stádem církve
(a netvorů)

byla panna
jako Jana z Arku
uměla létat rozmáchlými gesty
spílala svému obrazu – a pak jej hladila
nad hladinami zrcadla
libovala si v měděné
v koženém krátkém brnění
v nahaté nahé šedi

a tak padla bohu do oka

vroucná srdce – - – na očích mince
nářeky u zdi až k patám věží
labrador u samých
vzplanulých vlasů
jak si je propletla
tu slovo francouzsky
tu slovo latinsky

tu slovo česky

recitovala mi
vždy verše z tvé knihy
v těch chvílích bylo jen jediné
záhodno
a to jim věřit
pochopit sloky
uchopit
vzít…

a litovat ohně…
z náhodných setkání
s dcerami svatých

vlk a rozpuštěné vlasy

ta doba minula
a se sny od jahod
tvá stehna změnila
v dvojici bříz

vložit si do úst
a zatáhnout
vášně své
chtíčem tak oteklé
nechtěla jsi

tak ten hlad stárnul
skrz zklamané oči
on přisrazil mléko
před čenich

leč ještě než prozřel
že vlk číhá v skrytu
dokázal do jahod
vypramenit

…

hlesnu:

ingeri
miluji tě
svlékni si šaty
umyj se v potoce
přece víš proč

už to však nejde

měli jsme jít dřív
a jinými slovy

je čas bytí spolu

ustlala jsi si tady
na místě včel a motýlů v břiše
zrnem pozalkla ses
po stvolu slezla z rozpučenic
až lehla sis tady
na místo domem podestlané
snem o nízkém stropu
na cednících
o stěnách tlících pod drnem

pokleslas – lokty
ležíš teď tady
nad srdcem krčí se hlava,
paže už trochu rozetkané
ladně klín houpavý – trochu se mračí
patami tlačí nad pupen

dli sladce
před modlením
pokleknout stačí ti
vyjít si se světci
nad lučiny stél

…

tak hoř svíce tady
vítám tě, vejdi a
bydli tu šťastně

dnes mám sice
hlavu probodenou,
čelo nateklé
dívám se jinam
jinak se dívám
zvyknu si ale
na tiky váhadel

automatika Gavina Bryarse

…

po probuzení do tmy
jež převrhla svět dnem vzhůru
kopnul jsem do trosek
zuhelnatělých let a hledal nové ráno
to přišlo se sluncem, v němž nové peklo
odhalovalo hříchy
noci minulé

mezi sloupci dýmu
domy překutané v prach,
hledal jsem aspoň části lidské
aspoň ducha znak
leč jen ticho bezelstné
a pod kopyty prach
jak říkalo se

nebylo nač čekat
věděl jsem že daleko
ale přece někde je
alespoň jedno přeživší
mládě, staré jen několik let,
nebo dospělé
to se uvidí, jen nenechat se odbýt
mnohým obzorem

/ koupil jsem tedy lístek
/ a jel za obzor
/ autobusem
/ bylo to levné
/ a sedátka byla pohodlná
/ za obzor to trvalo hodinu a půl
/ a bylo to tam stejné

jak v tom prachu a zbytcích ulice
jak v těch pavučinách ze střepů a skel
najít dalšího jednoho
šťastlivce?

/ ptal jsem se na náměstí lidí
/ leč jsem neuspěl

…

jednoho dne překročím stín
každodenního plahočení se někam
kde jsem nechtěl být
kde jsem jen hledal
a nenašel
a najdu dalšího člověka
nakažen lidstvím mu pohlédnu do očí
a uvidím svět který býval
a stál slunci navzdory
aby pohlazen měsícem
rodil čisté myšlenky
přímo ze srdce

a řeknu si
kam šla ta tma z mých tmavohnědých očí?
pro lásku
kde se jen toto ve mně vzalo?
a až po tvářích slzy postékají
bude zas slunce slunce
ne peklo
bude zas měsíc měsíc
ne tma
bude zas láska láska

…

mimo sezónu

deště jsou líbivých
lidí alibi
vstávají po deštích
políčit na hřiby
chlubiví klobouky
lidí tak bedlivých
voňavé modřiny
obcházím oblouky

sucha jsou marnivcům
oddána suše
staví se hluše v ozvěnách
zahřmějí plážím na pozdrav
každému by slušel
slamák z oskeruše
jen já vždy zmizím do dálav

a když napadne sníh?
zabedním svou vilku
než koule do zátylku
pošle mi akrostych
knoflíků, nosů, proklatých kosů
sněhuláků
vem všechny fény na ně
sněhule uondané

zbývá snad jen to sychravo
v listopadu
podzimek přiletí na metli
zamíří nad zahradu
dosedne do sadu pod lesem
a strachem jehličnanům
nezamete hlavu
jinak ale snad všechno
odnese

jedno-duše

tvář
až příliš laskavá
a hravá
asi dítě lásky
řeklo by se

potáhne z rourky, odhodí ji stranou
v šeru večera jak horká kometa
lehce předežene plamen – - -

záře
z ní vzešlá představa
o něze
o klidném životě
řeklo by se

jen s ostatními
koketka, kurva – - -

…

městem táhne zfetovaný anděl
v rodu ženském asketicky bloudí
snaží se spojit
čáry života
co vypadly jí z dlaní

až za rozbřesku na hromádce listí
padlá rozumí si
s řečí svrchovaných gest
ze včerejška svítá jenom bledost její kůže
hlad se…
hlad už se nedá
se svědomím splést

potkaná čáry
svěsí svatou hlavu
rozloží si křídla jako knihu žalmů
na kraji křižovatky
a s posledními řádky
dokonáno jest

dopis na pivním tácku (mé milé a všem ostatním)

jako člověk spíše bázlivý jsem velmi brzo zjistil
že se mi nedostává slov
bál jsem se chodit někam kde jsem ještě nebyl
bál jsem se propátrávat všechny sklepy a půdy
občas jsem sáhnul po podivnostech
jako byl leviathan
co plul po obloze v jedné vánoční kakofonii
nebo preludium
v preludiu

svůj vyloženě zbabělý přístup k dosažení větší jazykorozmanitosti
nahradil jsem novotvárnými slovohrami
a nikomu nevadilo
že postrádaly smyslu
a svůj vyloženě zbabělý přístup k rozličnosti obsahové
překryl jsem laškováním s podivností struktur slok
a střídáním veršů
které nebyly verši

a toto dodnes platilo
ta básnická drzost dosud rozechvěla několik srdcí
otevřela několik dveří
usmála se v celostátním tisku
a ukázala jako lichá

nadobro už nejsem schopen zastírat svou neschopnost
popsat co se mi děje
několik kostek příliš odřených, poházených
neseskládám už nijak, i ty lepší je třeba vyházet
nebo vyměnit – snad
dnes nedokážu popsat co se mi děje
když vejdu do ticha zájezdní restaurace
kde sedíš u malého piva, ty, tvá pečlivě zabalená krosna
a koukáš trošku bezradně do jídelního lístku
jako plaché káče, které si ještě nezvyklo na novou roli
labutě

budiž mi odejmut jakkoliv falešně užívaný vybásněný titul
používám běžně tři sta slov
a zavřená v těch třech stech slovech je má duše
jako v kleci bublina
se zachvívá
a nehraje hudba
všechno je tiché
nic se nehýbe
jen mouchy na stole
a tep mého srdce
a malé žilky poblíž tvého čela

podařilo se mi zestárnout
či přesytit všechnu žízeň
své duše
svého těla
nebo jsem vyhasnul
jako celá řada přátel
co mám kolem sebe

budu to zkoušet

Rawenův WEB poezie a jiné zbytečnostijanvavra81@gmail.com

Literární tvorba

A tak tam má u hrobu živou sochu

Naposled

Motýlek

Kráska a zvíře

Opustit kruh

11.září 2001

Láska?

Někdy je to holt těžký

Pohled z okna

Papiňák

Metro(polis)

Bolest

Tam někde nade mnou

Autobus

Všimli jste si, že lednička dýchá?

V zajetí cizích nočních můr

Poslední cesta

Seance

Z vlastní zkušenosti

Jack

40 důvodů, proč jsme ji nechali jít

Stáří

Ještě než usneš

Chrlič

Ann zvolna klepe na pekelnou bránu (Smutní zvoníci)

Klenote

Curriculum vitae

Třeba to vyjde i zítra večer

Šedá

Její hněv

Jak je ti snadné odpustit

Konec

Nic

Jak ve mně umřel básník

Rozchod v nádražní hale

Jak úplně zmizet

Nová Eva

Před/Po letech prázdnoty

Na prknech, která…

Odvaha snít

Tři čtvrtě na sbohem

Zklamání

A dál…

Blázen

Vymetená

Paradigma nevyhnutelnosti

Smutná

Momentky

Loutky

V metru (Automaticky)

Mokrá litanie

Volný prostor

Když vás ráno vzbudí…

Papírové zrcadlo

Ztráty a nálezy

Labyrint

Naděje konců

Papiňák II.

V kapsičkách

Hra

Vytržení

(neforemná) existence (ospalá)

Ledově klidné sny

Bylo, je a bude (líp)

Dávno

Clona

Když

Život sám

Něco málo o R. a S.

Chtění, chvění, uzardění…

Korespondence

Vyhrocená

Tichý smích

Někdy (a někde) je to jen o nepochopení několika slov

Slabý

X

Polykání hořkosti

Zabíjím Sáru